Michal Hrůza byl na základní škole sportovec, a i když se rozhodoval mezi umělecko-průmyslovou školou a gymnáziem, ředitel mu navrhl školu vojenskou.
Následovaly čtyři roky utrpení a nesvobody. Studenti směli domů jen jednou za tři měsíce a žili doslova jako ve vězení.
Zažívali také šikanu, ovšem ne ze strany starších studentů, ale hlavně ze strany velitelů. "Nebylo to šikanování fyzické, ale psychoteror," říká Hrůza ve své 13. komnatě, kterou Česká televize odvysílá v pátek večer.
Studentům třeba úmyslně znemožnili odjet za rodiči, ačkoli je mohli navštívit jen jednou za čtvrt roku a často nesměli dlouhé měsíce opustit areál školy.
Hrůza tak přišel o kamarády doma i o šanci na první lásky. Tehdy nalezl únik v muzice.
Pořad 13. komnata ho vzal na místo, kde 25 let nebyl a má na něj ty nejhorší vzpomínky. Právě léta nespravedlnosti vedla podle přátel k tomu, že má teď Michal Hrůza až přehnanou touhu, aby dobro vždy zvítězilo, a podle člena jeho kapely to vedlo i k potyčce 17. července na Stodolní ulici v Ostravě, kdy se snažil zkrotit bitku. Dvojice mladíků ho pak zbila tak, že skončil v umělém spánku (více čtěte zde).
Z nemocnice ho propustili do domácího léčení až na začátku září a nyní prochází rekonvalescencí.
