Jeden z nejoblíbenějších televizních pořadů má dostat novou tvář už za necelý měsíc. To není moc času, a tak se Martin Preiss intenzivně připravuje. Pokud byste ho náhodou potkali, poznáte ho mimo jiné i podle toho, že bez přestání telefonuje mobilem.
Z úspěšného mladého herce, který se musel vyrovnat s uměleckým renomé slavných rodičů Jany aViktora Preissových, je řečeno jazykem diplomatů persona grata. Na jeho telefonní lince se v ďábelském tempu střídají známí, divadlo, televize i novináři.
Nelitujete teď, v tomhle kolotoči, že jste vzal Milionáře?
Ne, to ne, ale takový zájem a pozornost mě trochu unavují. Nečekal jsem, že to bude v takové míře. Musím se s tím vyrovnat a musím se naučit vybírat, s kým budu hovořit a o čem. I když, připouštím, je to dvousečné, protože jistá propagace je nutná. Prostě nutné zlo.
O čem byste tedy nechtěl mluvit?
Určitě bych nechtěl mluvit o svém soukromí, o rodině. Tu chci uchránit. Na to má snad každý právo. Chci se prezentovat jen prací, která za mnou bude stát.
Myslíte pouze svou rodinu, tedy manželku a dceru, nebo i své rodiče, Viktora a Janu Preissovy?
Myslím svou rodinu i své rodiče. Bohužel už jsem zaznamenal hlasy a dohady, že nějakým způsobem zafungovali v můj prospěch u Milionáře. A to mě rozčiluje. To je naprostý nesmysl.
Takže odmítáte, že by vás rodiče někam posouvali?
Absolutně.
Ale někdy možná stačí jen přitažlivost známého jména. Stačí být Preiss...
Víte, je to možné, že i tohle nějak působí. Ale nejsem si vědom toho, že by moje jméno mělo význam při mém výběru v Nově. Teď jsem procházel jednu diskusi na internetu, kde se mimo jiné objevilo právě i to, že když už mi rodiče zařídili teplé místečko v Národním, tak mi ho jistě zařídili i v Nově. Já nevím, jestli se tomu mám smát, nebo nad tím plakat. Je to absurdní!
Spíš logické. Úspěch je přece podezřelý, přinejmenším v české kotlině.
Stejně se tomu divím. Podívejte, já už jsem v životě několikrát jasně potvrdil, že to není v žádné tlačence. Vždycky, když jsem se někam posunul, byla to buď náhoda, nebo to bylo proto, že za mnou byly viditelné výsledky. Když mě vzali po škole do divadla v Plzni, bylo to proto, že viděli naše absolventské představení. Navíc mě znali už z DAMU. Po dvou letech mě dramaturgyně z Národního doporučila k hostování. Já odmítl, protože jsem nechtěl přijít o angažmá v Plzni. Tak to na chvíli vyšumělo. Ale po nějaké době mě znovu oslovili a řekli, že pokud premiéra dopadne dobře, dostanu práci nastálo. A to se podařilo.
Kdo mě zná, ví, že se nezměním
Otázky o rodičích už vás asi musí provokovat...
Já už na ně odpovídal mockrát a myslím, že to není jen můj problém. Měly ho holky Remundovy, Bára Munzarová a další. Tohle prostě znají všechny herecké děti. Vždy se na ně každý bude dívat skrze známé rodiče. Srovnávání jsem se nevyhnul ani v dospívání a byly chvíle, kdy jsem se chtěl jmenovat třeba Novák. Ale vyrovnal jsem se tím a jdu svou cestou. Vždycky na tyhle přihlouplé otázky odpovídám, že kdybych se narodil v rodině pekaře, tak buď budu tu práci nenávidět, a proto půjdu dělat něco jiného, nebo ji převezmu po otci. Ale všichni mě stejně budou srovnávat s tím, jak pekl housky on. Tak to chodí.
Nebojíte se, že na přípravu Milionáře máte málo času?
Trochu. Máme začít za necelý měsíc. Ale na druhé straně s Novou jednáme už od poloviny srpna a od té doby mám doma studijní materiály, pravidla hry, manuál i kazety. Takže jsem začal pracovat. Zatím sám jen nanečisto zkouším. Jsem samozřejmě nervózní, ale na druhou stranu se nechci moc stresovat, a tím se zablokovat. Bylo by to pak na mně vidět. Musím zůstat klidný a v pohodě. Ale to se stejně nepodaří...
