Čtyři roky trávil Martin Dejdar na cestách mezi Českem a Spojenými státy. Jeho syn tam totiž hraje hokej. „Kdybych začal rozebírat, jaký je rozdíl mezi životem tady a tam, tak mě někdo napadne za to, že moc koukám na Západ. V tomhle je to tady opravdu pořád jako za komunistů,“ nebere si servítky populární herec v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V novém filmu Muzzikanti, který má premiéru 1. března, hrajete pohasínající hvězdu pop music, která chce držet krok s dobou spoluprací s mladou úspěšnou kapelou. Napadá mě, že tenhle problém vy herci až tak moc řešit nemusíte. Přeci jen pro muzikanty je věk asi větší strašák, nemyslíte?
Myslím, že v otázce, zda máte nebo nemáte práci, jsou obě tyhle profese dost stejné. Dnes v tom hraje roli spousta faktorů. Když jsem byl ve věku mé dcery, tak televize vysílala od čtyř odpoledne do desíti jedenácti hodin v noci. Televizní tvorba byla tedy daleko menší, a tím pádem bylo i míň příležitostí. Ty věci byly ale většinou tak dobré, že se na ně dá dívat ještě dneska. Byly seriály, kde každou, i tu sebemenší roli hrál herec, jehož jméno jste znala. Dnes se obsadí takoví tři čtyři, na nich seriál stojí a ostatní jsou neznámí, nebo mnohdy menší role hrají komparzisti, někdo ze štábu nebo zkrátka ten, kdo se hodí. Na druhou stranu mají herci víc příležitostí. Dnes je produkce gigantická. Jestli se nepletu, tak za minulý rok se natočilo kolem padesáti českých filmů. To znamená co týden jeden nový.
To bývá často terčem kritiky. Že se zde točí s ohledem na kvantitu na úkor kvality.
Na druhou stranu klobouk dolů, že se na to seženou peníze, protože je to něco téměř nevídaného. Souvisí to ale se vším. Dříve byla jedna samoobsluha na celé městečko a zásobovala se jednou za čtrnáct dní. Dřív jste museli mít známého vedoucího, abyste si některé věci mohli koupit. Dnes si zajdete do kteréhokoli obchodu a najdete, co potřebujete. Nabídka je obrovská. Je to v podstatě stejné. Ale pak si člověk musí umět najít kvalitu.
Řadě herců se po revoluci nepodařilo úspěšně navázat na předchozí kariéru. Vám se to povedlo hned na začátku devadesátých let. Proč myslíte, že někteří měli zkrátka smůlu?
Víte, já možná do téhle skupiny nepatřím až tolik, protože jsem v osmdesátém sedmém roce končil školu, pak jsem byl rok v Ypsilonce a přišla revoluce. Do té doby jsem toho moc nenatočil. V tomhle ohledu se mě to tolik netýká. Byl to ale takový negativní důsledek revoluce. Samozřejmě tak, jak to vždycky bývá, ti nejhlasitější jsou většinou právě ti, kdo mají máslo na hlavě. Proto nejvíc řvou a všude se s prominutím natlačí. Právě proto, aby od sebe odpoutali pozornost a hodili ji na druhé – na ty, kteří jsou třeba méně průbojní. To se dělo i tady.
Jak to myslíte?
Do politiky a všeho se narvali lidi, kteří tam neměli vůbec co dělat. Komunisti jsou u lizu pořád. Pořád o nás rozhodují jen proto, že někteří chtěli jít nahoru a dělali proto ústupky na úkor všech ostatních. A pak se začalo ukazovat na lidi, kteří do té doby dělali v televizi, ale zase jenom na některé. Někteří jsou nedotknutelní. Zkrátka herci byli, jsou a budou. Dnes se díváme na seriály o tom, jak to vypadalo za druhé světové války, jestli kolaborovali s nacisty nebo nikoli, jestli později spolupracovali s komunisty a kdekým... Několikrát jsem viděl fotky Jiřiny Bohdalové postupně se všemi prezidenty. Víte, ono to ale není tak, že my za nimi chodíme. Já jsem nikdy nešel za žádným politikem, abych se s ním vyfotil. Vždycky je to opačně. Podívejte se na volby. Vždycky, když jsou volby, chodí za námi a chtějí nás k sobě přitáhnout.
