Jste poměrně vytížený herec. Co s vámi udělala nedávná karanténa?
Jako každá věc v životě měla své klady i zápory. Před jejím vypuknutím jsem měl strašně práce a moc jsem si přál, abych mohl aspoň dva dny za sebou odpočívat. Byl jsem vyslyšen, ale místo dvou dnů jsem, jako mraky jiných lidí, dostal rovnou tři měsíce. A to je fakt moc. Svět se zastavil. Nicnedělání plodilo lenost a ta ještě větší lenost. Silně jsem si uvědomil, nebo spíš potvrdil, že být bez mé práce nedokážu. Měl jsem ale větší čas na rodinu, což jsem využil maximálně. A ta úplně čistá hlava, když jsem každé ráno vstal a nemusel se učit nebo opakovat žádný text do divadla nebo na natáčení, to bylo naprosto famózní. Ale už to nechci. Chci zase hrát.
Měl jste čas na věci, ke kterým se v běžném režimu nedostanete?
Právě na to lenošení. Na to za normálního provozu čas skoro nezbývá. Užil jsem si ho až do přesycení. A extrémně jsem sledoval seriály, každý den hodiny a hodiny. To jsem v posledních letech taky nezvládal.
Viděl jste něco zajímavého, co byste doporučil?
Jde většinou o seriály ne úplně nové. Co má víc jak dvě hodiny, na to prostě nezbýval předtím čas. Ten maraton s nimi byl po strašně dlouhé době, kdy jsem si to takhle občas dával, omamný. Třeba Twin Peaks. Teď se mi nejvíc líbily Breaking Bad, Lovci myšlenek nebo House of Cards. Vynikající byl také dokumentární seriál o Michaelu Jordanovi.
Jste navíc vášnivý čtenář. Kolik knih jste stihl za tu dobu přečíst?
Knihy jsem také četl. Třeba od Jáchyma Topola nebo Ludvíka Vaculíka, od Thomase Melleho Svět v zádech, od Takise Wuergera Stellu nebo od Franka Tallise Posedlost láskou. Ale upřímně musím říct, že jak jsem si na začátku karantény říkal, kolik toho přečtu, kolik restů doženu, tak realita mou představu zdaleka nenaplnila. Nějak jsem se nedokázal na čtení soustředit. Vypnuly se ve mně motory.
Pokoušel jsem se i psát. Vypadalo to jako ideální doba posunout se v psaní jednoho scénáře, ale taky žádná sláva. Ubývající energii jsem věnoval nejvíc na přesvědčování sebe sama, abych se už probral a začal něco dělat. Což jsem pak dokázal. Začal jsem pravidelným cvičením, a protože ve zdravém těle zdravý duch, rázem jsem ožil a tuhle vynucenou pauzu snášel líp.
Herecký život se pomalu vrací k normálu. Jak jste se cítil po tak dlouhé odmlce zase v kůži někoho jiného?
Naštěstí jsme v Činoherním klubu začali během karantény každý čtvrtek hrát náš nový projekt, nekonečný divadelní seriál Velmi křehké větve, jehož režisérem a hlavním autorem je Ondřej Sokol. Takže úplně jsem ze cviku nevyšel. Na postavě hajného Lumíra Janečka jsem si, stejně jako moji kolegové na svých rolích, testoval nejrůznější možnosti hereckých poloh a přístupů, protože tento projekt to umožňuje. Od pevně daného textu k absolutní improvizaci, od seriózních vážných poloh až k muzikálovému pojetí. Vždy je tam ovšem především humor. V červnu jsem pak začal točit v televizi. A to bylo z nuly na sto. Pár dní jsem vymetal pavučiny ze ztěžklé hlavy.
Jak se má Evžen Šmíd, vaše postava z Ulice?
Evžena hraji už několik let, takže naskočit do něj před pár dny nebylo až tak složité, i když se jednalo o vypjaté emoce. Natáčení se přerušilo uprostřed velkých rodinných trampot a teď se muselo plavně navázat. Pro diváky v příběhu bude odstup mezi určitými scénami třeba jeden den, ve skutečnosti jsou to však ty tři měsíce. Musel jsem si mimo jiné pohlídat stejnou délku vlasů a vousů, jakou jsem měl v březnu. Teď už se ze zarostlého poustevníka v covidu stal zase normálně ostříhaný chlápek.
V rámci této role jste si scénáristům prý řekl o akčnější scénu, potyčku. Udělal jste to ještě někdy jindy?
Nevzpomínám si. Ale už se mi mnohokrát splnilo přání zahrát si detektiva, kterým jsem chtěl kdysi být doopravdy. Nemusel jsem je však nahlas vyslovovat, osud mi ho opakovaně splnil sám.
V hospodách si z vás prý utahují a alkoholikovi Evženovi odmítají nalévat…
Už se mi to dlouho nestalo. Asi taky proto, že se teď do hospod dlouho nesmělo. Evženovo dávné pití je teď ale v příběhu dost ve stínu pití jeho partnerky Blanky, kterou hraje Linda Rybová. Asi ji brzy čeká s nenaléváním alkoholu v hospodách něco podobného jako mě.
Vaše příjmení znamená v angličtině prst. Znáte jeho původ? Pochází váš rod z Anglie?
Ne. Nebo o tom nevím. Původ bude třeba hledat v němčině a v Sudetech, odkud pocházím. Narodil jsem se v Šumperku, jedna část mé rodiny žije v jeho okolí. Početné německy mluvící obyvatelstvo tam žilo zhruba tisíc let až do roku 1945. Ale v naší rodině jde už po několik generací jen o to jméno, jinak jsme Češi, respektive Moraváci jako polena.
