Martin Červinka pomohl ke slávě Tomáši Klusovi či Ewě Farné. (2012)

Martin Červinka pomohl ke slávě Tomáši Klusovi či Ewě Farné. (2012) | foto: MAFRA

Lovec talentů Červinka: Lunetic byl fenomén za chvíli, u Kluse to trvalo

  • 7
Byl u velkého comebacku Heleny Vondráčkové, pro český showbyznys objevil Lunetic či Tomáše Kluse. Martin Červinka je možná nejúspěšnější tuzemský lovec talentů. „Takový rychlý úspěch jako v případě Luneticu už v době sociálních sítí zopakovat nejde,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník 5plus2.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Když se Helena Vondráčková na sklonku milénia pokoušela vrátit na výsluní, podílel se na jejím comebacku i producent Martin Červinka, který měl v té době pod palcem chlapecký fenomén pubertálních dívek – skupinu Lunetic. „Vůbec to z její strany nebyla sázka na jistotu. Ukázala, jak silnou osobností je,“ vzpomíná Červinka na natáčení desky Vodopád, díky níž se Vondráčková dostala zpět mezi elitu tuzemské populární hudby. Martin Červinka od té doby pracoval převážně s novými neokoukanými tvářemi. „Tomáše Kluse se podařilo dostat do povědomí všech lidí až třetí deskou. Rychleji to jít nemohlo. Teď je to podobné s kapelou Jelen,“ líčí lovec hudebních talentů.

Co je takový hudební skaut zač?
Je to člověk, který se dívá kolem sebe po mladých talentovaných lidech, kteří by měli šanci uspět v zábavním průmyslu.

Takže chodíte po hudebních klubech, různých kulturních akcích, posloucháte demo nahrávky a hlavně máte oči otevřené a uši nastražené. To zní jako práce snů!
Není to tak úplně. Dnes už sám vyhledávat talenty moc nechodím, spíš vyrazím, když dostanu na někoho konkrétní tip. Jdu se podívat, jak dotyčný hraje naživo, abych se přesvědčil, jestli z něj jde nějaká energie a jestli jde o talent, který by se mohl dát do budoucna využít.

Martin Červinka

■ Narodil se 3. června 1962. Začátkem 90. let založil libereckou kultovní kapelu Solomon Bob, která byla aktivní do roku 1995.
■ Od roku 1996 pracoval pro nahrávací společnosti, v roce 2012 založil nahrávací společnost Singlton zaměřenou na spolupráci s novými talentovanými umělci.
■ Stál na začátku kariéry Leoše Mareše či Jany Kirschner.

Poznáte to na první dobrou?
Většinou ano. Ze živé prezentace to jde, ale z nahrávky, kterou vám někdo pošle, se můžete splést. Vidět dotyčného naživo je pro mě nejdůležitější. Musí proběhnout cosi intuitivního, kdy si řeknu ano, to má šanci.

Nelze podle vás dnes udělat hvězda z kohokoli, pokud má dotyčný kolem sebe šikovné lidi, kteří se postarají o dobrý marketing? Jakou roli vůbec hraje veličina zvaná talent?
Pro mě je talent nejdůležitější. Bez obsahu to neumím. Nikdy jsem nehledal cílovou skupinu. Musí tam být něco, co jednak zaujme mě, a musím věřit, že by to mohlo zaujmout i někoho dalšího.Třeba v osmdesátých letech, kdy byla populární hudba hodně na povrchu, se lidé i sázeli, z koho dokážou udělat hvězdu. Mělo to ale vždycky krátkodobý efekt. Zrodila se hvězda, ovšem například jen na rok, a to s jednou písničkou. To už si já nemohu dovolit. Teď je doba, kdy se musí sázet na interprety, kteří projevují talent dlouhodobě. U projektů, které přitáhnou zájem jen krátkodobě, není z pohledu producentů možnost generovat peníze, které je potřeba do interpretů vložit. Nemá smysl investovat do něčeho, co vyhoří dříve, než se vám to vrátí.

