Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je filmová herečka. Diana Soren. Když si prý Luchino Visconti přál, aby při natáčení jedné scény Geparda vyjadřoval pohled Burta Lancastera směsici údivu a rozkoše, naplnil tašku, která ve filmu měla být plná zlata, hedvábnými punčochami. Taková byla Diana: překvapením pro všechny neporovnatelnou hebkostí své kůže, ale především překvapením sama pro sebe; kůže překvapená svou vlastní rozkoší, udivená tím, že je žádoucí, hebká, voňavá. Nemilovala snad samu sebe, necítila se sama sebe hodna? Proč chtěla být někým jiným, proč se necítila dobře ve své vlastní kůži? Proč?
Já, který jsem s Dianou žil pouhé dva měsíce, ještě i dnes toužím běžet znovu ji obejmout, naposledy ji ucítit a ujistit ji, že může být milována, vášnivě, ale pro sebe samu, že vášeň, kterou hledala, ji samu nevylučuje. Ale příležitosti se ztrácejí. Opouštíme milenku. Vracíme se k ženě, kterou neznáme. Erotičnost výtvarného znázornění spočívá právě v iluzi trvalosti těla. Jako všechno ostatní v dnešní době, i výtvarné erotično se zrychlilo. Po staletí měl medailon či obraz nahrazovat nepřítomnost milované ženy. Fotografie iluzi přítomnosti urychlila. Jedině film nám však umožňuje v tentýž okamžik si obraz vybavit i jej prožít. Je to ona, stejná jako byla tehdy, ale také jako je teď a jako bude navěky... Je to její obraz, ale i její hlas, pohyby, nepomíjivá krása a mládí. Smrt, mocná macecha Érótova, je zároveň porážena i ospravedlňována tímto setkáním s milovanou osobou, která už není snámi, jelikož jsme zradili velikou úmluvu vášně: navždy spojeni, až do smrti, ty a já, nerozdělitelní... Po celý ten dlouhý a úžasný první den roku 1970 v apartmá hotelu Hilton jsme se ani neoblékli a jen si omotali kolem těla ručníky, když nás číšníci přišli obsloužit na pokoj. Objevovali jsme tisíce drobností, jež nás spojovaly: oba jsme se narodili v listopadu, dva štíři se vždycky poznají. Nelíbilo se jí, když jsem jí začal říkat gamine, a tak jsem s tím přestal, oběma se nám naopak líbilo francouzské slovo désolé, je mi líto", které zároveň znamená opuštěný", a začali jsme je opakovat každou chvilku, désolé kvůli tomuhle, désolé kvůli tamtomu, a nejvíce tehdy, když jsme jeden druhého žádali o trochu fyzické lásky, tu jsme se prohlašovali za désolé, je mi velice líto, ale chtěl bych tě políbit, je mi ještě více líto, ale mohla bys jít ke mně blíž... Dva opuštěnci. Přiblížit se k ní. Pokaždé, když jsem to udělal, vše ostatní zůstávalo daleko za mnou, rozplynulo se stejně jako noc v rozbřesku onoho prvního dne roku nad křižovatkou ulic Reforma a Insurgentes. Moje Mexiko, krásné a zlověstné město, průsečík všech představitelných krás i všech možných hrůz. Až příliš často se tu lidé setkávají z pocitu osamělosti nebo potřeby být s někým, být částí skupiny, někam náležet. Od určité výše příjmů (vše tu určují příkré třídní rozdíly) je sexuální život v Mexiku jako jízda po skluzavce, po toboganu nejistých, částečných a okamžitých rozkoší, které se nikdy neodkládají a které může ukončit jedině smrt. Tehdy, se smrtí na jazyku, si uvědomíme, že mrtvi jsme byli vždycky. Nikoli Diana. Dráždila klepny z Beverly Hills, protože nikdy nevěděly - ve městě, kde se tím všechny vychloubaly -, s kým spí. Bylo mi jasné, že to, co dělala nyní, byl vědomý čin, její vůle a přání, a nikoli náhoda, ale zároveň, cítil jsem, aniž bych věděl proč, čin nebezpečný. Když nastalo odpoledne a já si