* Váhal jste mezi Austrálií a Kanadou. Už jste se rozhodl, kam pojedete?
Sedím doma, přemýšlím a kombinuji, která varianta by byla nejlepší. V Sydney je teď zima, kdežto v Kanadě je počasí příjemnější. A je to zase jiný styl. Austrálie má dost společného s Novým Zélandem a tam jsem teď byl, tak si ji asi nechám až na příští nebo přespříští rok.
* Co vás vedlo k tomu, že jste si dopřál takové prázdniny?
Prvotní impulzem byla únava. Tři roky jsem byl v jednom zátahu. Léto co léto jsem hrál divadlo na Pražském hradě a neměl dovolenou. Najednou jsem se přestal smát, radovat se ze života. Uvědomil jsem si, že si chci o sobě popřemýšlet.
* Času jste na to měl dost. K čemu jste dospěl?
To nejdůležitější, co jsem si z Nového Zélandu přivezl, je poznání, že život je opravdu krátký a důležitější než práce. A že je důležité naučit se říkat ne.
* S kým jste na Nový Zéland jel?
Sám, ale celou tu cestu jsem připravoval s Karlem Klusákem, je majitelem agentury Intakt. Je to agentura, která posílá lidi za vzděláním, a já s ní spolupracuji dlouho. Poznal jsem ji přes Lucii Vondráčkovou, ta s nimi jezdí ještě déle. Myslím, že to dělají opravdu dobře. Důkazem je můj pětačtyřicetiletý bratr, kterého jsem před čtyřmi lety přemluvil, aby jel taky do školy. Vydal se do Anglie a vrátil se odtamtud šťastný a spokojený. Byli jsme tam spolu, akorát každý na jiném místě.
* Vy už jste takovou cestu v minulosti absolvoval? V tom případě na tom s angličtinou nemůžete být tak špatně.
Tohle byl můj třetí pobyt v zahraničí. S Lucií jsme byli ve Španělsku a s bráchou v té Anglii. Pokaždé, když někam odjíždím, jsem ale úplně prázdný, protože než se dostanu k dalšímu výjezdu, tak se ty znalosti někam vytratí. Takže první tři neděle po příjezdu probíhá oprašování a znovuzrození toho mála, co mi v hlavě uvízlo.
* Chtěl byste se v budoucnu uplatnit v zahraničních filmech?
Tahle cesta nemá nic společného s mojí profesí. Já si chci angličtinu osvojit jen kvůli tomu, abych si venku nepřipadal jako blb a mohl si popovídat s lidmi.
* Předpokládám, že se vám to podařilo. Jak na vás zapůsobili Novozélanďané?
Tam se lidé smějí, i když prší nebo padají trakaře, i když mají problémy, protože oni si ty problémy většinou nedělají. To je taky trochu můj styl, proto jsem jim tak dobře rozuměl. Když jsem se vrátil, byl to šok. Tady se sice všichni smějí navenek, ale nesmějí se uvnitř. Někdo z mého okolí prohlásil, že to tady vypadá jako v pracovním táboře. A má pravdu. Přesto, že se tady lidé chtějí smát, jsou tak utahaní a uvnitř zlomení, že jim to nejde.
* Dá se s tím něco dělat?
Dá se odjet. A není to ani tak finančně náročné. Nejdražší je letenka a tam, pokud je člověk jenom trochu slušný, tak už se nějak uplatní. A pak, všude mu pomůžou. Právě Nový Zéland je v tomhle úžasný.
* Copak vy jste si obstaral i pracovní povolení?
Na Nový Zéland jsem ho nepotřeboval a v Austrálii je pracovní povolení součástí studijního víza. Takže, když se budu cítit se svojí angličtinou tak dobře, že budu moci někde pracovat, zkusím to.
* Víte, co byste tam mohl dělat? Například v pizzerii. Nevadila by vám fyzická námaha, dělal jste vůbec někdy něco takového?
Pocházím ze stavařské rodiny, takže jsem mockrát dělával přidavače a na škole jsem si přivydělával na stavbách...
* ... ale to už je dávno. Kdy jste naposledy fyzicky pracoval?
