Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Marta Kubišová: Symbol srpna 1968

  15:40aktualizováno  15:40
Když se dnes ráno Marta Kubišová probudila, vzpomněla si na to stejně jako každý rok. Jak přesně před pětatřiceti lety rozrazila maminka dvoukřídlé dveře vinohradského činžáku a rozrušeně zvolala: Člověče, jsme okupovaní. Byly tři ráno a politicky naivní Marta nevěděla, čí je. I přesto se z ní měl stát symbol té doby.

Co vás tehdy, zachumlanou do peřin, napadlo?
Tenkrát se na mě nahrnuli moji pudlíci, protože to jindy přes noc nemohli, a já si pomyslela: Proč je mamča tak rozčilená? To jí tolik vadí, že nás obsadili Američani?

Počkejte, opravdu jste tehdy, pětadvacetiletá, čekala spíš příjezd Američanů?
Jo. Opravdu mě překvapilo, když řekla, že to jsou Rusové. Vždyť já dva měsíce předtím vyhrála Bratislavskou lyru s písní Cesta, což bylo poděkování Rusům za osvobození roku 1945! Takže to byl šok. Čekala jsem všechno, ale Rusy ne.

Ani nikdo ve vašem okolí neměl strach, že se Kreml pokusí zastavit oteplování v Československu?
Jen mladší bratr Honza, ten už mi někdy v dubnu říkal, že přijedou. Tenkrát jsem se mu vysmála: Ty už nevíš, jak bys tu Helenu Vondráčkovou upoutal, abys byl zajímavej... Ona se mu totiž vždycky líbila.

Uspěl u ní?
U Heleny ne, stejně už o pár týdnů později emigroval do Kanady. Ale ta dobrá předvídavost mu zůstala - v listopadu 1989 jsem mu říkala, že za pět za sedm let dohoníme v životní úrovni Rakušany, a on odpovídal, děvče, to přidej. A měl pravdu. To jen já jsem nenapravitelný optimista.

Ale my jsme se ještě nepohnuli z té chvíle, kdy k vám do postele naskákali pudlové...
... a olízali mi celou hlavu, vlasy - všechno, kam nedosáhla deka. Nejdřív jsme si s maminkou daly na tu ránu kafe, protože my vždycky musely rozmělnit v kávě všechny starosti a novinky. Ona pak řekla, že nemáme moc chleba a bylo by dobré koupit bochník, ale že budou asi zavřené všechny obchody. A já na to: Nene, beru pudly a jdu se kouknout.

Na Vinohradech jste to neměla daleko k místům, kde se střílelo - k budově Rozhlasu, na Václavské náměstí...
Ale já šla nejdřív opravdu pro ten chleba a viděla úžasný výjev. Lidi stáli spořádaně ve frontě a najednou se blížily od Strašnic tanky. Oni neměli nic v rukou a nechtěli házet nákupními taškami, tak začali plivat a vrhat po tancích kapesníky... Jen jsem si pomyslela: No takhle jim asi tak ublížíme!

Ale to už muselo o pár set metrů níž, u Rozhlasu, hořet!
Maminka mě tam nechtěla pustit, měla pořád strašný strach, ale já jsem stejně vyrazila. Jenže přímo do kouře se mi se psy nechtělo. Otočila jsem to, a najednou byli všude mladí lidé se stolečkama. Jeden byl třeba nadepsaný "Za neutralitu", druhý "Proti invazi"... U každého mi říkali: Paní Kubišová, já vám podržím pejsky, jen se podepište na petici... Tak jsem se podepsala u každého stánku.

Vzpomenete si ještě, co jste vtěch hodinách cítila?
Byl to strašný zmatek a já jsem se s tím nemohla vyrovnat. Jenže i ti vojáci byli evidentně zmatení - Prahou se nesla zpráva, že mnozí znich vůbec nevědí, kde jsou.

Vy jste s nimi zkoušela hovořit?
Na nikoho jsem nepromluvila, leknutím jsem snad zapomněla ruštinu, i když jsem z ní maturovala na jedničku.

