Sháníte peníze pro svou nadaci. Představte si, že jsem ředitel velké firmy a dám vám půl milionu korun, ale něco za to rozhodně budu chtít. Co dostanu?
Lidi se většinou chtějí bavit. Takže přijedu na váš večírek, zatančím si s vámi a taky se vyfotím s šekem.
Ty neustálé úsměvy, tanec... neštve vás to?
Tanec mi vadí nejmíň. Lidi si ale neuvědomují, že mám taky své vlastní zaměstnání, rodinu a že nežiju v Česku. Všechno, co dělám, pro mě znamená zrušit práci. Třeba nedávno po mně chtěli, abych přijela přebrat pět autosedaček. Já bych hrozně ráda přijela! Jenže bych dala sedmdesát tisíc za tři letenky pro rodinu a další peníze za ubytování v Praze. To radši věnuju nadaci honorář z focení.
Nadace funguje už šest let. Víte, kolik se v ní za tu dobu sešlo peněz?
Přibližně sedmdesát milionů.
Mně vaše kolegyně řekly šestnáct.
Tak pozor, to bylo jen za poslední rok, nepodceňujte nás!
Vzpomenete si ještě na úplně první peníze?
Ty si pamatuju moc dobře, protože jsem je dala sama. Koupila jsem sanitku do kojeňáčku v Krči. A pak si samozřejmě vzpomínám na náš první velký šek. Ukecala jsem pána v letadle a dostala od něj sto padesát tisíc dolarů.
Sto padesát tisíc dolarů? Jen tak v letadle? Tomu nevěřím.
Letěli jsme spolu do Monaka na předávání hudebních cen. A Monako, to je přece správné místo na dary. Všechno jsem mu vysvětlila a ukázala mu fotografie. Ani se neptal, co s těmi penězi udělám nebo co za ně koupím. Jen mi řekl, že ještě nikdy neviděl tak energickou mladou ženu a na malou kartičku napsal "sto padesát tisíc dolarů. Tehdy jsem pochopila, že v zahraničí jsou na charitu zvyklí. Tady jsou lidé nedůvěřiví a chtějí do koruny propočítat, kam jejich peníze půjdou. I když dají třeba jen padesát korun.
Sám jsem se nikdy v dětském domově podívat nebyl. A nedokážu si představit, jak bych se tam cítil. Pláčete tam?
V době těhotenství jsem tam brečela často. A teď, když jsem sama matkou, vlastně častěji a častěji. Když máte svoje dítě, přijde vám hrozně nefér, že někdo nějaké odloží. A nejsou to jen mimina, smutnější bývají osudy těch starších. Když na našich koncertech zpívají písničky, které samy složily, tak mě to rozbrečí.
Máte konkrétní příklad?
Řeknu vám jeden příběh. Na jeviště přišel sedmnáctiletý kluk. Jsem tady a chci vám říct básničku. Z kapsy vytáhl pomuchlaný papír a já si myslela, že to je klasický teenager, kterému přijde trapné vystupovat s mrňousema. Jenže on začal číst básničku o prstýnku, který chce dát tomu, koho má nejvíc rád. Nakonec říká: "Tamhle v rohu, tam sedí paní s šedými vlasy. Kéž bych mohl dát ten prstýnek jí...
Mluvil o matce, která tam nebyla?
Jistě. To si najednou uvědomíte, že i starší děti potřebují rodinu. A dost často se stydí za to, že ji nemají. Řeknou vám: My jedeme na víkend domů. Ale pak se podíváte na vychovatelky a ty jen zakroutí hlavou: Nikam nejedou. Nemají kam.
Monako, to je Disneyland pro dospělé
Je vám dvaatřicet. Dokdy budete dělat modelku?
Bylo by hloupé končit, když mám nabídky. Pro mě už je dneska práce odpočinkem od rodinných starostí, je to dovolená. A samozřejmě se mi při ní líp shánějí peníze pro děti.
Taky práce vašeho manžela tenisty je omezená věkem.
Oba půjdeme brzy do důchodu.
Už jste si našli místo, kde budete žít?
To je naše každodenní debata. On je Dán, já jsem Češka, takže bychom chtěli vybrat nějaké neutrální místo.
Já myslel, že už máte vybráno. Víc než rok žijete v Monaku.
Tam spíš vyčkáváme. Zůstaneme do doby, než půjde Tobiáš do školy. Život je v Monaku fajn: dobré jídlo, čistý vzduch, moře, sluníčko. Jenže tam pořád vídáte stejné lidi a já mám radši velkoměsta: New York, Londýn, Paříž. A vážně nevím, jestli bych dovedla žít třeba v Praze.
