Jak dopadl váš test na covid-19? Televize Prima prý testuje všechny herce Modrého kódu, aby mohlo začít natáčení dalších dílů.
Můj test byl negativní, takže dopadl dobře. Je fajn vědět, že je člověk v pořádku.
Máte tušení, co vás v Modrém kódu teď čeká?
Přesné detaily ještě nemám, další díly budeme točit až od července, a to se pak dozvíme víc. Nicméně určitě můžu říct, že moje Libuška bude zase někomu pěkně ztrpčovat život, roznášet drby, škodit kolegyním, jen k pacientům bude stále profesionální.
Co vy a drby? Máte s nimi nějakou zkušenost v osobním životě?
Jasně, že mám. Nejsem na to pyšná, ve škole v přírodě jsme jako puberťačky pomlouvaly jiné holky a roznášely různé nesmysly. Stydím se za to ještě teď a je mi to líto. Pak zafungovala karma a vrátilo se mi to jako bumerang ještě několikrát, což bylo správně, poučila jsem se.
Osvojila jste si ve své roli sestry Libušky nějaké zdravotnické dovednosti?
Tak změřit teplotu určitě zvládnu. (smích) Ale vážně, teoreticky vím, jak odebrat krev, několikrát jsme na boxu intubovali, píchali injekci. Na zdravotní sestru si můžu ale opravdu jen hrát. Jakmile vidím krev, nebo jen malou ranku od nože či injekci při návštěvě u doktora, není mi vůbec dobře.
Jak na vás reagují lidé na veřejnosti?
Většinou jsou reakce milé, přívětivé a mám z nich radost. Ale našlo se i pár lidí, kteří nebyli nadšení, že mě potkali a rýpli si do Libušky. Pak jsou tu ti, kteří za mnou přijdou třeba na dětském hřišti a říkají, že je má postava opravdu někdy až moc krutá, ale že se jim líbí. Všechno je v rovnováze.
Díváte se na sebe v televizi?
Tak to nedokážu. Už jen když jedou upoutávky a zahlédnu se tam, stydím se a odcházím z místnosti. Nějak to prostě nezvládám.
Jak jste trávila období karantény?
Myslím, že jsme byli hodně disciplinovaní. Čas jsem trávila doma se synem vařením, pečením rohlíků, hraním, uklízením, prostě vším možným. A samozřejmě chodili jsme na procházky do lesa, který máme hned za domem. Vlastně jsem se díky karanténě vrátila do období mateřské, prožila ji znovu a prožívám stále. Po narození Matýska jsem totiž začala docela brzo pracovat. Přestože jsem ho s sebou brala na natáčení i do divadla, teď je to jiné. Máme čas jen pro sebe, a to je skvělé. Karanténa mě naučila žít teď a tady.
Před časem jste změnila příjmení na Dittrichová. Nezvažovala jste zůstat u svého dívčího jména, které je už u televizních či divadelních diváků známé?
Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Moji rodiče i bratr se mě mnohokrát ptali a přemlouvali mě, abych si nechala obě příjmení. Nevím ale proč, Sejnová bylo mé dívčí jméno, a tak to zůstane. Dittrich se jmenuje můj muž i náš syn a já jsem pyšná Dittrichová. (smích)
Vzpomenete si, čím vás syn v poslední době nejvíce překvapil?
Matýsek přijde každý den s něčím, čím mě dostane do kolen. Má výbornou paměť i velkou slovní zásobu, takže má na všechno odpověď a je na tom dobře i pohybově. Teď jsme nejvíc nadšení z toho, že začal neohroženě jezdit ve čtyřech letech na šlapacím kole rovnou bez přídavných koleček. Vím, spousta dětí to umí dřív a obdivuji je. Ale pro každého rodiče je to jeho dítě nejlepší, nejkrásnější... A to naše je boží!
Váš otec vás prý vedl ke klučičímu zájmu o auta, už máte vůz svých snů?
Zájem o auta mám stále, ale už ne takový, jaký byl před narozením syna. Dřív mě zajímalo všechno kolem aut, teď spíš řeším ty praktické věci. Mám v pořadí druhou oktávku a jsem s ní maximálně spokojená, je to náš miláček. Jednou si ale koupím volvo. To je auto mých snů.