Od té doby jste už nikdy rusky nepromluvila?
Jen jednou. To se mě v osmdesátých letech taková dobrá Ruska ptala, jak se dostane ke Kotvě. A jak jsem tu ruštinu úplně vymazala k mozku, tak jsem jí chtěla říct na shledanou - dasvidaňja - a řekla jsem spasiba, děkuju vám...

Já jsem tehdy v srpnu nebyl na světě. Zkuste mi popsat zmatek, který byl v ulicích.
Maminka byla vedoucí v prodejně Supraphonu a říkala: Musíš mě doprovodit do krámu a vezmeme tržbu, protože se budou rabovat obchody. Peníze jsme si odnesly, ale ani je nešlo dát do banky, protože už bylo - až na obchody s potravinami - všechno zavřené. Na Pavláku pak kolem nás jely pásové vozy, na nich seděli Rusové a nataženými kvéry mířili do lidí.

Cítila jste spíš nenávist, nebo soucit?
A víte, že mamince těch kluků bylo líto? Ale já jsem si říkala, ne, s nimi člověk soucítit nemůže. Holt to byli vojáci, které proti nám někdo poslal.

Vy jste tehdy byla jedna z nejpopulárnějších zpěvaček v zemi. Jak na vás reagovali vaši fanoušci přímo v ulicích?
Najednou mi někdo hodil ještě nerozdělený balík novin, tak jsem šla a to zvláštní vydání rozdávala. Jenže za moment přijela škodovka, v ní seděli mladí kluci, zřejmě estébáci, a ti se na mě významně zadívali. Řekli: Paní Kubišová, tak vy kolportujete? Ale já šla dál - v tu dobu mi nic nepřipadalo nebezpečné, nebo dokonce hrdinské.

Nemyslela jste si, že po třiadvaceti letech znovu začíná válka?
Z té měla znovu strach jen maminka, já to neviděla tak černě. Myslela jsem si, že Rusové šlápli děsně vedle a do dvou let půjdou do háje.

Oddaná Dubčekova fanynka

Jak moc vás tenkrát v pětadvaceti zajímala politika?
Trošku jo. Víte, to jaro jsme byli s Vaškem Neckářem a Helenou v Paříži, a tam jsme třeba v restauracích sklízeli aplaus jenom proto, že nás šéf slavné Olympie představil jako své československé přátele. Měsíc jsme u něj hostovali a za tu dobu jsme si uvědomili, jak je naše země v té době světu sympatická.

Nebyly tenkrát ve Francii studentské nepokoje?
Ano, to byl problém. Ten ředitel, pan Coquatrix, mi říkal: Půl roku tu zůstaň a uvidíš, že ve Francii prorazíš. A já mu odpovídala, že zatím ne, že až se to uklidní. Ale vrátila jsem se domů, a tam za pár týdnů vlítli bratři...

Připletli jste se tehdy mezi pařížské demonstranty?
Vyšli jsme třeba z kina a oni okolo nás vytrhávali dlažební kostky, pak jsme prošli slzným plynem... S Helenou jsme se bály hlavně o Vaška, aby se někde nerozhlížel na kraji chodníku a policajti nám ho nestrhli do antonu, protože oni vždycky bez ladu a skladu drapli kus davu. A Vašek neuměl jazyky. Proto jsme pak raději jezdili citroënem s najatým řidičem třeba po zámcích na Loiře.

Jak se tehdy snášela vaše trojice, která později vystupovala jako Golden Kids?Znali jsme se už z Divadla Rokoko a věděli, že Vašek nikdy nezneužije toho, že je kluk... Naopak, musel se chovat jako třetí holka, jinak by s námi nevydržel. Byla jsem z nich nejstarší a brala je jako děti, které se furt pošťuchujou. A občas jsem je srovnala do latě, protože byli skutečně jako kůzlata.

