S Vivaldiannem jste se nedávno vrátil z Jižní Koreje. Jaký dojem na vás Korejci udělali?
Zamiloval jsem se do nich. Vůbec nejsou studení jako Japonci, a když jim řeknete, že se jim podobají, tak vás skoro zabijou. Ale jsou neuvěřitelně slušní. Zrovna probíhaly prezidentské volby a jen jsem koukal, jak se ty znepřátelené tábory k sobě chovaly. Strašně tvrdě makají a večer se děsně ožerou v hospodách, ale místo aby se rvali, lehnou si na zem a dávají si páku. Neviděl jsem tam jediný projev agrese. Je to asi tím, že když vám jde každý den o hubu, protože tlustý pitomec z KLDR na vás míří raketami, tak se to v chování projeví.
Jste muzikant, textař, skladatel a zároveň producent a manažer svých projektů. To vás neruší?
To je z nouze ctnost. Jsem asi velice ambiciózní workholik a ve chvíli, kdy zjistíte, že kolem sebe nemáte nikoho, kdo by to udělal na úrovni a tak, jak chcete, nezbývá, než to dělat sám. Pocházím z doby před revolucí, kdy si lidi museli dělat všechno sami, aby vůbec něco měli. Když jsem si vydělával na první synťák, měl jsem tři brigády najednou. A protože jsem neměl na nový, musel jsem si ho i umět spravit. Dodnes mám jako hobby sochy, které řežu do dřeva, takže mi je tenhle renesanční způsob života vlastní. Navíc když neumíte být sám sobě svým manažerem – ať jste umělec, nebo ne – je to špatně.
Kdy stíháte natáčet album s Lucií, které má vyjít příští rok?
V mezidobí, no. Když jsem vymýšlel festival Soundtrack, nikdo netušil, že do toho přijde znova Lucie. Je to blbý, ale máme sto dvacet společných dětí, jak to spočítal Robert. Myslel tím naše písničky. Takže se to musí zvládnout. U festivalu mám navíc kolem sebe skvělý tým lidí a Vivaldianno taky není one man show. Jezdí nás kolem čtyřiceti padesáti, polovina z toho jsou technici a produkční. Už je to potřeba jen vylepšovat a prodat ve světě. Investoval jsem do toho peníze a pořád ještě jsme v červených číslech. V Moskvě jsem teď podepsal smlouvu do Crocusu, což je neprestižnější hala v Rusku pro šest a půl tisíce lidí, kde hrají hvězdy jako Madonna, Robbie Williams nebo Sting. Tam bychom se poprvé měli dostat po dvou letech na nulu.
Kolik na vás chodí lidí?
V roce 2015 bylo v pražské O2 Areně 11 000 lidí, o rok později 12 500 a letos už jsem hrál s Vivaldiannem v květnu v Londýně v Apollu, což je druhý nejprestižnější sál v Anglii, ne-li v Evropě. A bylo téměř plno. Dva roky po premiéře! Předtím jsme hráli v Izraeli, vyprodali jsme stadion v Istanbulu, přes pět tisíc lidí přišlo v Bělehradě i v Budapešti. Teď jsme měli pět koncertů v řadě v Soulu. To je jak z říše snů. Vážnou hudbou zaplníte stadiony.
Takže se daří?
Jsme nejúspěšnější český hudební projekt v historii. Na nikoho jiného nechodí tolik lidí. Ale zatím to není úspěch, vyprodali jsme pár sportovních hal, což musí pokračovat. Není umění jednou za čas zazářit někde v zahraničí a pak zhasnout, umění je na úspěch navázat. Cirque du Soleil jezdil dvacet let v šapitó po světě, než se z něj stal nejvýdělečnější podnik v showbyznysu na světě.
Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma, který vychází v pátek jako letní dvojčíslo.
18. července 2016 |
