Menší než život

- Svoji dráhu začala před třinácti lety - s výrazným úspěchem v Anglii a přezíravou netečností v rodných Spojených státech. Podobně rozdílně se ostatně vedlo všem jejím pěti deskám. Určitou satisfakcí jí tak mohla být alespoň několikanásobná nominace na prestižní americkou cenu Grammy. Skutečného ohlasu ovšem dosáhla až s remixem své původně nikterak úspěšné skladby Tom's Diner. Taneční verze skupiny DNA takřka přes noc přitáhla k této drobné zasněné skladatelce s akustickou kytarou a posmutnělými texty pozornost široké veřejnosti, pomohla prodejnosti jejích následujících alb a učinila ji celosvětovou hvězdou.

Kompilační album největších hitů bývá pro umělce buď jubilejní rekapitulací nějakého období, nebo uzavřením určité tvůrčí kapitoly. Čím je pro vás vaše kompilace -nová deska Tried And True?
Za uzavření určité vývojové kapitoly bych album nebrala - vždyť nevím, co budoucnost přinese. Tuhle kompilaci beru jen jako rekapitulaci kariéry, během níž jsem vydala pět alb. Myslím, že bylo právě načase ohlédnout se.

Co jste za sebou spatřila?
Cestu. Takovou, jakou můžete spatřit, když vylezete na kopec - obhlédnete ji od místa, kde stojíte, až k výchozímu bodu. Je to zajímavý pohled. Jste sice tam, kam jste se chtěl dostat, ale nikdy by vás nenapadlo, kudy se tam budete muset ubírat, kolika odbočkami bude nutné projít, kolik překonat překážek. Když jdete, vlastně ani mnohdy nevíte, že něco obcházíte nebo překonáváte.

Byla jste s pohledem na ušlou cestu spokojena?
Ale ano. Sice to neznamená, že bych ji chtěla šlapat znovu. Beztak bych udělala zas nějaké chyby. V tuhle chvíli můžu říct, že jsem spokojená. Jsem slavná, a to jsem vždycky chtěla. Dodnes vzpomínám, jakou radost jsem měla, když jsem dosáhla prvního úspěchu. Najednou jsem měla dost peněz a nemusela si dělat starosti, jestli budu mít na nájem, a hlavně - klidně jsem si mohla koupit víc než jen jeden pár bot nebo nový svetr, pěkné sako - cokoliv, rozumíte?

Lákají vás také nehudební projekty?
Mám v hlavě námět na knihu a plný sešit poznámek. Potřebuji jenom čas sednout si a "hodit" to na papír. A to je i jeden z důvodů, proč jsem vydala album Tried And True - dopřeje mi oddechový čas.

Prozradíte, o čem by měla vaše kniha být?
Na to ještě není ten pravý čas. Pokud ale znáte moje texty, mohl byste si o námětu mé knihy udělat určitou představu. Ostatně nebude mi trvat dlouho ji napsat, takže příští rok by mohla být na trhu. V podstatě jde jen o to poznat, zda na to či ono nastal správný čas. A já to zatím vždy poznala.

Charakterizovala byste se jako ctižádostivá?
Ctižádostivost nepatří do kategorie vlastností pozitivních, že? Ano - jsem silně ctižádostivá. Vždy jsem byla. Už jako malá jsem v sobě měla nepřekonatelnou touhu být první. Iritovaly mě dokonce takové drobnosti, jako stát ve frontě až třetí nebo čtvrtá. To jsem poklepávala holkám před sebou na rameno a prosila je: 'Nepustila bys mě před sebe? Jsem až třetí v řadě a strašně bych chtěla být první, a pokud už nemůžu být první, chtěla bych být aspoň druhá.' Dokázala jsem být tak neodbytná, že jsem dosáhla svého a postupovala kupředu. Nesmějte se - samozřejmě jsem byla k smíchu, ale na druhou stranu mě to naučilo být středem pozornosti, aniž bych se červenala. To se mi později velice hodilo.

To pro svou ctižádost být vždy první jste jako malá nechala tance, při němž jste se musela smířit s rolí pouhé sboristky?
Samozřejmě! Nemohla jsem snést pomyšlení, že i kdybych cvičila pětadvacet hodin denně, po celý život zůstanu jen jako jedna z řady a nikdy to nedotáhnu na sólové výstupy. Naštěstí jsem to pochopila poměrně brzy - Suzanne, ty ses prostě nenarodila pro dráhu tanečnice, nemáš na to potřebnou dávku talentu a dostatečně pohyblivé kyčle. Navíc jsem v té době měla problémy - jedla jsem jak kůň a nebylo síly, která by mi v tom zabránila. Pověsit taneční úbor na věšák bylo to nejrozumnější, co jsem mohla udělat.