Chápu správně, že politiky jste si začala všímat někdy v těchto týdnech?
Jo. Hned jak jsme se počátkem léta vrátili z Francie, musela jsem poslat telegram Alexandru Dubčekovi. Přivydělávaly jsme si tehdy s Helenou zpíváním v Liberci a já jsem se doslechla, jak si někdo nesnášenlivým projevem čistí o prvního tajemníka KSČ boty. A tak jsem mu k velkému překvapení hotelové recepční poslala telegram: Kdyby vám bylo z té situace smutno, tak vám přijedu zazpívat. Už nevím, ale možná jsem tehdy podepsala i Helenu.

Čím si Dubček získal vaše sympatie? Vlastně vím, byl to symbol společenských změn k lepšímu...
Ale já se přiznám, že jsem jeho politický program neznala. Měl dobrou a důvěryhodnou tvář, tak jsem mu intuitivně věřila. I když jinak musím říct, že jsem ani před jeho nástupem žádný tlak v kultuře nepociťovala, a jestli byla cenzura, tak probíhala nepozorovaně. Byl klídek.

Ale třeba textař Jan Schneider říká, že jste zpívala i písně, do kterých se ostatním vůbec nechtělo - měli strach.
No jo, ale nikdo mi za ně před srpnem 1968 nic nedělal, nikdy jsem nebyla na žádném koberečku. Kdežto po dubnu 69, kdy vyhlásil Gustav Husák normalizaci, to už k nám před premiérou chodily schvalovací komise a ptaly se, co vlastně kterou písničkou myslíme.

Rád bych se vrátil ještě jednou k Dubčekovi, protože znám z televizního dokumentu jinou scénu - moment, kdy se za ním vrháte s Ivou Janžurovou a nesete mu dárky.
Když naši vrcholní politici přijeli koncem srpna z Moskvy, tak se říkalo, že jsou možná ozáření. Já jsem v televizi sledovala zástup ženských z různých továren, jak jim nosí kytičky, a pak jsem Ivě řekla: Víš co? Půjdeme se taky podívat na vlastní oči, jestli je Dubček zdravej, nebo není. Tak jsme koupily kytky a jely za ním, ale to jsem netušila, že tam budou kamery. Bejvala bych se líp oblíkla. Politici přijížděli k budově ústředního výboru a Iva ze své kytice vždycky vytáhla jeden kvítek karafiátu a dala ho každému, koho přivezla šestsettřináctka.

A co vy?
Moc jsem neviděla, protože jsem měla šest dioptrií a nechtěla nosit brejle, aby mě nehyzdily. Tak jsem tu kytku křečovitě držela a nechtěla z ní nikomu nic dát, abych panu Dubčekovi nepředala nějaké vypelichané koště. Najednou Iva řekla: Už je tady! a já ještě skočila do auta pro medailonek s andílkem, který mi kdysi koupili rodiče. Pak jsem mu dala kytičku, otevřela škatulku, a najednou jsem zjistila, že v ní ten medailonek není. Jen jsem vzlykla, že nevím, co se děje - byl tam a už není. Ten záběr si vzaly všechny evropské televize, takže jsem se stala slavnou kalamitkou.

Napravila jste to?
Okamžitě jsem andílka našla na sedadle auta a Dubček ho měl druhý den přidělaného na hodinkách.

Barikádničení mě bavilo

Symbol té doby z vás neudělaly ani tak vaše činy jako spíš jediná píseň. Modlitba pro Martu. Kde se najednou vzala?
Mně už se vážně nechtělo zpívat tu srdceryvnou ódu, která se vztahovala k roku 45, když kolem jezdily tanky. A tak se telefonovalo skladateli Jindrovi Brabcovi, aby přijel do studia na Petynku, že nahrajeme novou skladbu z posledního dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III. A to byla právě Modlitba. Jindra schytal u Libeňského mostu asi tři průstřely svého malého fiátku, a když přijel, klepaly se mu ruce a noty, takže jsem se to ani nestačila pořádně naučit...