vybavoval rozkoš z milování s ní, říkal jsem si, že ani já, ani ona si neděláme žádné iluze. Náš vztah byl chvilkový. Ona tu měla natočit film a já byl pouze šťastlivec vyvolený na silvestrovském večírku. Chvilkový, ne však náhodný, nikoli pouhé pis aller, lepší než nic, nebo, jak se výstižně říká v Mexiku, peoresnada, nic-by-bylo-horší. Lepší než nic, Nula, pan Nikdo. Nám Mexičanům a Španělům působí potěšení popírat nebo snižovat existenci druhých. Američané nebo Anglosasové obecně jsou přinejmenším v tomto ohledu lepší než my. O svého bližního se zajímají daleko víc. Možná proto jsou lepší filantropové. Naše urozená krutost, oděná v černi a s rukou položenou na prsou, je sice estetičtější, ale mnohem neplodnější. Lákala mne možnost poznat vnitřní rys krutosti, destrukce právě u Diany, ženy, jak jsme všichni věděli, tolik solidární a soucitné, tolik angažované ve věcech liberálních a ušlechtilých. Její jméno se objevovalo ve všech manifestech proti rasismu, za občanská práva, proti Organizaci amerických států a fašistickým generálům v Alžíru, za ochranu zvířat... Měla dokonce i osušku s podobiznou největší modly šedesátých let, Che Guevary, z něhož jeho brutální smrt v roce 1967 udělala Chic Guevaru, spasitele svědomí módních radikálů Evropy a Severní Ameriky a jejich západní schopnosti vyhledávat revolucionářské ráje třetího světa a v jejich třpytných vodách ze sebe smývat hříchy maloměšťáckého sobectví... Bylo snad o tom pochyb? Mrtvý Ernesto Guevara, natažený jako Kristus z Mantegny, byl tou nejskvostnější mrtvolou naší epochy. Che Guevara byl svatý Thomas More druhého (či entého) evropského objevení Nového světa. Od šestnáctého století jsme Utopií, kde ze sebe Evropa smývá své hříchy, krev, lakotu a smrt. Hollywood je severoamerickou Sodomou, která vztyčuje revolucionářské vlajky, aby zakryla své neřesti, pokrytectví, obyčejný hlad po penězích. Byla Diana jiná, nebo také patřila k zástupu kalifornských utopistů, zušlechtěná navíc francouzským revolučním sentimentalismem svého muže? Tyto myšlenky mě nikdy nepřešly. Ale Dianino kouzlo, svůdnost, její nekonečná sexuální touha, to vše mne opájelo, vtahovalo, ochromovalo mou schopnost úsudku. Koneckonců, říkal jsem si, mohu jí snad vytknout něco, co bych nejprve neměl vytknout sobě samému? Pokrytecká herečka, má bližní, má sestra. Diana Soren. Moje představivost naprosto selhávala před spodním prádlem, které měla uložené v hotelovém prádelníku. Nebudu se je pokoušet popsat. Bylo nepopsatelné. Výzva, dar, šílenství. Kvalita krajek a hedvábí, způsob, jakým se jeho součásti splétaly, otevíraly a zavíraly, co skrývaly a odhalovaly, napodobovaly a proměňovaly, jak se odkrývaly a mizely, to vše vytvářelo podivuhodný protiklad k válečnické, androgynní prostotě, o níž jsem se již zmínil: bojující světice Diana, pařížská gamine Diana. Beru to zpět. To slovo nesnášela. Désolé. Letmý pohled do těchto zásuvek (cosi mi bránilo dotknout se jejich obsahu, potěšit se látkami samými) probouzel touhu dívat se a dotýkat, těšit se z těla, které se mohlo pod těmito blouznivými předměty skrývat. Zázrak: dívka oblečená v tričku a v džínách, a pod tímhle obyčejným oblečením utajená bohyně. Která?Sama mi dala klíč během druhé noci našeho milování. Tu první mne tajemně dovedla ke svému spodnímu prádlu; seděla mi na kolenou, a změněným dětským hláskem mi šeptala do ucha, zvedni mi sukýnku, viď, že mi zvedneš sukýnku?, nesáhneš mi na kalhotky?, prosím