Díky dobrým známkám se mu dostane povzbudivých úsměvů i po příchodu domů. Matka přidá pohlazení, pyšný otec se nezapomene zmínit sousedům a prarodičům. Dítě ví, že všem kolem sebe dělá radost, cítí se příjemně a to ho stimuluje, aby si celý koloběh dobrých pocitů co nejdříve zopakovalo. O to více se snaží a o to lepší jsou jeho výsledky. Tomuto pozitivně začarovanému kruhu se říká Matoušův efekt. Jeho využití ovšem není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Logická úvaha, že začnu-li coby rodič dítě doma chválit, dostaví se automaticky úspěch ve škole, není totiž zcela správná.
Přistižen při snaze
»Chvála a povzbuzení funguje nejúčinněji u dětí v mladším školním věku, zejména u chlapců těžko říci proč,« soudí Dana Fíková, učitelka základní školy Bronzová v Praze 5. »U starších dětí, kterým už nejde jen o to, jak vypadají v očích rodičů a učitelů, ale také o to, co si o nich myslí spolužáci a kamarádi, je pozitivní stimulace těžší. Ti bystřejší navíc rychle pochopí, že na ně cosi zkoušíte, a odolají pochvale stejně tak jako dříve odolávali výhrůžkám nebo sankcím. Kdo chce využít Matoušova efektu, ten musí pochválit dítě v okamžiku, kdy ho 'přistihne', jak se o něco snaží. Navíc se musí strefit i do oblasti, v níž samo dítě chce být dobré.« Podle dětského psychologa Václava Mertina zní další pravidlo funkční pochvaly takto: Nesrovnávejte svého potomka s jinými dětmi, ale měřte pokrok jeho někdejšími výkony. »Rodiče by měli vidět rozdíly i tam, kde je škola nevidí,« radí psycholog. »Například mezi trojkou, kterou dítě dostalo s odřenýma ušima, a trojkou, která mohla být bez jedné nevydařené písemné práce známkou o stupeň lepší.«
Cesta z neúspěchu
Matoušův efekt spolehlivě funguje i na opačném pólu výkonnostní křivky. Čím horší školní výsledky jsou, tím větší bývá zklamání rodičů. Dítě v obavě z dalšího neúspěchu ztrácí chuť do učení, začíná se mu vyhýbat, a tak neúspěchy na jedné straně a zklamání na straně druhé stále rostou. »V sedmém ročníku dostal synovu třídu mladý ambiciózní matematikář a Martinova známka začala klesat z jedničky až ke čtyřce,« vzpomíná Alena Bozděchová z pražských Kobylis. »Večer probíral s manželem matematické vzorce, ráno vstával v pět a počítal, do knížky koukal ještě v tramvaji, a přesto to s ním šlo s kopce. Učitel mu říkal, že je lenoch a že mu puberta zatemňuje mozek. Když už nedokázal sečíst ani dvě cifry, vydala jsem se navzdory svému přesvědčení, že třináctiletý kluk by si měl školní záležitosti řešit sám, do školy. Učitel vůbec netušil, že se matematika stala strašákem celé rodiny. Přestal ale syna častovat sarkastickými poznámkami a ten se postupně vrátil k normálu.« Podle profesora Zdeňka Matějčka, největší autority české dětské psychologie, je podezírání dětí z lenosti a nevůle k učení téměř vždycky mylné. »Nerad slyším, když dospělí o nějakém dítěti tvrdí, že 'je chytrý, ale lajdák', nebo 'kdyby chtěl, tak by mohl',« vysvětluje. »Pravda obvykle zní: Dítě chce, ale buď nemůže, nebo neví jak.« Jakmile se začne roztáčet spirála neúspěchu, je třeba zakročit co nejdříve a co nejrazantněji. »I můj osmiletý syn před časem odcházel ráno co ráno se svraštělým čelem, svěšenými rameny a z úst vypouštěl výroky typu 'Uvidíš, že budu zase nejhorší,« přiznává Dana Fíková. »Pochopila jsem, že je zle, že rodičovské povzbuzování už nestačí. Každé vnímavé dítě totiž po čase pozná, že jste z jeho výsledků rozčarovaní, ať se tváříte jakkoli optimisticky. Snaha domluvit se s jeho učitelkou nepřinesla valné výsledky, a tak jsme tedy museli přetnout kruh v jiném místě - změnit školu.« Podle názoru této zkušené pedagožky si s dlouhodobým neúspěchem není radno zahrávat - pro sebevědomí dítěte a jeho vztah k učení totiž může mít vážné následky: škola ho může přestat bavit jednou provždy.
