Proč jste neskončila v taláru?
Po maturitě jsem se nedostala na práva. A tatínek měl kamaráda ve spořitelně, vzal si mě k sobě. Ve dvaceti jsem se vdala, měla dva syny. Manžel byl kytarista a aranžér v soulové skupině Majestic. A rovnou z mateřské mě vtáhl k sobě do kapely. A zase to byly čaje o páté a silvestry, jako když jsem zpívala se školní skupinou ještě na gymnáziu.
Asi před třemi lety jste natočila desku s Vánoční mší, kterou složil váš tatínek. To byla zase úplně jiná vzpomínka.
Tatínek skládal hlavně duchovní hudbu. Ave Maria nebo mužská kvarteta. Tahle mše se mu velmi podařila, řekla bych. Je prostá, vroucí, jsou v ní slyšet skoro lidové koledy. Maminka schovávala všechny jeho rukopisy, takže nebyl problém dvaadvacet let po jeho smrti ji zase uvést do života.
Vy jste věřící?
|
MARIE ROTTROVÁ. Do populární hudby vstoupila v roce 1960, kdy se zúčastnila talentové soutěže. Amatérsky vystupovala s ostravskými orchestry, v polovině šedesátých let byla zpěvačkou rockové skupiny Samuel, pak přestoupila ke kapele Majestic. S Flamingem se objevila na 2. beatovém festivalu v roce 1968 v Praze. Její sólová popularita rostla pomalu a odvíjela se od anglicky zpívaných písniček k hitům s českými texty, znichž prvním byl song Kůň bílý následovaný Markétkou. Jaromír Nohavica jí otextoval hit Lásko, voníš deštěm, Jaroslav Wykrent přispěl písněmi Lásko a Řeka lásky. Marie Rottrová, královna ostravského soulu, měla vlastní pořady v televizi, například Divadélko pod věží. Koncertovala se skupinou Plameňáci i poté, co se v roce 1985 přestěhovala do Prahy. Posluchači ocenili přirozenost a cit, s jakým dokáže prezentovat vroucné i emotivní písně. Marii Rottrovou uznávala rovněž kritika: v roce 1981 ji odborný časopis Melodie vyhlásil zpěvačkou roku. Právě teď jí vychází nové album. (vla) |
Jak vzpomínáte na minulý režim?
Byla to zvláštní doba. Třeba v sedmdesátých letech u nás anglicky zpívaná deska vůbec nesměla vyjít. A vydali mi ji paradoxně v Sovětském svazu. Jarek Nohavica, který byl tehdy velmi nežádoucí osoba, pro mě psal pod pseudonymem. Mě nechávali na pokoji, za jednu úlitbu. Každý rok mi agentura Pragokoncert, tak jako ostatním, zablokovala jeden den a musela jsem vystoupit na festivalu sovětské písně. Víc po mně nikdo nikdy nechtěl.
Víte, kolik písniček jste za svou kariéru celkem natočila?
Nepočítala jsem to. Myslím, že mi vyšlo asi devatenáct desek. A tři v angličtině.
Než jste se podruhé vdala a odstěhovala do Německa, strávila jste dvacet let ježděním z koncertu na koncert. Co si při té vzpomínce vybavíte?
Neustálé balení a vybalování. Žaludeční vředy, a to ne jenom z hotelových kuchyní. Ale taky spoustu písniček. Nejen hudby, ale taky textů. Jsou pro mě nesmírně důležité, vybírám pro sebe takové, do nichž se mohu ponořit. Dával mi je hlavně Jarek Nohavica. Vždycky přesně vycítil, co mi padne. A to nejsme žádní blízcí přátelé, potkáváme se zřídka a spíš náhodně. Při pořádání archivu jsem zjistila, že mi napsal šestadvacet písniček.
Nebyly to ve srovnání s dneškem - třeba po technické stránce - přímo prehistorické časy?
To je pravda. Když jsem slyšela sama sebe poprvé z pásku ve studiu, vyděsilo mě to. Musela jsem si zvykat. Natáčeli jsme bez playbacku, celá kapela zároveň. Je zajímavé, že v Americe se k tomu dnes některé kapely vracejí a já vím přesně proč. Když máte sluchátka na uších, jste ve studiu sami jako v akváriu a za sklem na vás koukají z režie, je těžké se nějak odvázat. Připadá mi to už spíš jako tovární výroba nějakého zboží. My jsme tehdy měli jako motor totální nadšení. Na každý nedělní čaj jsme nacvičili dvě nové písničky. Nemohla jsem se dočkat, kolik lidí přijde, a když jsem pak viděla frontu před vchodem, strašně jsem se těšila právě na to nové, co jsme připravili, jak se to bude líbit. Teď, když mám vlastně pořád stejný repertoár, protože lidi chtějí slyšet své oblíbené písničky, je pro mě těžší vybudit to napětí.
Jak to děláte?
Vždycky stejně. Už vím, že zvuková zkouška bezpečně nějaký ten adrenalin zvedne. Pak je mi nejlépe, když se před koncertem zavřu úplně sama v šatně. V klidu se češu a přemýšlím, co budu říkat lidem mezi písničkami.
Necítíte se někdy samělá?
Jsem docela ráda sama, i když typický samotář asi nejsem. Žiju sama už sedm let. Oba synové už jsou dospělí, oba se profesionálně věnují hudbě. Martin (příjmením Kučaj po otci - pozn. red.) žije v Torontu v Kanadě a hlavně skládá. Mladší Vítek je producent, manažer, po nocích taky s kytarou píše písničky (mimo jiné Nad stádem koní pro Buty, které spoluzakládal - pozn. red.). Z Ostravy za mnou často přijíždí třeba na celý měsíc maminka. A mám přátele. Zahradu, která mě moc těší, a psa. Rhodeského ridgebacka. Je to původně lovecká rasa, kdysi s nimi v Africe honili lvy. Teď zase někdy on honí mě.
Čím si děláte radost?
Mám ráda dobré jídlo. Vařím různé labužnické lahůdky, třeba i sama pro sebe. Ráda piju dobré víno, červené i bílé, ale hlavně suché. A dobré pivo.