tě, sáhni mi na kalhotky, miláčku, prosím, prosím, zvedni mi sukýnku a svlékni mi kalhotky, neměj strach, i když je mi deset let, nikomu to na tebe nepovím, řekni mi, čeho se to dotýkáš, miláčku, pověz mi, co cítíš, když mi zvedáš sukýnku a saháš mi na kočičku a pak mi svlékáš kalhotky. Další noci ležela nahá na posteli a vyvolávala vzpomínky na jiné prostory, na jiná světla. Byla ve školní posluchárně v Iowě. Stmívalo se. Venku sněžilo. Celý den nacvičovali koledy a pastorely na vánoční představení. Ona a on se zdrželi, aby mohli ještě chvíli zkoušet. Připozdívalo se, a náhle tu byla modrá a bílá prosincová noc. Ve stropě posluchárny bylo okno. Leželi a společně se dívali nahoru na plující mraky. Pak už mraky nebyly. Jenom měsíc. Bylo jí čtrnáct let. Bylo to poprvé, co se milovala s mužem, úplně, panensky... Diana Soren, americká herečka, která přijela do Mexika, do velkolepých hor nedaleko Santiaga natáčet kovbojku; natáčení mělo začít hned další den, 2. ledna, ve studiu číslo 6 Ateliérů Churubusco v hlavním městě Mexiku. Ve studiu mi přestávala patřit. Zmocnily se jí kadeřnice, maskérky, kostymérky. Skutečné líčení ale Diana svěřovala pouze Azuceně, své katalánské sekretářce, společnici, kuchařce a masérce. Onoho prvního rána ve studiu, jsem se, odsunut stranou pozornosti, bavil zkoumáním všech krémů, které Azucena používala k jejímu krášlení. Mou Janu z Arku potírali mastmi, jež by čarodějnice, které by se je tajně odvážily připravit zoufalým a neuspokojeným ženám z brabantských, saských a pikardských vesnic, ve středověku přivedly přímo na hranici. Hustá želatina proti stárnutí pokožky a jako superzeštíhlující prostředek, která se denně musí aplikovat na břicho, boky a hýždě, aby dokonale pronikla do jejích biomikrosfér; zeštíhlující transdifuzér založený na osmoaktivním systému souvislé difúze; omlazující krém způsobující rozklad tuků v kůži; průzračný růžový peeling ve formě pěny odstraňující odumřelé buňky; mast z avokáda a měsíčku na změkčení kůže na chodidlech; maska z volského morku... Bože můj! Jsou všechny tyhle lektvary k něčemu? Přežijí jedinou noc lásky, jediný flám, jedinou sprchu? Nebo jen oddalují to, co všichni vidíme kolem, svět tlustých a vrásčitých žen s celulitidou? Snažily se snad tyhle mastičky zamaskovat samou smrt? A teprve když byla všemi těmi čarodějnickými úkony připravena, teprve pak jsme se mohli radostně oddat - uzavřeni v intimitě herecké šatny na kolečkách uprostřed vřavy filmového natáčení - lačné a nevyčerpatelné Dianině lásce; ač byla celá pokryta mastmi, prosila, abych si ji vzal, použij mě, říkala mi, vyčerpej mě, chci, abys mě použil. Měl jsem dostatečně jemný smysl, kam až mohu jít, abych nepřekročil mez mezi užitím a zneužitím? Nedala mi možnost, abych se to dozvěděl. Nepoznal jsem ženu náročnější, ale ani oddanější, Diano, pomazaná éterickými mastmi, voňavými a lahodnými, bez nichž už nikdy nebudu umět žít. Milovat znamená nedělat už nic jiného. Milovat znamená zapomenout na manžely a manželky, rodiče a děti, přátele a nepřátele. Milovat znamená zrušit všechny záměry, všechny starosti, všechno zvažování pro a proti. Začala scénkou s kalhotkami na mých kolenou. Vyvrcholila vzpomínkou na posluchárnu, zasněženou zem a měsíc plující nad oknem ve stropě. Nabídla mi, abych sní odjel do Santiaga. Na dva měsíce. Filmové studio jí tam pronajalo dům. Sice ho ještě neviděla, ale kdybych jel sní, byli bychom šťastní. Rozloučili jsme se. Jela napřed. A ačkoli jsem se ptal sám sebe, zda literatura, sex a veliké nadšení nám budou stačit, rozhodl jsem se, že za ní odjedu. Luise, mé ženě, jsem nechal lístek sprosbou za prominutí.