Cítila jste, jaká síla v té písni je?
Jo. Tenkrát jsem byla vysloveně rozčilená a ten text se mi zdál dobrej. Písnička sedla jak prdel na hrnec na situaci kolem. Už na druhý den jsem se nějak ocitla u Prašné brány a lidi mi říkali: Paní Kubišová, to byla tak nádherná písnička, uslyšíme ji ještě někdy? Říkala jsem, že určitě, když se povede vysílání. Protože tehdy televize vysílala každý den z jiného místa a jinak dlouhou dobu.

Vy jste od roku 1970 zpívat nesměla. To Modlitba dalších dvacet let nezazněla?
Zpívala jsem ji u Havlů na Hrádečku, a to skoro vždycky, když jsem u nich byla. Vašek mi pustil slabounkej základ a já se postavila na krb a jela jsem. Pavel Landovský jednou přivedl na takový večírek nějakého kunčafta a ten se divil: Ta ženská zpívá jako Kubiška! Vůbec mě nepoznal.

Z té písně se pak stala hymna v listopadu 1989...
A já přitom studentům slíbila, že zazpívám skutečnou národní hymnu, a myslela jsem, že to bude někde pod koněm. Ale najednou mě vystrčili na balkon Melantrichu a Jiří Černý povídá, že by to chtělo malou modlitbičku a cappella. To bylo! Po dvaceti letech! Vůbec jsem si nepamatovala text, jen sloku jsem ze sebe vysoukala.

Byla jste tenkrát v transu?
V pěkným. Od Šroubka se můj hlas lámal, vracela se ozvěna a já bez doprovodu moc neuměla zpívat, takže jsem nervama málem omdlela.

Ale teď se ještě jednou vraťme do srpna roku 1968. Proč jste tenkrát s maminkou neodešly do emigrace za bratrem? Pokud vím, jiné závazky jste tu neměla...
Ale byla tu babička, která by nešla - se starými lidmi se nesmí hýbat. A já stejně ani na vteřinu odejít nechtěla, protože jsem si naivně myslela, že si od té chvíle už se Sovětama nesedne za jednací stůl žádný slušný státník. K mému překvapení se s nimi diskutovalo! Někdo mi potom vysvětlil, že holt spadáme do jejich sféry vlivu, takže se ve světě nic velkého logicky dít nebude.

Vzpomínáte, jak se v srpnu chovali ostatní zpěváci a umělci?
Myslím, že všichni dobře, i když každej si jel ve svý dráze. Pak začátkem září byl protestní koncert u Husova pomníku, ale to už mě moc nebavilo, už to bylo moc estrádní. Zpívala jsem tam, ale mnohem zajímavější pro mě bylo barikádnické období předtím. Třeba moment, když se moje auto dostalo do neskutečného zástupu tanků, které ho mohly klidně rozmačkat - takové fórky mě docela bavily...

Tohle je paradox. Já o vás vím, že jste byla v dětství pořád vážně nemocná chudinka, o kterou rodiče měli strach. Kde se u vás pak objevila chuť riskovat?
Tu jsem měla odjakživa. Mě sice ještě mohl odnést vítr, ale už jsem v nějakém zvěřinci seděla na slonovi a říkala mu Nonecku majej - měla jsem strach, až jsem se klepala, ale nepřiznala to.

Dalo by se říci, že jste v pětadvaceti už byla rebelkou?
To zase ne. Měla jsem ty svoje pejsky, tak jsem vždycky z divadla mazala za nimi. Dlouho jsem je stejně jako ostatní zpěváci a herci brala večer do Rokoka, ale jednou se nám tam servali a skoro zrušili představení, a tak přišel zákaz...

Řekněte mi - jak jste pak v devadesátém roce prožívala odjezd cizích vojáků zpátky domů?
Tak to už se mě tolik netýkalo. To víte, že mě ti vojáci iritovali, protože ať už jsem na chalupu k Havlům jela přes Hradec nebo přes Mladou Boleslav, tak jsem vždycky narazila na nějakou jejich kolonu, ale dvacet let je přece jen hodně dlouhá doba. A tak jsem jejich odjezd už neprožívala.