Měl jste nebo máte na to konto nějakou přezdívku?
Přezdívky se mi celý život vyhýbají. Je to zvláštní. Nevím, proč to tak je. Pamatuji si jenom z útlého dětství na jeden okamžik. Muselo to být maximálně v první třídě, ale spíš ještě dřív. Vybíhám na sídlišti v Šumperku ze vchodových dveří paneláku ven hrát si a někdo z kámošů nadšeně volá: Fingilingi. Naštěstí se to neujalo. Víckrát jsem to neslyšel. Ale v hlavě to zůstalo jako memento, jak jsem mohl dopadnout, kdyby se toho nějaký vytrvalec chytil.
Jak jste na tom s angličtinou?
Chtěl bych na tom být lépe. Pevný základ mi dala profesorka Coufalová na gymnáziu. Byla hrozně přísná, neměli jsme ji moc rádi. Pořád nějaké testy a zkoušení, nebylo hodiny bez tohoto stresu. Jednou mě dokonce nechala vyvolat ze služby u hlavního vchodu, abych si šel napsat test. Absolutně jsem to nečekal, když byla služba, nemělo být logicky vyučování. Ale ona neodpustila nic. Dnes jsem za její přísnost rád, pořád z toho čerpám, jenže už to dávno nestačí. Aktivně angličtinu příliš nepoužívám, ale domluvím se i rozumím slušně. Jsem schopen v angličtině i hrát.
Občas si postesknete, že vás režiséři obsazují spíš jen do dramatických rolí, je nějaká komická postava na obzoru?
Nepostesknu, to není můj styl. Nikdy jsem neměl nouzi o práci a role. Ani jsem nepřemýšlel, co bych si tak rád zahrál. Skoro všechny role, které jsem hrál a hraju, byly a jsou pro mě radostí. Naopak mám radši, když mi dá někdo příležitost, ve které mě vidí on. Je to víc vzrušující, než kdybych měl být obsazován podle toho, co si přeju. Dozvím se o sobě nové věci. Ale humor na jevišti mám strašně rád.
Řekl jste si o takovou roli někdy svému příteli Ondřeji Sokolovi, se kterým často i coby s režisérem spolupracujete?
Nejvíc humorných příležitostí dostávám právě od něj, ale neříkám si o ně. Spolu jsme na gymplu bohapustou srandu psali a hráli a dodnes si spolu na jevišti nebo při psaní náš společný smysl pro humor užíváme. Málokdo jiný mě do čistě komické role obsazuje. I když vlastně ani u Ondřeje to nejsou vyloženě komické postavy, ale humor je tam velmi často obsažen. Například v mé oblíbené roli Mervyna ve hře Ujetá ruka, kterou v Činoherním klubu právě v režii Ondřeje hrajeme. Ondřej tam hraje muže tmavé pleti, abych byl v té dnešní překorektní době naprosto korektní. Hrajeme spolu hodně a rádi. S nikým jiným se tolik nenasměju jako s ním. Ale obojí mám stejně rád. Zahrát si takzvaně dramatickou postavu, ve kterých mě diváci vidí častěji, a druhý večer si užít legraci třeba s Mervynem, to je pro mě voda živá.
Finger: Život nám nakládá a je na nás, jak se s tím vypořádáme |
Přátelíte se celý život, vaše cesty se ubírají podobnými směry. Vás režírování či psaní zatím neláká?
O psaní jsem už mluvil. Psali jsme s Ondrou, když nám bylo náct, trochu píšeme i teď. Necítím se ale ani trochu být scénáristou. Je to u mě víceméně záležitost intuice. Dopouštím se školáckých chyb. Protože jsme s Ondrou začínali na autorských věcech, nějak pořád cítím, že to nemáme opustit. Po našem prvním autorském filmu Krásno teď píšeme druhý. Moc si přeju, aby už brzy spatřil světlo světa. A režírování? Jednak vůbec nevím, kam bych to ve svém narvaném diáři ještě nacpal. A hlavně jsem před kamerou nebo na jevišti nebo před mikrofonem jako herec většinou spokojený, přemístit se před monitor nebo do hlediště vyžaduje hodně nového, co bych musel zvládnout. A do toho se mi moc nechce. Ale nikdy neříkej nikdy. Pokud by přišlo pnutí a hlavně úsudek, že na to mám, to je nejpodstatnější, třeba jednou...
Máte za sebou práci na roli pátera v očekávané sérii Božena Němcová, jak jste se na ni připravoval?
Nijak zvlášť, přečetl jsem si o něm potřebné informace. Nejvíc mě samozřejmě zajímalo, jaký vztah měla tato skutečná postava k Boženě Němcové, jak to vidí historici. Rozsahem je to malá role. Nezabrala mi tudíž tolik času a energie jako jiné. Zároveň i na té malé ploše bylo co hrát. Boženě Němcové tento člověk několikrát pomohl, v jisté chvíli zas potřebnou pomoc odmítl. Diskuze s paní režisérkou o tom, jestli je to tedy víc kladná, nebo záporná postava, byly zajímavé. Těší mě, že jsem při tomto projektu mohl být.
Jaký vy sám máte vztah k náboženství, k věcem mezi nebem a zemí?
Nejsem věřící ve vztahu úplně ke konkrétnímu náboženství, ale často se do vln cítění a myšlení o věcech mimo náš viditelný svět ponořuji.
Co byste označil za své životní krédo?
Žít a nechat žít.