Úryvek z knihy Carlose Fuentese DIANA ANEB OSAMĚLÁ LOVKYNĚ Přeložila Martina Hulešová, Rybka Publishers, 2001
Já, který jsem s Dianou žil pouhé dva měsíce, ještě i dnes toužím běžet znovu ji obejmout, naposledy ji ucítit a ujistit ji, že může být milována, vášnivě, ale pro sebe samu, že vášeň, kterou hledala, ji samu nevylučuje. Ale příležitosti se ztrácejí. Opouštíme milenku. Vracíme se k ženě, kterou neznáme. Erotičnost výtvarného znázornění spočívá právě v iluzi trvalosti těla. Jako všechno ostatní v dnešní době, i výtvarné erotično se zrychlilo. Po staletí měl medailon či obraz nahrazovat nepřítomnost milované ženy. Fotografie iluzi přítomnosti urychlila. Jedině film nám však umožňuje v tentýž okamžik si obraz vybavit i jej prožít. Je to ona, stejná jako byla tehdy, ale také jako je teď a jako bude navěky... Je to její obraz, ale i její hlas, pohyby, nepomíjivá krása a mládí. Smrt, mocná macecha Érótova, je zároveň porážena i ospravedlňována tímto setkáním s milovanou osobou, která už není snámi, jelikož jsme zradili velikou úmluvu vášně: navždy spojeni, až do smrti, ty a já, nerozdělitelní... Po celý ten dlouhý a úžasný první den roku 1970 v apartmá hotelu Hilton jsme se ani neoblékli a jen si omotali kolem těla ručníky, když nás číšníci přišli obsloužit na pokoj. Objevovali jsme tisíce drobností, jež nás spojovaly: oba jsme se narodili v listopadu, dva štíři se vždycky poznají. Nelíbilo se jí, když jsem jí začal říkat gamine, a tak jsem s tím přestal, oběma se nám naopak líbilo francouzské slovo désolé, je mi líto", které zároveň znamená opuštěný", a začali jsme je opakovat každou chvilku, désolé kvůli tomuhle, désolé kvůli tamtomu, a nejvíce tehdy, když jsme jeden druhého žádali o trochu fyzické lásky, tu jsme se prohlašovali za désolé, je mi velice líto, ale chtěl bych tě políbit, je mi ještě více líto, ale mohla bys jít ke mně blíž... Dva opuštěnci. Přiblížit se k ní. Pokaždé, když jsem to udělal, vše ostatní zůstávalo daleko za mnou, rozplynulo se stejně jako noc v rozbřesku onoho prvního dne roku nad křižovatkou ulic Reforma a Insurgentes. Moje Mexiko, krásné a zlověstné město, průsečík všech představitelných krás i všech možných hrůz. Až příliš často se tu lidé setkávají z pocitu osamělosti nebo potřeby být s někým, být částí skupiny, někam náležet. Od určité výše příjmů (vše tu určují příkré třídní rozdíly) je sexuální život v Mexiku jako jízda po skluzavce, po toboganu nejistých, částečných a okamžitých rozkoší, které se nikdy neodkládají a které může ukončit jedině smrt. Tehdy, se smrtí na jazyku, si uvědomíme, že mrtvi jsme byli vždycky. Nikoli Diana. Dráždila klepny z Beverly Hills, protože nikdy nevěděly - ve městě, kde se tím všechny vychloubaly -, s kým spí. Bylo mi jasné, že to, co dělala nyní, byl vědomý čin, její vůle a přání, a nikoli náhoda, ale zároveň, cítil jsem, aniž bych věděl proč, čin nebezpečný. Když nastalo odpoledne a já si vybavoval rozkoš z milování s ní, říkal jsem si, že ani já, ani ona si neděláme žádné iluze. Náš vztah byl chvilkový. Ona tu měla natočit film a já byl pouze šťastlivec vyvolený na silvestrovském večírku. Chvilkový, ne však náhodný, nikoli pouhé pis aller, lepší než nic, nebo, jak se výstižně říká v