Stejně jako dres plaveckého týmu...
Přesně. Závodně jsem plavala více než dva roky a za tu dobu jsem prohrála všechny závody. Vybavuji si, jak jsem pozorovávala kolegyně, které se nořily pod hladinu jak kulky a krájely vodu jak břitvy. Pořád jsem si opakovala: 'Ježíši, přála bych si to umět taky, dej, ať to dokážu.' Jenže, byla jsem příliš velká a nemotorná, nedokázala jsem se koncentrovat. Zkrátka jsem k plavání měla stejně mizerné předpoklady jako k tanci. Mimochodem, nejzajímavější na tom je, že teprve dneska mám tělo, jaké jsem si přála, když mi bylo šestnáct a pokoušela jsem se stát se tanečnicí.

K psaní textů jste se dostala zásluhou svého nevlastního otce, portorikánského spisovatele Eda Vegy?
Myslím, že psát jsem začala proto, že to ve mně jednoduše bylo. Otčímovi ale každopádně vděčím za leccos. Naučil mě, jak se bránit klišé, jak být upřímná a precizní. Neřekla bych ovšem, že to byl pro můj autorský vývoj nejdůležitější okamžik. Ten nastal až někdy v roce 1979, kdy jsem navštívila první rockový koncert - ve dvaceti letech! Nikdy jsem nebyla moc na randění, většinu večerů na střední škole jsem trávila doma, výjimkou byly jen návštěvy kina s kamarádkami. Ten kluk z univerzity, co mě na koncert vytáhl, byl ale dost neodbytný. 'Mám dva lístky na Lou Reeda, šla bys?' Mám takové tušení, že říkal něco o beznadějně vyprodaném koncertu, každopádně si vzpomínám, že v té době byl Reed u mých spolužáků ohromně populární, takže ten kluk zcela logicky předpokládal, že takovou nabídku neodmítnu. Dovedete si představit, jak musel být šokovaný, když jsem se ho bezelstně zeptala: "Na koho?" Chvíli na mě koukal a pak se mi ho rezignovaně pokoušel představit: 'No, to je přece ten z Velvet Underground...' Nevinně jsem pokračovala v otázkách: "Z čeho?!" Nakonec jsem řekla, že tedy půjdu a díky tomu jsem objevila oblast rockové poezie - díky níž jsem získala zcela nový pohled na svět. Stala se ze mě Lou Reedova oddaná fanynka a začala jsem psát pod dojmem z jeho písniček své vlastní.

Byly pro vás větší inspirací než literatura, kterou jste v té době studovala?
Poměrně brzy jsem pochopila, že reedovské texty nelze psát na přednáškách o vlivu Shakespeara na postmoderní literaturu, ale že je třeba je prožít. Co se týká inspirace literaturou, kterou jsem studovala na univerzitě, tak ta se mě dotkla minimálně, neboť jsem byla nucena zabývat se jí, a navíc to pro mě byla ve většině případů nuda. Nejčastěji jsem čerpala inspiraci z knížek, které jsem četla pro vlastní potěšení.

Někdy mám pocit, že texty jsou pro vás důležitější než samotná hudba...
Takhle bych to neřekla. To by mohlo vypadat, jako by mi na hudbě vlastně nezáleželo, a to není pravda. Tvrdě pracuji na tom, abych se zlepšila jako skladatelka a instrumentalistka. Samozřejmě si ale uvědomuji, že po hudební stránce nebudou moje písničky nikdy na takové úrovni jako texty. Snad nebude znít rouhačsky, když řeknu, že básnické nadání mám od Boha, kdežto muzikantství mám tak trochu vydřené. Jak se ovšem zdá, lidem se to líbí. Kdyby tomu tak nebylo, byla bych nejspíš básnířkou. Nejsem příliš schopná sebepropagátorka a nejsem ani nejlepší showoman, ale umím se postavit nepříjemným a obtížným věcem. Dokáži psát o hlubších tématech a tím kompenzuji všechny své nedostatky.

Určitě jste také v textech prošla zajímavějším vývojem než v hudbě - texty vašich prvních desek byly hodně pesimistické, až depresivní, dnes jsou mnohem optimističtější. Má na tom podíl nedávné narození vaší dcery Ruby?
Samozřejmě, vždyť to byl jeden z nejdůležitějších mezníků mého života - ne-li vůbec nejdůležitější. Od jejího narození se cítím sebevědomější, vyrovnanější a šťastnější. Najednou nepotřebuji hitparádový úspěch ani mnohamilionové prodeje desek. Ruby změnila můj žebříček hodnot, a to se muselo promítnout do mých písniček - v jednom jsem se totiž nezměnila: pořád musím říkat pravdu, snažit se odhalit co vím.