Martin Dejdar■ Narodil se 11. března 1965 ve Vysokém Mýtě. |
Vy sám jste si svého času vysloužil pořádnou kritiku za údajnou podporu Miloše Zemana.
To, co jsem si užil kolem volby prezidenta Zemana, bylo nevídané. Různí lidé mi nasazovali psí hlavu za to, že jsem ho měl údajně volit. Přitom jsem tou dobou byl v Americe. Ani jsem se neúčastnil žádné podporovatelské kampaně. Řekl jsem jednou něco do novin v určitém kontextu s ostatními kandidáty, a to bylo vše. Jakási „intelektuálská“ skupina se do mě začala okamžitě opírat. Přitom jsou to základní principy demokracie – že můžete svobodně říkat svůj názor. Navíc, ve slušné společnosti se nikdy neptáte na dvě věci – na to, kolik vyděláváte peněz a koho volíte. Dnes už chápu, proč to tak je.
Myslíte tím, že se spustí štvanice na toho, kdo projeví sympatie nepopulárním politikům?
Řeknete svůj názor, a když se nehodí nějaké hlasité skupině, tak vás úplně odrovnají. V mém případě tehdy dokonce zaznívaly hlasy, že jsem zradil Zdivočelou zemi a roli Maděry. Bylo to spíš naopak. Řekl jsem jen, co si myslím. A o tom vlastně celá Zdivočelá země byla. Naopak poničili a pokáleli by ji ti, kdo mi to vyčítají. Velmi dobře si pamatuju, jak se ve čtvrté sérii Maděra rozhoduje, zda podepsat Chartu 77 a nakonec ji nepodepíše. No to by mu ti dnešní ukřičení nejspíš uřízli hlavu. Je to celé úplně převrácené. Zase je to nějaký hon, pekelně militantní a nenávistné reakce. Vůbec tomu nerozumím a šokuje mě to.
Vy můžete naši politickou kulturu dobře porovnávat s tou americkou, protože, pokud mám správné informace, s rodinou tam částečně žijete...
Musím uvést na pravou míru jednu věc. Nikdy jsem v Americe nežil a nyní už tam ani nejezdím. Naposledy jsem tam byl loni v červnu. Jezdil jsem tam ale čtyři roky dost často a pravidelně. Samozřejmě srovnání mám. Ale kdybych to teď začal rozebírat, zase mě někdo napadne za to, že moc koukám na Západ. V tomhle je to tady opravdu pořád jako za komunistů.
18. února 2017 |
Myslíte, že v době, kdy běžně používáme anglická slova, která už ani neumíme nahradit českými výrazy, je ještě někdo háklivý na sympatie k USA?
Ano, rozhodně. Vždycky k tomu dávám jako příklad kauzu radaru v Brdech. Kdyby byl ruský, tak už tam podle mě stojí. Opravdu tomu věřím. Pořád se chceme od západního světa svým způsobem distancovat. V mnoha ohledech je totiž napřed. A to my Češi nemáme rádi.
Zůstaňme na chvíli u Spojených států, ale namísto politiky se zastavme u sportu. Váš syn v Americe zůstal a věnuje se tam hokeji. Zámořská hra je známá tím, že je hodně tvrdá a kontaktní. Projevuje se to už v mladších kategoriích?
Ano, i mladí se dokonce učí různá pravidla bitky. Sám jsem u toho byl na mládežnickém tréninku. K hokeji to patří a může to být při zápase součást trenérské taktiky. Musím říct, že i kvůli tomu jsou pro mě hokejisti víc chlapi než fotbalisti. Samozřejmě, že fotbal taky bolí. O tom žádná. A i hokejista může něco přihrát. Ale nevidíte to v takové míře, jako ve fotbale. Někdy je to úplně směšné.
Takže nejste fotbalový fanda.