Stejně vaše stěhování do Monaka nechápu. Připomenu vám, co jste o něm řekla před pěti lety. "Rozhodně bych tam nikdy nechtěla bydlet. Monako je umělé, není pro normální lidi. Tři hodiny jsem sháněla obyčejný kartáček na zuby a mezitím jsem narazila na tři obchody s hodinkami Cartier.
To si myslím pořád, Monako je Disneyland pro dospělé. Když ale nejste upjatý na jednu ulici, zvyknete si. Uděláte krok vedle a jste ve Francii, uděláte další a jste v Itálii.
Máte jachtu? To se v Monaku nosí.
Ale musí být hodně velká, pořádně tam fouká. A mně se na lodi navíc dělá špatně.
Když o někom slyším, že se přestěhoval do Monaka, je to většinou kvůli daním. Skoro žádné se tam neplatí.
Můj manžel tam žije už deset let a já platím daně v Čechách, takže z toho mě nepodezírejte. Ale že je Monako daňový ráj, o to se nepřu. Život je na druhou stranu hodně drahý.
Váš manžel musí být ve svém živlu. Poté, co se do Monaka před lety odstěhoval Björn Borg, žije tam dnes spousta tenistů.
Nejen tenistů. Náš syn si hraje s malým Häkkinenem, synem bývalého mistra světa formule 1. Také tenisové kamarády má manžel ze severu. A já znám samozřejmě všechny manželky.
Tereza Maxová
Ještě další tři věci patří k Monaku. Zaprvé proslulé kasino.
V roce 1996 otevřela Zlaté stránky a vyhlédla si kojenecký ústav v Krči. Zašla tam a od té doby pomáhá opuštěným dětem. Nadace Terezy Maxové shromáždila už desítky milionů korun. Její zakladatelka se narodila 31. srpna 1971 v Pardubicích a místo studií na právech odjela s Evou Herzigovou vlakem do Paříže. Stala se z ní světově úspěšná modelka. V roce 2000 si vzala dánského tenistu Fredericka Fetterleina a ve stejném roce porodila syna Tobiase Joshuu. Společně žili v Kodani a teď už víc než rok v Monaku.
Tam jsem byla jen jednou a neměla jsem ani vhodné oblečení. Půjčila jsem si jeden žeton a vyhrála na něj dva tisíce dolarů. Hloupě jsem je šla vrátit, ale ten člověk - protože byl hráč a znal pravidla - řekl, že mu peníze nepatří a vzal si zpátky jen žeton. Tak jsem nakoupila vánoční dárky.
Dál jsou to závody formule 1.
Když byly letos, vzala jsem syna a odjela pryč. Celé Monako se zavírá a je tam hrozný hluk. Manžel jako velký fanoušek zůstal a když jsem s ním mluvila po telefonu, i ten řev jsem slyšela. A to bydlíme docela daleko od okruhu.
A nakonec princ Albert. Znáte se?
To není složité, v Monaku má trvalé bydliště jen třicet tisíc lidí. Albert se objevuje na spoustě akcí a brzy s ním budu mít schůzku kvůli jednomu charitativnímu projektu.
Mezi děti jsem vzala i Bryana Adamse
Jak často se dostanete do Prahy?
Jednou za měsíc nebo za dva.
Můžete tedy srovnávat, jak nadace podobné té vaší fungují v zahraničí. Taky se do nich zapojují známé osobnosti?
Zapojují, ale jinak. Stávají se patrony, využívá se jejich jména a někdy jsou za to i placeni. V zahraničí vypadá charita úplně jinak. Je součástí výchovy, vzdělání, normálního života. Firmy, které mají peníze, to berou jako samozřejmost, a dávat se učí i děti ve školách. Teď třeba děti v Monaku budou kupovat dárky pro české děti v domovech.
Berete do dětských domovů své známé? Nebo se zeptám jinak: berete tam další známé osobnosti?
Jednou tam se mnou byl muzikant Bryan Adams. Na místě nám dal peníze, udělal fotky a pak z nich vyrobil knížku. Beru tam samozřejmě sponzory a spoustu kamarádek modelek, třeba Evu Herzigovou. Zajdou i lidi od muziky, jako jsou Chinasky, Dan Bárta, Anna K., Kryštof nebo Jana Kirschner.
Máte syna Tobiáše a tomu jsou tři roky. Jak se liší od tříletého caparta z dětského domova?