Sledovala jste různé online aktivity svých hereckých kolegů? Zapojila jste se do nich také?
Ano, sledovala a obdivovala je za to, co všechno umí, co se naučili a co dělají pro ostatní. Já nevlastním šicí stroj a ani dovednosti s tím spojené, určitě bych si strašně ublížila. A taky jsem byla sobecká matka, chtěla jsem co nejvíce ochránit syna, takže jsem neroznášela nákupy ani nic jiného, abych ho nijak neohrozila. Jediné, co jsem udělala, bylo přispění několika nemocným dětem, různým organizacím a nakupování pro ohrožené samoživitele. Kdybych neměla malého, tak bych do terénu určitě vyrazila.
Sledujete sociální sítě?
Už je to součást našich životů, i toho mého. Mají obrovskou moc v dobrém slova smyslu i v tom špatném. A je na každém z nás, jak s nimi naložíme a co všechno sdílíme. Je bezvadné, že se díky nim dostanete k příběhům lidí, kteří potřebují pomoc a většinou se najde spousta těch, co pomohou. Nebo víte o známých, se kterými jste se dlouho neviděli, to je taky pěkné.
Herectví jste nikdy nestudovala, profesní život vám změnil až konkurz na muzikál Děti ráje. Uměla byste si představit, kudy by se váš život ubíral, nebýt tohoto zlomového momentu?
Upřímně, úplně nedokážu. Vím určitě, že bych nějaký konkurz zkusila i po vystudování pajďáku, na který jsem se chystala. A kdyby to nevyšlo, byla bych v nějaké mateřské školce, možná...
Tehdy jste dostala hlavní roli bez předchozích hereckých zkušeností. Jaká byla vaše první reakce?
Nemohla jsem tomu uvěřit. Když mi přišel po konkurzu e-mail, že mě vítají v týmu a mám přijet podepsat smlouvu, tak jsem předpokládala, že budu v taneční company, za což bych byla bych šťastná. Hlavní roli jsem ale opravdu nečekala.
Vaším kolegou na jevišti je například i Lukáš Vaculík.
Že je Lukáš úžasný, charismatický a vtipný chlap, jsem věděla, ještě než jsem ho poznala osobně. Ale netušila jsem, že je tak dobrosrdečný a vstřícný. Při zkoušení mě jednou našel v hledišti a zeptal se, co mě trápí. Nevěděla jsem si rady s několika situacemi na jevišti a on mi poradil. Trpělivě mě vedl, vysvětloval, vyprávěl mi o svých začátcích. Mohl se na mě vykašlat a nechat mě v tom plavat, ale on mi pomohl. Za to si ho moc vážím a děkuji mu.
Děti ráje jsou postavené na hudbě z devadesátých let, je to vaše krevní skupina?
Nejsem nijak hudebně vyhraněná. Záleží na rozpoložení, situaci. Mám ráda naše umělce jako jsou Vojta Dyk, Ondra Brzobohatý, Chinaski, Tomáš Klus, J.A.R., ze zahraničních Robbie Williams, Justin Timberlake. A už pár let posloucháme hlavně pana Svěráka a Uhlíře. Děláme si diskotéky doma nebo v autě, jejich texty jsou naprosto dokonalé. Matýsek je v tomto po mě, dokážeme tančit i v obchodech, na ulici. Když slyšíme pěknou písničku, tak nás to v klidu nenechá.
Michaela Dittrichová a její syn Matěj
Hrála jste v několika televizních seriálech, na kterého z kolegů nikdy nezapomenete?
Musím říct, že mám obrovské štěstí. V každém projektu se potkávám s velkými hereckými hvězdami. Oni jsou moje herecká škola, každý z nich mi vědomě či nevědomě něco předá, jsem za to nesmírně vděčná. Třeba Libuška Šafránková. Být vedle ní, mít s ní společnou šatnu, říct před ní repliky, zpívat jí, z první řady pozorovat, jak pracuje... To bylo úžasné.