Na fotbal se dívám a mám ho rád. Právě tohle mi na něm ale vadí. Připadá mi, že před deseti patnácti lety nebylo tak moc vidět, aby se na trávníku každý válel. Hráč se tam svíjí, až si říkáte, že si snad musel přerazit páteř, no a za deset vteřin běhá jakoby nic. Přitom jde o stoprocentní sportovce, kteří na sobě musí dřít, proto mi to připadá zvláštní. Jako by nějaká podivná taktika převládala nad hrou.
Martin Dejdar
Zpět k vašemu synovi. Jak zvládá ten pozvolný přesun mezi dospělejší hráče? Přeci jen už nehraje s dětmi.
Sice je ještě v juniorské kategorii, ale hrají ligu, která je otevřená. Takže v týmu mohou být kluci od šestnácti do jednadvaceti let. Je to dobře, protože hráči se tak trochu otřískají. Je to ale také o strachu, o podvědomí. Například mladé hráče různě zkoušejí. Tím si prošel i můj syn. Jsou například na draft kempu, domluví se na nějakého hráče, pošlou na něj svého bijce a sledují, jak se zachová. Jestli uhne, jestli se bude bát a tak dále. Podle toho je pak hodnotí. Třeba konkrétně můj syn je hubeňounký, nemá ještě nabranou váhu a zažil to taky. Pak nám řekli: Jo, je to v pořádku, sice věděl, že prohraje, ale šel do toho, takže po psychické stránce to bylo ok.
Zatímco váš potomek pracuje na sportovní kariéře, vy zažíváte také poměrně úspěšné období. Letos jdou do kin hned čtyři celovečerní filmy, ve kterých hrajete, jeden seriál a dva televizní pořady. Mimochodem, takhle plodný rok jste ještě neměl. Máte pocit, že jste na vrcholu kariéry?Pořád si nejsem jistý, co to vlastně je vrchol kariéry. I po těch třiceti letech to stále nevím. Možná je vrchol kariéry, když už vůbec nic nemusíte dělat. A to bych dost nerad. Je pravda, že loňský rok byl opravdu výjimečný. Možná nadlouho. Hlavně mě to ale všechno hrozně bavilo. To je na tom nejlepší. Že mě moje práce pořád tolik baví.
Od Šakalích let k Ozzákovi a nyní k „Majklu Bossovi“Ve snímku Muzzikanti, který v březnu míří do našich kin, si Martin Dejdar zahrál roli vyhasínající hvězdy pop music „Majkla Bosse“. Jako jediný z hereckého ansámblu si ve filmu skutečně zazpíval, a to i s Duem Jamaha. Trémou kvůli tomu ale rozhodně netrpěl. „Nervózní jsem nebyl, protože zpěv jsme nahrávali před natáčením, a kdyby někdo z tvůrců měl sebemenší pochyby, tak by mne zcela jistě opravil nebo by mě to nechal přezpívat. Navíc zpívám rád a zpěv mě baví,“ vysvětlil herec, jehož čas od času role zavedou do hudebního prostředí.  Z filmu Šakalí léta  Martin Dejdar a Pavel Kříž ve filmu Muzzikanti V nesmrtelném snímku Šakalí léta, který si na počátku devadesátých let vysloužil Českého lva, si zahrál rebelského milovníka rokenrolu. Díky sitcomu Comeback a roli Ozzáka se zase stal pravověrným metalistou. K hudbě samozřejmě patří také zábava, a o tu nebyla nouze ani při natáčení Muzzikantů, tedy nejnovějšího Dejdarova počinu. „Je nutné říct, že jsme pracovali dlouhé a dlouhé hodiny a byla to tvrdá náročná práce, která nás baví. Největší legrace je vždy mimo plac, při zkouškách a po natáčení. Napadá mě jedna hodně zábavná scéna, kdy mě pan režisér Dušan Rapoš posadil do vířivky se dvěma mladými krásnými kolegyněmi a nasadil mi na hlavu igelitovou koupací čepici. To se na place bavili všichni, jenom já ne,“ zavzpomínal na natáčení. |