Nechal jste se slyšet, že umělci trvá dva až tři roky, než se mu podaří vůbec dostat do povědomí lidí. Nejde to nějak urychlit?
Nejde. Za poslední roky jsem absolvoval tuhle cestu s výraznými interprety dvakrát. Bylo to před devíti lety s Tomášem Klusem, u kterého se to definitivně zlomilo, až když vydal třetí desku. Pak už ho znal v uvozovkách každý. To samé je teď s kapelou Jelen, která má za sebou tři sezony. Rychlejší formou to už ani jít nemůže a ani nechci, aby to tak šlo, protože by to bylo nenormální. Doba je plná obrovského množství informací všude kolem. Aby si člověk vůbec všiml něčeho kvalitního, chvíli to trvá.

V případě skupiny Lunetic se to ale podařilo extrémně rychle. U jejího raketového vzestupu jste na konci 90. let byl. Co tam zafungovalo?
Tehdy byla úplně jiná doba. Pamatuju si, že jsme vydali singl Máma na Den matek a za půl roku byl fenomén na světě.

Dá se něco takového dnes ještě zopakovat?
Myslím si, že v době sociálních sítí se to nedá opakovat. Už to nejde. Tenkrát byli lidé na hudbu víc koncentrovaní. Děti neměly tolik vjemů skrz sociální sítě, takže se k nim aktuální věci dostávaly z klasických médií jako televize a rádio. Dneska je na scéně spousta youtuberů a možností, co sledovat a poslouchat, je tolik, že už se to zopakovat opravdu nedá. Děti mají samozřejmě pořád své vzory, ale mám pocit, že už nemusí mít v ruce mikrofon.

Tehdy byly chlapecké skupiny hodně populární.
Ano, kluci měli navíc vzor v zahraničních chlapeckých skupinách. Byla to taková celosvětová vlna a oni byli první v Česku, kdo se o to pokusil. Byli uvěřitelní právě v tom, že to byli kamarádi z jednoho města, z Litvínova. Chodili spolu na diskotéku, měli stejné koníčky – nějaké bojové sporty a tanec. Na tom udělali nadstavbu a založili kapelu. Nebyli to žádní fantastičtí zpěváci, ale měli dar, že dovedli bavit lidi, byli přirození, na nic si nehráli a posluchači to vycítili.

Proč to nevydrželo déle než pár let?
U projektů, které cílí na mladé, to nikdy nevydrží, protože tahle kategorie posluchačů potřebuje po čase nové hrdiny. Málokdy se stane, že by děti rostly spolu s interpretem. A pak samozřejmě, když kluci začínali, bylo jim od zhruba osmnácti do dvaadvaceti let a sami ještě přesně nevěděli, co s životem. Najednou přišla velká sláva. Jim to sice hlavy nezamotalo tak, jak by se dalo čekat, ale začaly mezi nimi vznikat třenice, takže se nakonec skupina rozpadla. Přesně už si to dnes nepamatuju.

Zmiňoval jste, že dnes producenti potřebují pracovat s lidmi, u kterých se dá doufat v pozvolnou dlouhodobou kariéru. Nebude to důvod, proč už se prakticky vůbec „nechytají“ tváře z talentových soutěží?
To je poměrně komplikovaná otázka. Lidé, kteří talentové soutěže vyhrávají, jsou evidentně dostatečně talentovaní na to, aby mohli mít své kariéry. První věc, která to ale naruší, je skutečnost, že jsou v průběhu celé soutěže jaksi lidsky poškozeni. Nejsou pravděpodobně příliš schopní pokory a takové komunikace, aby sami mohli začít budovat svou kariéru. V průběhu soutěže si zvyknou na něco, co s reálným světem nemá nic společného. Každý týden se na ně dívá milion lidí, což už se jim potom nikdy nestane. Další věc je, že nikdy nemají vedle sebe lidi, kteří by je vedli. Poslední SuperStar vyhrálo fantastické děvče ze Slovenska, druhý byl kluk s kytarou – písničkář, který byl také výborný. Říkal jsem si, že je to jen o tom začít s nimi pracovat, protože oba byli připravení něco nastartovat. Evidentně si ale k sobě nikoho nenašli, nebo už nechtěli pokračovat se zpíváním... Nevím. Aneta Langerová, která byla vůbec první, je ale příklad toho, že když je člověk dostatečně umělecky i lidsky silná osobnost s velkou vůlí, tak se může dostavit dlouhodobý úspěch.

