Markéta Irglová

Markéta Irglová | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Oscar mi otevřel dveře do srdcí mnoha lidí, říká Markéta Irglová

  • 19
Před deseti lety získala spolu s Glenem Hansardem (46) Oscara za nejlepší filmovou píseň. Nyní zpěvačka Markéta Irglová (29) žije na Islandu, kde se jí narodily dvě děti. Do Česka přijela po delší době, aby se zúčastnila premiéry filmu Miluji tě modře, pro který napsala hudbu.

Jste jediná Češka, která má Oscara. Otázky na slavnou sošku jste musela slyšet už tisíckrát, ale ono se asi jinak začít ani nedá...
Vůbec mi to nevadí. Vše, co se týká Oscara, vidím jen pozitivně, ocenění je pro mě veliká čest. Mám s ním spojené jen krásné vzpomínky. Oscar pro mě byl jako dobrodružství, při němž jsem nahlédla do světa Hollywoodu. Nesmírně mi pomohl v kariéře. S Glenem nám otevřel dveře nejen do světa plného možností, ale i do srdcí mnoha lidí. Dodnes se mě lidé ptají, proč si myslím, že se film tak líbil. Podle mě ho lidi asi opravdu vzali do svého srdíčka, a to mě vždy až dojímá. I teď, po deseti letech, mi pořád posílají na Facebook vzkazy. Většinou píšou, že zrovna film viděli, nebo z něj slyšeli hudbu, a že je to strašně vzalo a inspirovalo v jejich životě. Někdy se i svěří, že je přivedl k jejich osudovým partnerům. A to je pro mě balzám na duši.

Příběh vaší lásky byl pak médii sledován několik let, byli jste prezentováni jako pohádková dvojice: mladí, úspěšní, zamilovaní a slavní. Pamatuji si, že když jste se s Glenem rozešli, bylo to v televizi dokonce ve zprávách.
Ale my jsme se jako lidé nikdy nerozešli, pouze jsme přestali být životními partnery. Dodnes je Glen jeden z mých nejbližších přátel, hodně jsme toho spolu prožili. Velice si ho vážím jako muzikanta i jako člověka. Vždy pro mě byl vzorem. Vztah mezi námi je pořád krásný a už vyspělý natolik, že ho nemůže nic ohrozit.

Vaším životním partnerem je islandský producent Sturla Mio Thorisson. Je to výhoda, že jste oba muzikanti?
Určitě. My jsme se vlastně poznali díky práci, tudíž bylo od začátku jasné, že se budeme skvěle doplňovat. Mio je ve svém oboru velice uznávaný. Zatímco já jsem muzikant víc, než cokoli jiného, on je zase víc zvukař a producent a jako vedlejší roli má, že je taky muzikant. Nejvíc ho baví si pohrávat se zvukem, má nápady, co k písničce přidat, umí ji vylepšit. Hlavně je velmi intuitivní. I jako člověk je vstřícný a pohodový, dokáže si se vším poradit. Když se něco pokazí, hned hledá řešení. Je mnohem racionálnější než já, která jsem hodně emotivní, takže se vzájemně vyvažujeme. Myslím, že jsme v práci i v životě super parťáci. A i kdybychom neměli to, co se mezi námi vyvinulo později, tedy naši lásku i rodinu, máme jistotu, že náš talent, který skládáme dohromady jako puzzle, je daleko silnější pospolu, než kdybychom v hudebním světě stáli každý sám.

Vaším posledním projektem, pro který jste napsala a nazpívala hudbu, je film režiséra Miloše Šmídmajera Miluji tě modře, romantický snímek o nacházení té pravé lásky. Jako laik si moc nedokážu představit, jak lze hudbu spojit s „obrázky“ tak, aby to fungovalo jako celek. Jak se to dělá?
Asi každý muzikant se potřebuje nechat inspirovat vizuální částí filmu, tím příběhem a jeho emocemi, které se hercům podařilo do rolí vtisknout. Mně velice pomáhá si nechávat obrazovku s filmem u hudebního nástroje, kde nejčastěji píšu. Většinou to bývají klávesy, protože do klavíru se pak dají zkoušet i jiné nástroje. Sleduji film a scény, které by potřebovaly podbarvit hudbou, dám si ruce na klávesy a čekám, jaká přijde nálada. Hodně pomůže, když režisér prozradí, kde si představuje hudbu údernější či naopak intimnější. Pak si rozpracuji nápady, ke kterým se vracím, a pokouším se poskládat je tak, aby se k sobě hodily. Důležité je, aby se udržela stejná nálada, ale zároveň abych se neopakovala. Práce na filmu Miluji tě modře byla náročná, protože tam bylo hodně hudby, ale režisér Šmídmajer mě velmi podržel.

Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.