Mexiku, peoresnada, nic-by-bylo-horší. Lepší než nic, Nula, pan Nikdo. Nám Mexičanům a Španělům působí potěšení popírat nebo snižovat existenci druhých. Američané nebo Anglosasové obecně jsou přinejmenším v tomto ohledu lepší než my. O svého bližního se zajímají daleko víc. Možná proto jsou lepší filantropové. Naše urozená krutost, oděná v černi a s rukou položenou na prsou, je sice estetičtější, ale mnohem neplodnější. Lákala mne možnost poznat vnitřní rys krutosti, destrukce právě u Diany, ženy, jak jsme všichni věděli, tolik solidární a soucitné, tolik angažované ve věcech liberálních a ušlechtilých. Její jméno se objevovalo ve všech manifestech proti rasismu, za občanská práva, proti Organizaci amerických států a fašistickým generálům v Alžíru, za ochranu zvířat... Měla dokonce i osušku s podobiznou největší modly šedesátých let, Che Guevary, z něhož jeho brutální smrt v roce 1967 udělala Chic Guevaru, spasitele svědomí módních radikálů Evropy a Severní Ameriky a jejich západní schopnosti vyhledávat revolucionářské ráje třetího světa a v jejich třpytných vodách ze sebe smývat hříchy maloměšťáckého sobectví... Bylo snad o tom pochyb? Mrtvý Ernesto Guevara, natažený jako Kristus z Mantegny, byl tou nejskvostnější mrtvolou naší epochy. Che Guevara byl svatý Thomas More druhého (či entého) evropského objevení Nového světa. Od šestnáctého století jsme Utopií, kde ze sebe Evropa smývá své hříchy, krev, lakotu a smrt. Hollywood je severoamerickou Sodomou, která vztyčuje revolucionářské vlajky, aby zakryla své neřesti, pokrytectví, obyčejný hlad po penězích. Byla Diana jiná, nebo také patřila k zástupu kalifornských utopistů, zušlechtěná navíc francouzským revolučním sentimentalismem svého muže? Tyto myšlenky mě nikdy nepřešly. Ale Dianino kouzlo, svůdnost, její nekonečná sexuální touha, to vše mne opájelo, vtahovalo, ochromovalo mou schopnost úsudku. Koneckonců, říkal jsem si, mohu jí snad vytknout něco, co bych nejprve neměl vytknout sobě samému? Pokrytecká herečka, má bližní, má sestra. Diana Soren. Moje představivost naprosto selhávala před spodním prádlem, které měla uložené v hotelovém prádelníku. Nebudu se je pokoušet popsat. Bylo nepopsatelné. Výzva, dar, šílenství. Kvalita krajek a hedvábí, způsob, jakým se jeho součásti splétaly, otevíraly a zavíraly, co skrývaly a odhalovaly, napodobovaly a proměňovaly, jak se odkrývaly a mizely, to vše vytvářelo podivuhodný protiklad k válečnické, androgynní prostotě, o níž jsem se již zmínil: bojující světice Diana, pařížská gamine Diana. Beru to zpět. To slovo nesnášela. Désolé. Letmý pohled do těchto zásuvek (cosi mi bránilo dotknout se jejich obsahu, potěšit se látkami samými) probouzel touhu dívat se a dotýkat, těšit se z těla, které se mohlo pod těmito blouznivými předměty skrývat. Zázrak: dívka oblečená v tričku a v džínách, a pod tímhle obyčejným oblečením utajená bohyně. Která?Sama mi dala klíč během druhé noci našeho milování. Tu první mne tajemně dovedla ke svému spodnímu prádlu; seděla mi na kolenou, a změněným dětským hláskem mi šeptala do ucha, zvedni mi sukýnku, viď, že mi zvedneš sukýnku?, nesáhneš mi na kalhotky?, prosím tě, sáhni mi na kalhotky, miláčku, prosím, prosím, zvedni mi sukýnku a svlékni mi kalhotky, neměj strach, i když je mi deset let, nikomu to na tebe nepovím, řekni mi, čeho se to dotýkáš, miláčku, pověz mi, co cítíš, když mi zvedáš sukýnku a saháš mi na kočičku a pak mi svlékáš kalhotky. Další noci ležela