Za peníze, nebo dobrovolně?
* Na tom nezáleží.
Je to pár týdnů, kdy jsme byli u Ivana Řezáče na chalupě dělat střechu. Fyzická práce není nic, co by mi vadilo nebo nevonělo.
* Předpokládám, že jste na Novém Zélandě bydlel v rodinách. Kolik jste jich vystřídal?
Tři. Je to pak pestřejší. Bydlíte sice pořád v jednom městě, ale v různých čtvrtích, což vás nutí jinak se pohybovat a objevovat nové věci. Moje první rodina byla čtyřčlenná - dvě děti, k tomu pět koček a jeden pes. Zvířata byla zvyklá spát v mém pokoji, takže jsem se s nimi občas dělil o postel, ale dalo se to vydržet. Na druhé straně skvěle vařili. Pak jsem přešel ke kadeřníkovi, který byl homosexuál. To mi vůbec nevadilo, protože s nimi mám dobré zkušenosti z branže. Jsou to velmi citliví a přátelští lidé.
* A ta třetí rodina?
U té to bylo nejzajímavější. Tu jsem si už vybral sám. Byli to dva notoričtí alkoholici a kuřáci. Starší paní a mladší kluk, který byl pořád doma, takže ona ho nejspíš živila. S těmi jsem si rozuměl nejvíc. Uvolněný život, na který jsem zvyklý z pražských klubů a divadel, mi hrozně pomáhal v komunikaci - ono je veřejné tajemství, že když se člověk trošku připije, tak má mnohem větší odvahu a mnohem líp mluví anglicky, než když je střízlivý.
* Utajil jste, že jste herec?
Neutajil, a když se to dozvěděli, okamžitě jsem stoupnul v oblibě ve všech rodinách i ve škole. Zvlášť když jsem jim řekl, že dabuji Aragorna z jejich posvátné trilogie Pán prstenů. V tu chvíli mě nosili na rukou. Jsou na ten film strašně hrdí. I když v kině jsem viděl, že i oni se po dvou hodinách začali ošívat, protože jim to přišlo moc dlouhé. Ale to nic neubírá na tom, že tenhle film je jejich modla.
* A co profesionální divadlo, nenapadlo vás navázat kontakty?
Já před prací utekl, takže jsem ji tam opravdu nevyhledával. Navíc kultura, to je jediná slabina té země. Většina těch divadelních souborů je amatérská nebo na amatérské úrovni.
* Vy jste dost rodinný typ, nechyběl vám kontakt s příbuznými?
Měl jsem s sebou notebook, takže jsem byl s rodinou ve spojení. Také jsem posílal provokativní fotky z pláží. Tam jsou pláže o šedesáti mílích, kde nepotkáte jediného živáčka. O Štědrém dni jsem volal domů - komunikace se díky technice strašně usnadnila. I když jsem byl v nejvzdálenějším bodě, do kterého se dá od nás dostat.
* Takže vám nic nechybělo?
Původně jsem si s sebou chtěl vzít kytaru, ale zavazadel bylo tolik, že už jsem ji nepobral. Na Novém Zélandu jsem pak zjistil, že polovinu věcí vezu zbytečně, tak si ji s sebou vezmu teď.
* Vy umíte hrát na kytaru?
Učil mě na ni Mistr - pan Štěpán Rak. Ale já byl záškolák, takže jsem propásl, co jsem mohl. A teď to všechno doháním. Vlastně i tu angličtinu.
* Vy se vrátíte?
Když všechno dobře dopadne, za čtyři měsíce budu zpátky.
* Není to finančně náročné?
Nemusí to být drahé. Nejdražší je letenka, školy tam vyjdou levněji než v Evropě. Měl jsem úspory, tak jsem je investoval. Podle mě nejlíp, jak jsem mohl. A už jsem nakazil i pár přátel. Že prý mají taky něco našetřeno. Tak jsem jim řekl, že tohle je to nejlepší, co se s tím dá udělat.
* Myslíte si, že se vám po návratu podaří si tu pohodu udržet? Máte na to recept?
Neodkládat další výjezd za pět let, ale jet už za dva roky.
 Herec Michal Dlouhý, |