Hodně a na druhou stranu vůbec. Když jsem ho vzala do kojeňáčku, hned tam zapadl a hrál si. Ale hned byl vidět ten velký rozdíl. Ty děti jsou podstatně pomalejší, později se naučí chodit a jsou zakřiknutější. Měla jsem doma na pár dní holčičku a ona třeba poprvé v životě viděla krájení chleba. Bála se našeho psa a byla nadšená z cesty autobusem. Pamatuju ale, jak tenkrát měli v kojeňáčku k obědu ledvinky s rýží. Děti je nechtěly a Tobiáš, jak je zvyklý na mou jednotvárnou stravu, vyjedl všechny talíře. Sestřičky na mě koukaly, jako bych mu doma nedala najíst.
Často říkáte, že máte chuť vzít nějaké z těch dětí a odnést si ho domů. Nadobro. Uděláte to?
Chtěla jsem mnohokrát. Když na takové místo přijdete, děti po vás natahují ruce. Já ale doufám, že budu mít ještě jedno vlastní dítě. Adopce je dobrá věc, ale lidé jí většinou jen řeší vlastní problémy. Adaptuju dítě, protože sám ho mít nemůžu. Nebo adoptuju dítě, protože chci k chlapečkovi holčičku. Málokdo si řekne: Adoptuju dítě, protože mu chci pomoct, a je mi jedno, jestli je blonďaté nebo zrzavé, jestli má oči modré nebo černé.
Takže?
Dala bych přednost pěstounské péči. Máte za dítě stejnou zodpovědnost, žije s vámi, i když právně není vaše. Je ale hrůza, když si na něj zvyknete a po třech letech se objeví praví rodiče. Že se zbavili závislosti na alkoholu a že ho chtějí zpátky. U nás je navíc problém v tom, že můj manžel je Dán, doma mluvíme anglicky a nežijeme tady.
Rodiče bez vlastních dětí bývají zoufalí z toho, jak je u nás adopce zdlouhavá a neprůhledná. Je to v cizině lepší?
Naopak. Tedy vlastně jak kde. Hodně lidí si pro děti jezdí do Asie a dalších rozvojových zemí, tam je adopce snazší. V Dánsku třeba dětské domovy vůbec nejsou a děti se hned dostávají k náhradním rodičům. V Londýně se zase čeká dlouho.
Komunisti druzí? To mi ani neříkejte!
Hodně cestujete. Když přijedete někam, kde jste ještě předtím nebyla, co vás nejvíc zajímá?
Deset let jsem si psala reportáže a ty začínaly pořád stejně. Poloha, dvojtečka. Dále počet obyvatel, politická situace, místní kuchyně, kultura, tradice, náboženství. Mám z toho deset tlustých knih a možná je jednou vydám. Třeba u Srí Lanky mám napsáno: tři dny výpadek elektřiny, opice, které mi rozházely celý pokoj a vězení za to, že jsme fotili na zakázaném prostranství.
Je nějaké místo na zemi, kde byste nemohla žít?
Japonsko, i když se mi tam hrozně líbilo. Nedomluvíte se tam, od rána do večera jíte suši a hlavně Japonci - jak jsou slušní - vám nikdy neřeknou ne. Ta neupřímnost mi vadí.
O Češích se také říká hodně. Že jsou nesebevědomí, lakomí, plní závisti. Řekněte, jak nás berou ve světě.
Úplně naopak. Věřte mi, že Češi jsou velmi populární. Svou vřelostí, spontánností, smyslem pro humor. Neznám jediný negativní pohled na Čechy. Každý je milovníkem Prahy a když si někdo stěžuje, tak snad jen na taxikáře.
A o Češkách se říká, že jsou krásné.
To určitě, holky krev a mlíko.
Sledujete českou politiku?
Ministry vám nevyjmenuju, ale zajímám se.
Takže víte, že podle posledních průzkumů popularity jsou komunisté už druzí.
To mi vůbec neříkejte! To je smutné. Lidi jsou asi tak nespokojení, až zblbli.
Co si z minulého režimu pamatujete?
Nemůžu říct, že bych vzpomínala ve špatném. Byla jsem přece jen malá a pak už jednou nohou v cizině. Ale vyrůstala jsem tu, s Mrazíkem i se zprávami v češtině a slovenštině. Dělala jsem maturitu z ruštiny, zkoušky na práva z marxismu-leninismu a měla jsem dokonce otázku, v čem podpořil Svaz mládeže rozvoj Československa. Byla jsem taková ta pravdomluvná, čestná a věřila jsem komunistické propagandě. Kdo by ostatně v mém věku nevěřil... Chtěla jsem taky být komunistkou na Národním výboru, protože málo dělaly a měly hodně peněz.
Z vašeho hlasu je znát úleva, že jsou ty časy pryč. Co byste řekla člověku, který chce volit komunisty?
Že si neuvědomuje, že je mu braná svobodná volba. Tohle se snadno zapomene.