nahá na posteli a vyvolávala vzpomínky na jiné prostory, na jiná světla. Byla ve školní posluchárně v Iowě. Stmívalo se. Venku sněžilo. Celý den nacvičovali koledy a pastorely na vánoční představení. Ona a on se zdrželi, aby mohli ještě chvíli zkoušet. Připozdívalo se, a náhle tu byla modrá a bílá prosincová noc. Ve stropě posluchárny bylo okno. Leželi a společně se dívali nahoru na plující mraky. Pak už mraky nebyly. Jenom měsíc. Bylo jí čtrnáct let. Bylo to poprvé, co se milovala s mužem, úplně, panensky... Diana Soren, americká herečka, která přijela do Mexika, do velkolepých hor nedaleko Santiaga natáčet kovbojku; natáčení mělo začít hned další den, 2. ledna, ve studiu číslo 6 Ateliérů Churubusco v hlavním městě Mexiku. Ve studiu mi přestávala patřit. Zmocnily se jí kadeřnice, maskérky, kostymérky. Skutečné líčení ale Diana svěřovala pouze Azuceně, své katalánské sekretářce, společnici, kuchařce a masérce. Onoho prvního rána ve studiu, jsem se, odsunut stranou pozornosti, bavil zkoumáním všech krémů, které Azucena používala k jejímu krášlení. Mou Janu z Arku potírali mastmi, jež by čarodějnice, které by se je tajně odvážily připravit zoufalým a neuspokojeným ženám z brabantských, saských a pikardských vesnic, ve středověku přivedly přímo na hranici. Hustá želatina proti stárnutí pokožky a jako superzeštíhlující prostředek, která se denně musí aplikovat na břicho, boky a hýždě, aby dokonale pronikla do jejích biomikrosfér; zeštíhlující transdifuzér založený na osmoaktivním systému souvislé difúze; omlazující krém způsobující rozklad tuků v kůži; průzračný růžový peeling ve formě pěny odstraňující odumřelé buňky; mast z avokáda a měsíčku na změkčení kůže na chodidlech; maska z volského morku... Bože můj! Jsou všechny tyhle lektvary k něčemu? Přežijí jedinou noc lásky, jediný flám, jedinou sprchu? Nebo jen oddalují to, co všichni vidíme kolem, svět tlustých a vrásčitých žen s celulitidou? Snažily se snad tyhle mastičky zamaskovat samou smrt? A teprve když byla všemi těmi čarodějnickými úkony připravena, teprve pak jsme se mohli radostně oddat - uzavřeni v intimitě herecké šatny na kolečkách uprostřed vřavy filmového natáčení - lačné a nevyčerpatelné Dianině lásce; ač byla celá pokryta mastmi, prosila, abych si ji vzal, použij mě, říkala mi, vyčerpej mě, chci, abys mě použil. Měl jsem dostatečně jemný smysl, kam až mohu jít, abych nepřekročil mez mezi užitím a zneužitím? Nedala mi možnost, abych se to dozvěděl. Nepoznal jsem ženu náročnější, ale ani oddanější, Diano, pomazaná éterickými mastmi, voňavými a lahodnými, bez nichž už nikdy nebudu umět žít. Milovat znamená nedělat už nic jiného. Milovat znamená zapomenout na manžely a manželky, rodiče a děti, přátele a nepřátele. Milovat znamená zrušit všechny záměry, všechny starosti, všechno zvažování pro a proti. Začala scénkou s kalhotkami na mých kolenou. Vyvrcholila vzpomínkou na posluchárnu, zasněženou zem a měsíc plující nad oknem ve stropě. Nabídla mi, abych sní odjel do Santiaga. Na dva měsíce. Filmové studio jí tam pronajalo dům. Sice ho ještě neviděla, ale kdybych jel sní, byli bychom šťastní. Rozloučili jsme se. Jela napřed. A ačkoli jsem se ptal sám sebe, zda literatura, sex a veliké nadšení nám budou stačit, rozhodl jsem se, že za ní odjedu. Luise, mé ženě, jsem nechal lístek sprosbou za prominutí.
Úryvek z knihy Carlose Fuentese DIANA ANEB OSAMĚLÁ LOVKYNĚ Přeložila Martina Hulešová, Rybka Publishers, 2001