Prožít si svůj úspěch
Podle psychologů je školní úspěch něčím, co by měl alespoň někdy zažít každý žák, má-li mít jeho pobyt ve škole nějaký hlubší smysl. »Nestačí přitom hledat pouze okrajové předměty v nichž bude dítě úspěšné, jako je tělesná výchova, ruční práce nebo podobně,« doplňuje psycholog Václav Mertin. »Úspěchy by se měly týkat alespoň jednoho podstatného školního předmětu, byť by byly pouze dílčí nebo relativní. Nejen větný rozbor, ale i zapamatovaná básnička zaslouží pochvalu. Rodičů i učitelů.«
Přistižen při snaze
»Chvála a povzbuzení funguje nejúčinněji u dětí v mladším školním věku, zejména u chlapců těžko říci proč,« soudí Dana Fíková, učitelka základní školy Bronzová v Praze 5. »U starších dětí, kterým už nejde jen o to, jak vypadají v očích rodičů a učitelů, ale také o to, co si o nich myslí spolužáci a kamarádi, je pozitivní stimulace těžší. Ti bystřejší navíc rychle pochopí, že na ně cosi zkoušíte, a odolají pochvale stejně tak jako dříve odolávali výhrůžkám nebo sankcím. Kdo chce využít Matoušova efektu, ten musí pochválit dítě v okamžiku, kdy ho 'přistihne', jak se o něco snaží. Navíc se musí strefit i do oblasti, v níž samo dítě chce být dobré.« Podle dětského psychologa Václava Mertina zní další pravidlo funkční pochvaly takto: Nesrovnávejte svého potomka s jinými dětmi, ale měřte pokrok jeho někdejšími výkony. »Rodiče by měli vidět rozdíly i tam, kde je škola nevidí,« radí psycholog. »Například mezi trojkou, kterou dítě dostalo s odřenýma ušima, a trojkou, která mohla být bez jedné nevydařené písemné práce známkou o stupeň lepší.«
Cesta z neúspěchu
Matoušův efekt spolehlivě funguje i na opačném pólu výkonnostní křivky. Čím horší školní výsledky jsou, tím větší bývá zklamání rodičů. Dítě v obavě z dalšího neúspěchu ztrácí chuť do učení, začíná se mu vyhýbat, a tak neúspěchy na jedné straně a zklamání na straně druhé stále rostou. »V sedmém ročníku dostal synovu třídu mladý ambiciózní matematikář a Martinova známka začala klesat z jedničky až ke čtyřce,« vzpomíná Alena Bozděchová z pražských Kobylis. »Večer probíral s manželem matematické vzorce, ráno vstával v pět a počítal, do knížky koukal ještě v tramvaji, a přesto to s ním šlo s kopce. Učitel mu říkal, že je lenoch a že mu puberta zatemňuje mozek. Když už nedokázal sečíst ani dvě cifry, vydala jsem se navzdory svému přesvědčení, že třináctiletý kluk by si měl školní záležitosti řešit sám, do školy. Učitel vůbec netušil, že se matematika stala strašákem celé rodiny. Přestal ale syna častovat sarkastickými poznámkami a ten se postupně vrátil k normálu.« Podle profesora Zdeňka Matějčka, největší autority české dětské psychologie, je podezírání dětí z lenosti a nevůle k učení téměř vždycky mylné. »Nerad slyším, když dospělí o nějakém dítěti tvrdí, že 'je chytrý, ale lajdák', nebo 'kdyby chtěl, tak by mohl',« vysvětluje. »Pravda obvykle zní: Dítě chce, ale buď nemůže, nebo neví jak.« Jakmile se začne roztáčet spirála neúspěchu, je třeba zakročit co nejdříve a co nejrazantněji. »I můj osmiletý syn před časem odcházel ráno co ráno se svraštělým čelem, svěšenými rameny a z úst vypouštěl výroky typu 'Uvidíš, že budu zase nejhorší,« přiznává Dana Fíková. »Pochopila jsem, že je zle, že rodičovské povzbuzování už nestačí. Každé vnímavé dítě totiž po čase pozná, že jste z jeho výsledků rozčarovaní, ať se tváříte jakkoli optimisticky. Snaha domluvit se s jeho učitelkou nepřinesla valné výsledky, a tak jsme tedy museli přetnout kruh v jiném místě - změnit školu.« Podle názoru této zkušené pedagožky si s dlouhodobým neúspěchem není radno zahrávat - pro sebevědomí dítěte a jeho vztah k učení totiž může mít vážné následky: škola ho může přestat bavit jednou provždy.
Prožít si svůj úspěch
Podle psychologů je školní úspěch něčím, co by měl alespoň někdy zažít každý žák, má-li mít jeho pobyt ve škole nějaký hlubší smysl. »Nestačí přitom hledat pouze okrajové předměty v nichž bude dítě úspěšné, jako je tělesná výchova, ruční práce nebo podobně,« doplňuje psycholog Václav Mertin. »Úspěchy by se měly týkat alespoň jednoho podstatného školního předmětu, byť by byly pouze dílčí nebo relativní. Nejen větný rozbor, ale i zapamatovaná básnička zaslouží pochvalu. Rodičů i učitelů.«