Vladimír Čech je moderátor, který si za více než tři roky získal viditelnou oblibu diváků. Nemáte strach z jeho stínu?
Určité riziko tu je, pochopitelně. Mám k jeho moderátorským výkonům respekt, ale nemám z nich strach. A sympatie snad také časem přijdou. Navíc pořad bude dělat celý profesionální tým, nejen já.
Milionář bude mít nového dramaturga. Společně se budeme snažit změnit podobu Milionáře, kterou dnes reprezentuje Vladimír Čech. Nepůjde o drastickou změnu za každou cenu, spíš o novou krev a náboj. Nakonec je to i jeden z požadavků televize.
Být jiný v pořadu, který je stejný na celém světě?
Já to přirovnám k tomu, že v českém divadle se hrála už spousta slavných her. Třeba Cyrano z Bergeraku. Jaká spousta skvělých herců se v téhle nádherné roli vystřídala. Kdybychom si dnes jen říkali, kolik nezapomenutelných Cyranů už tu bylo, tak by to nikdo další asi nemohl hrát.
MARTIN PREISS Narodil se v Praze 14. června 1973. Je starším ze dvou synů v umělecké rodině Jany a Viktora Preissových. V roce 1996 absolvoval pražskou DAMU. Od studií herectví nakrátko "odskočil" na filozofickou fakultu a hostoval na některých pražských scénách, mimo jiné v Národním divadle. Profesionální hereckou kariéru odstartoval hned po vysoké škole stálým angažmá v divadle v Plzni, odkud po dvou letech přešel do ansámblu ND. Martin Preiss má rád angličtinu a cestování. Svou ženu Kláru si vzal v roce 1997 a mají spolu čtyřletou dcerku Viktorii.
Když jsme u divadla. Jak reagovali vaši kolegové herci? Nedostal jste za televizní soutěž nějaký ten šťouchanec?
Ne, nikdo se k tomu nijak zvlášť nevyjadřoval, a když, tak ve smyslu "držím ti palce". Měl jsem trochu strach z toho, že se to bude propírat. Občas cítím náznaky averze vůči komerčním věcem. Taková ta otřepaná fráze: "Kde je tvoje stavovská čest?" Ale já mám za to, že si to ještě můžu dovolit. Přestože jsem v Národním divadle šestou sezonu, nejsem tak známá osobnost, aby někdo mohl tvrdit, že celý život dělám divadlo, ale najednou ho zrazuju.
Neobáváte se moderátorské škatulky? Že vás jako "toho z Milionáře" budou brát i ti, kdo rozdávají práci - režiséři a dramaturgové divadel?
To je dvousečné. Může se stát, že mě přestanou obsazovat, nebo na druhou stranu, že mne naopak právě proto obsazovat budou. Vím, že můj předchůdce se vyjadřoval v tom smyslu, že mnoho nabídek v průběhu účinkování neměl. Mezi námi je rozdíl v tom, že jsem kmenovým zaměstnancem Národního divadla, a zatím se zdá, že se mnou divadlo nadále počítá. I já bych chtěl, aby pro mě zůstalo prioritou. Chtěl bych zůstat a hrát.
Popularita má mocnou gravitaci. Přemýšlel jste o tom, že si na ni člověk může navyknout?
Takhle mě strašila spousta lidí a mě to napadlo i dřív, než jsem podepsal smlouvu. Řeknu snad jen tolik, že soudný člověk cítí určité mantinely a nikdy je nepřekročí. Myslím, že ti, kdo mě znají, vědí, že se nezměním. Když mě někdo bude chtít pomlouvat a chovat se ke mně negativně, tak to bude dělat stejně, i kdybych tu práci nepřijal.
Co když televizní moderování bude jen na krátkou dobu?
Srovnal jsem se s tím. Je mi naprosto jasné, že život televizního moderátora je omezen a že jednou musí skončit. A nepochybuju o tom, že to, co potkalo jiné, může potkat i mě. Vím, že to není nadosmrti. Navíc jsem se až doposud zase neměl tak špatně, abych nežil slušně. Vydělal jsem si tolik, kolik jsem k životu potřeboval.
Z natáčení mám vítr
Možná narážíte také na vaši krátkou, ale poměrně úspěšnou kariéru v reklamní agentuře. Mám dojem, že se čas od času snažíte z divadla uhnout.