Marta Kubišová
Zpěvačka se narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. Na pódiu poprvé zpívala v sedmnácti letech, roku 1961 vyhrála konkurz do pardubického Stop-divadla. V roce 1963 odešla do plzeňského Divadla Alfa, o rok později do pražského Rokoka. Třikrát v letech 1966, 1968 a 1969 vyhrála anketu Zlatý slavík. Její píseň Modlitba pro Martu se stala symbolem pražského jara. Režim se ji rozhodl zdiskreditovat pornografickými fotografiemi, na nichž byla zpěvačce podobná dívka. Na základě podvrhů jí byla zakázána činnost. V únoru 1970 se rozpadla skupina Golden Kids, kterou spolu s Kubišovou tvořili Helena Vondráčková a Václav Neckář. Roku 1969 se vdala za režiséra Jana Němce. Na začátku roku 1971 předčasně porodila a lékaři zachraňovali zpěvačku z klinické smrti. V roce 1973 se rozvedla, režisér poté emigroval do USA. Roku 1974 se provdala za režiséra Jana Moravce a později jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. V červnu 1979 se jí narodila dcera Kateřina. Kubišová s ní odjela na Vysočinu a tři roky se věnovala jenom jí. V roce 1981 nastoupila jako úřednice do podniku Výstavba hlavního města Prahy. V téže době se rozvedla s Moravcem. Dnes je spoluautorkou televizního pořadu Chcete mě?, stále zpívá a od září bude mít pravidelný recitál Já jsem já v pražském Divadle Ungelt.

Marta Kubišová.

Marta Kubišová a její vášeň: elegantní pouštní psi azavarové. Kolem nich se točí celá domácnost v malém pražském bytě.

Marta Kubišová.

Golden Kids - Helena Vondráčková, Václav Neckář a Marta Kubišová na koncertě v Praze 11. prosince 2001

Dr.Fejk s Martou Kubišovou a herečkou Zuzanou Bydžovskou

Marta Kubišová při slavnostním loučení s prezidentem Havlem v Národním divadle. (30. ledna 2003)

Autoři: ,



Nejčtenější

Nepotřebuji tvou lásku a podporu, odmítla Cattralová kondolenci Parkerové

Z filmu Sex ve městě 2

V seriálu Sex ve městě byly Carrie a Samantha nejlepší kamarádky, ale v reálném životě si jejich představitelky už...

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Zemřel dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II.

Třináctého února zemřel dánský princ Henrik

Po vážné nemoci zemřel v noci na středu dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II. Třiaosmdesátiletý šlechtic...

Millsová: Seriál Báječná léta skončil po absurdním obvinění z obtěžování

Herci ze seriálu Báječná léta: Josh Saviano, Alley Millsová, Danica...

Americký herec Fred Savage (41), známý ze seriálu Báječná léta, čelil v roce 1993 obvinění ze sexuálního zneužívání....

Další z rubriky

Nikdy jsem si nepřipadal jako idol, říká čerstvý sedmdesátník Hanzlík

Jaromír Hanzlík (25. září 2017)

Noc na Karlštejně, Taková normální rodinka, Léto s kovbojem, Sanitka nebo Postřižiny. To je jen pár z mnoha titulů, v...

Jackman: Když mě matka v osmi letech opustila, doufal jsem, že se vrátí

Hugh Jackman

Australský herec Hugh Jackman (49) se znovu rozpovídal o svém traumatu z dětství. V osmi letech ho ze dne na den...

Cruzová: Všechny zajímá jen moje stárnutí, mužů se na to nikdo neptá

Penélope Cruzová (Madrid, 28. ledna 2016)

Herečka Penélope Cruzová (43) přiznala, že ji velmi zajímá současné dění v Hollywoodu a změna postavení žen v oboru....

Najdete na iDNES.cz