Nezapomenu na moment, kdy jsem se s ní podělila o kousek medovníku. Klekla si ke mě a říkala, že ho ještě nikdy neochutnala. Pro někoho hloupost, pro mě sdílení okamžiku, na který nezapomenu. Nebo Lenička Termerová, to je taky božské stvoření. Hrála jsem jí v Doktorech z Počátků vnučku a zamilovala jsem si ji. Vždycky, když se potkáme, jsou to nádherné chvíle.
To jsou kolegové, máte ale mezi herci skutečné přátele?
Jsem hodně důvěřivá a dost často se v lidech zmýlím. Nicméně si myslím, že pár přátel mezi herci mám. Nebo aspoň z mého pohledu to tak je. Jsou to lidé, které znám několik let a se kterými jsme toho zažili opravdu hodně.
Pocházíte z Mostu, sledovala jste stejnojmenný seriál?
Když seriál vysílali, nestihla jsem ho sledovat a každý se mě pak ptal na názor. Pustila jsem si proto kousek ze záznamu a musím přiznat, neudržel si moji pozornost. Asi to bude tím, že jsem proti Mostu malinko zaujatá. (smích)
Proč?
No… Není to město, ve kterém bych chtěla žít. Nevím, jak přesně to popsat. Nikdy jsem se tam necítila dobře a bezpečně už vůbec ne. Jako malá jsem si říkala, že až budu velká, tak se odstěhuji do Prahy, což nakonec přišlo dřív, než jsem čekala. Jsou tam místa, kde bych se bála i teď. S Mostem mě pojí jen rodina. A ano, vdávala jsem se tam, ale jen kvůli tradici a oslava byla u rodičů na zahradě, což je něco jiného.
Hrajete v několika divadelních představeních, vzpomenete si na zlomový moment, kdy jste cítila, že jste učinila v divadelním herectví velký posun?
To se mi asi ještě nestalo. (smích) Beru jako obrovský úspěch, že můžu dělat to, co jsem si vždycky přála, co mě baví a naplňuje. S každým představením, s každou reprízou se učím. A o posunu možná budu schopna mluvit po dalších desítkách let hraní, teď mám před sebou ještě velký kus práce.
Michaela Dittrichová
Měla jste už možnost na jevišti zažít, co je to pořádná „palma“?
Konkrétně si nevzpomenu, protože se mi zatím taková palma, abych vynechala několik stránek, nestala. Stává se mi ale, že když nemám ještě určité představení pod kůží, repliky mi nabíhají až sekundu předtím, než je mám říct, což je velký adrenalin. Ale vždycky jsme to s kolegy nějak vybrali.
A co „zlomvazky“, ty si s kolegy dáváte?
Většinou si dáváme věci, které mají vztah k danému představení a nebo je to nějaká drobnost, třeba bonbon. Ovšem nejkrásnější zlomvazku jsem dostala při premiéře Královny Kapesky, kde hraji královnu, která má dvě dcery. Od té starší jsem dostala rtěnku, protože se stále maluje a upravuje. K té rtěnce byla připevněná fotka, na které jsme byli celá královská rodina a na druhé straně bylo napsáno: „Mám tě ráda, maminko“. To mě dostalo.
Stále cvičíte aerobic, kterému jste se věnovala od dětství?
Aerobic už sice necvičím, ale tato pohybová průprava mi v muzikálech hodně přijde vhod.
Co ještě děláte pro svou kondici, jak o sebe pečujete?
Jezdím na bruslích nebo doháním Matýska na kole. Běháme po lese, lezeme po kamenech, skáčeme přes kaluže. O kardio cvičení mám postaráno a několikrát do týdne doma posiluiu, buď s vlastní vahou, gumou nebo s prckem. Fitko to sice není, ale aspoň něco.
Čemu v životě nejvíce věříte, a čeho se naopak bojíte?
Učím se věřit sama sobě. Už několikrát se mi stalo, že jsem měla tušení, vnitřní hlas mi říkal, ať určité věci nedělám a já ho neposlechla, na což jsem doplatila. Samozřejmě hodně dám na názor svého muže, je to báječný chytrý člověk. A čeho s bojím? Bojím se o své nejbližší, je to takový iracionální strach. A bojím se zlých a mocných lidí, kteří s ostatními manipulují.