Ne, já jsem rozhodnut dělat herectví a plně se mu věnovat. Nějaké profesionální odskoky jsou věci z dospívání a z éry studií. Po gymplu jsem na herectví původně ani nechtěl jít, chtěl jsem studovat anglistiku a amerikanistiku, angličtina mě strašně bavila. Nedopadlo to a dostal jsem se na DAMU. A nakrátko jsem si ještě odskočil na filozofickou fakultu. Koneckonců, dodnes mám index a nikdy mi nikdo nenapsal, že už nejsem student, tak nevím...
Taky jste za studií, pokud vím, pracoval jako redaktor zpravodajství v soukromém rádiu.
I to byla úplná náhoda. Někdo mi to nabídl jako brigádu, já to vzal a zůstal tam skoro dva roky. Připravoval jsem a četl zprávy, natočil pár reportáží a pak, jak přibývala práce ve škole i mimo ni, jsem na to měl čím dál méně času. Ale abych se přiznal, hlavní problém byl v tom, že jsem byl v těch přímých vstupech, kdy se ve studiu rozsvítila červená, strašně nervózní a přeříkával jsem se. Hlavně ve jménech představitelů blízkovýchodních vlád. No a tak jsem usoudil, že to pro mě nebude to pravé. Ale to už je deset let...
Počkejte, chcete říct, že kdyby se Milionář nepředtáčel, ale běžel naživo, nebudete to dělat?
Určitě ne. Už takhle mám z toho vítr. Jsem rád, že se točí na záznam. Právě pro to vědomí, že je tu možnost zastavit a opravit chyby. Upřímně, já prostě nejsem spíkr a vzdělanec formátu Marka Ebena.
Obdivuji vaši upřímnost, ale zároveň se trochu divím tomu, že profesionální herec může trpět takovou trémou.
Mám pocit, že devadesát procent herců má vždy velkou trému před premiérou a mnohdy i při reprízách. Navíc i pro stoprocentní profíky je moderování úplně jiná disciplína než herectví, kde pracujete hlavně s nastudovaným a zažitým textem. Improvizovat a mluvit sám za sebe, třeba před miliony televizních diváků, to může být velký problém.
A jak zvládáte rodinný život? Vypadáte jako spokojený otec. Neuvažoval jste někdy třeba o mateřské dovolené?
Na mateřské bych tedy být nemohl! Chci být tím, kdo rodinu zabezpečí a postará se o ni. Mám dost málo času a jiný rytmus než moje žena, která se po mateřské vrátila do práce. Já jdu večer do divadla a ráno jsem mrtvý. Takže do školky s dcerou ráno jezdí ona. Všechno nestíhám, ale myslím, že přesto s Viktorií máme velmi hezký vztah. Víte, já chtěl kluka, asi jako každý ješitný chlap, ale když se mě dnes ptají kolegyně na dceřiny panenky, říkám: To ji nebere! Nejvíc ji baví, když se posadí na mou motorku. Na druhé straně je to strašně půvabná bytost a má vše, co by správná holka měla mít.
Motorka. Módní doplněk gentlemana z přelomu století...
Máte pravdu, že teď se to stalo obrovskou módou, a tak mě trochu mrzí, že budu vypadat jako jeden z mnoha. Ale já o ní snil dávno. V éře pionýrů a mustangů jsem neměl možnost si motorku koupit. Strýc měl těžkou havárii právě na motocyklu a zranil se. Takže mě to minulo a chtěl jsem auto. Pak tohle tabu překonal bratr. Ač mladší, pořídil si motorku, ale bohužel měl taky nešťastnou příhodu. Tak jsem zas nějakou dobu musel počkat, než se "vzduch vyčistil". A pak jsem se rozhodl, že už se nikoho nebudu ptát, a motorku jsem přivezl.
Cože? Předtím jste se musel někoho dovolit?
Jistěže ne, ale to víte, všichni se hrůzou chytali za hlavu a žena říká: Hlavně mysli na to, že máš dítě. Tak se snažím a myslím na to. Ve třiceti letech už snad nejsem takový blázen, jaký bych byl ve dvaceti. A užívám si to. Řečeno s Petrem Hapkou, když jeden jede autem, tak zdaleka nemůže cítit ty vůně, poryvy větru a všechno ostatní. Je to prostě pocit svobody, je v tom i trocha adrenalinu a právě tohle mám rád.
 Martin Preiss |
 |