Když jsme probrali hvězdné starty, povězte, jak je to s hvězdnými návraty? Je vůbec možné znovu nastartovat v českých podmínkách kariéru někomu, kdo má dny největší slávy za sebou?
To není úplně jednoduchá věc a já sám jsem to zažil pouze jednou. Byl jsem u velkého comebacku Heleny Vondráčkové, se kterou jsem točil v Belgii album Vodopád. Na něm se objevil třeba hit Dlouhá noc. Bylo to v okamžiku, kdy byla v asi nejsložitější části své kariéry. Po revoluci ji všichni měli stále v paměti, ale nedalo se říct, že by to byla současná hvězda. Tenhle „návrat“ ji vrátil na absolutní vrchol. Vůbec to ale nebyla sázka na jistotu a ukázala tehdy, jak je to silná osobnost. Odjela totiž do Belgie točit album s producentem Luneticu, což tehdy nebyla zaručená značka kvality a toho, že jí spolupráce pomůže.

Spíš bych řekla, že to mohlo sklidit velký výsměch.
To jí dokonce tehdy všichni říkali. Nakonec to ale zafungovalo, zapadlo do sebe víc věcí. Vždy musí sehrát roli víc faktorů.

Máte, pokud jde o takovéto návraty, nějaký učebnicový vzor ze světa?
Ve světě se obrovský comeback podařil Tině Turner, která končila v polovině osmdesátých let v Lucerně v komunistické Praze. Její kariéra byla skutečně na dně a vystupovala v komunistických zemích, protože tehdy už nebylo kde. Nikdo ji nechtěl. Najednou se ale podařilo dát dohromady tým autorů a producentů, kteří si zřejmě řekli, že je potřeba jí pomoci. Zároveň asi pomohli i sami sobě, protože její návrat byl tak úspěšný, že na něm muselo profitovat hodně lidí. Vydala mimořádně úspěšné album Private Dancer a katapultovalo ji to zpět nahoru.

Jakou nejabsurdnější věc jste za svou kariéru zažil?
Velmi paradoxní byl rozchod kapely Ready Kirken, když za mnou přišli a řekli mi, že vyhazují Michala Hrůzu. To mi přišlo hodně legrační – vyhodit člověka, který píše písničky a zpívá je. Oni to ale mysleli úplně vážně – že si najdou nového zpěváka a budou pokračovat. Řekl jsem jim, že se zbláznili. (smích) Kluci měli pocit, že je Michal Hrůza přerůstá.

Tak jste si ve stáji ponechal Hrůzu?
Nakonec to tak skutečně dopadlo.

Debbi i David Stypka. Velké naděje lovce talentů

Zpěvačka Debbi sice před lety začínala v talentové soutěži SuperStar, vypadla ale už v prvním semifinále, takže do širšího povědomí publika se oproti svým kolegům ze soutěže dostat nestihla. Přesto se jí podařilo nastartovat úspěšnou kariéru. Za singl Touch the Sun získala cenu Anděl za nejlepší píseň roku. Letos vydala svou již třetí studiovou desku s názvem Break

Zpěvačka Debbi

David Stypka

Muzikant, frýdecko-místecký rodák a bývalý novinář David Stypka je v současnosti kartou, na kterou Martin Červinka hodně sází. Letos vydal dlouho očekávané album Neboj, za které sklidil velmi pozitivní kritiku. Zároveň se dočkal nominace na hudební cenu Anděl v kategorii Objev roku