To musí být těžké...
Je to velmi těžké. Občas si přeji, abych měla v repertoáru víc únikových textů - takových, v nichž o moc nejde. Proto strašně ráda poslouchám v rádiu popovou hudbu, v ní je většina textů o ničem a je to do značné míry úlevné. Ve svých písničkách si ovšem nemohu pomoci - je to dáno také tím, že své texty nepíšu, jen je zaznamenávám na papír. Vznikají rychle a z přetlaku. Všechny mé nejlepší texty vznikly takhle, například slova k písničce Tom's Dinner jsem napsala ze čtyři minuty. Snad proto nepotřebovaly žádnou hudbu.

O to více mě překvapilo, že jste tuhle skladbu, která je patrně váš vůbec největší hit, zařadila na desku Tried And True v hip hopové verzi skupiny DNA. Navíc se vždycky říkalo, že se vám tahle úprava nikdy nelíbila...
To je mýlka, která se v tisku objevuje při každé zmínce o té skladbě již léta. Opak je pravdou - mě se verze DNA líbila vždycky. To můj manažer ji neměl rád. Podle jeho názoru DNA svým pojetím zničili celé kouzlo křehkosti a výjimečnosti původní verze. Spíš bych ovšem řekla, že mu vadila skutečnost, že mě skupina DNA nejdřív nepožádala o svolení k úpravě. Mně to na srdci neleží. Mimochodem těch coververzí Tom's Dinner existuje mnohem víc, ale nikdo je nezná, protože jsem jejich vydání nepovolila - nezdály se mi dobré. V případě DNA tomu bylo naopak, navíc mě dost zajímalo, jaké publikum si tahle jejich taneční podoba získá. A upřímně řečeno jsem byla strašně překvapená, že dosáhla mnohem většího ohlasu než moje původní verze - nikdy bych nehádala, že se toho prodá přes tři miliony kusů.

Je trochu s podivem, že jste mnohem úspěšnější v Anglii než v rodných Spojených státech, byť právě Amerika vždycky byla zemí písničkářů...
To jste řekl správně - byla. Dnes je jednou z nejlegračnějších zemí na světě, a pokud zde chcete patřit mezi úspěšné, musíte přestat být člověkem a stát se karikaturou, modlou, bohem - být větší než sám život. To se mi nelíbí, já jsem člověkem ráda, mně vyhovuje být menší než život. Tomu Evropané rozumějí lépe. Ostatně většina amerických písničkářů byla vždycky lépe přijímána na starém kontinentu, vezměte si třeba Boba Dylana nebo Leonarda Cohena. Podle mého názoru je písničkářství o předávání myšlenek, pocitů a názorů druhým, nikoliv o vytváření idolů.

Amerika dnes prožívá silnou vlnu mladých písničkářek, které se hlásí právě k vaší tvorbě a k odkazu dalších skladatelek vaší generace. Nakolik vy sama z jejich tvorby cítíte svůj vliv?
Nechci tvrdit, že bych z desek některých mladých písničkářek pociťovala přímou inspiraci mou hudbou, ale svým způsobem jsem je ovlivnila všechny. Nejsem si jen jistá, jestli jim to pomohlo, nebo spíš ublížilo. Platí totiž nepsaný zákon, že každá generace musí rebelovat proti té předchozí a já vím, že spoustě mladých lidí se to, co dělám, moc nelíbí. Každopádně je dobře, že je v současnosti tolik mladých písničkářek, z nichž se většina věnuje odlišnému druhy hudby. Znamená to, že se dnes každá umělkyně může vyjadřovat naprosto svobodně a nemusí podléhat představě, jakou o ženách vytvářejí média. Dřív existoval jen jeden typ umělkyně, která mluvila za ženy - teď všechny mluví sami za sebe.

Cítíte se naopak být sama ovlivňována mladými písničkářkami?
Zcela určitě existují mladé umělkyně, kterými se ráda nechám inspirovat. Velmi si vážím třeba Liz Phairové, PJ Harveyové nebo dvojice Indigo Girls - z těch cítím upřímnost, a ta mě přitahuje. Pak mě samozřejmě zajímá, jak jiné umělkyně pracují s produkcí desek. V tomhle směru se mi líbí zejména Sinéad O'Connorová. Řekla bych ovšem, že jde o podvědomý vliv, o nic konkrétního, když si doma sednu ke kytaře a začnu skládat, jsem to vždy jen já sama a nikoho jiného do té soukromé záležitosti nepustím.

Suzanne Vega