Jak se ohlížíte za svými hlasatelskými léty?
Musím říct, že to bylo krásné a bylo toho tak akorát. Potkala jsem spoustu milých zajímavých lidí, kolegové byli prima. Když má člověk možnost se na to podívat s odstupem, tak to špatné sítem propadne a zůstane jen to hezké. A toho špatného bylo věru po málu.
Mrzí vás, že hlasatelská profese zmizela z televizních obrazovek?
Já si myslím, že to bylo v pravý čas. Doba se hodně změnila a hlasatelky patří určité době. Dneska i tenkrát, když ta profese byla rušena, tak jeden z argumentů byl, že jsme retardující prvek vysílání. (smích) Náhledy na to byly různé, ale dneska to vidím, že už by to asi nepatřilo k době.
Jste stále produktivní, stále moderujete. Čemu teď věnujete nejvíce pracovního času? Českému rozhlasu?
Českému rozhlasu, kde dělám Noční mikrofórum, což je strašně příjemný formát. Mám hodinu s hostem o samotě, mezi tím se pouští jen čtyři nebo pět písní a je spousta času se dostat do hloubky některých věcí, které by člověk s těmi hosty rád probral. Také moderuji každý měsíc pro první lékařskou fakultu Křeslo pro Fausta.
To je setkání půl na půl s osobnostmi lékařského prostředí a s osobnostmi veřejného života a kultury. Letos jsem tam měla třeba paní Vášáryovou, což bylo velmi příjemné setkání. Z těch povídání potom vzniká knížka, takže když prší a mám náladu, otevřu počítač a píšu. Ta knížka vychází každý rok vždycky v prosinci a je to vlastně přepsané a zaznamenané, co se odehrálo v tom Faustově domě.
Připravil vám někdy někdo z vašich kolegů šok? Odbourával vás někdo s oblibou před živým vstupem?
Já zase až tak velký smíšek nejsem, to byla kolegyně Stáňa Lekešová, to byl smíšek, ta nemohla přestat. Já to mám tak, že se dokážu ukáznit v tu chvíli, ale stalo se mi to jednou a bylo to nechtěné. Mluvila jsem na kameru a odhlašovala jsem Branky, body, sekundy, nebo nějaký podobný sportovní magazín, ale šla u toho znělka. Kameraman mě zarámoval a já jsem se vlastně příliš nehýbala, takže on seděl v křesle, které nebylo vidět, vedle toho stupínku, na kterém jsme my moderátoři seděli a hleděli do kamery, a teď šla ta znělka.
Ovšem začala na nějakou strašně pomalou rychlost a technik zjistil, že se něco děje a dával to čím dál tím rychleji. Já jsem byla celkem v pohodě, ale Jindra, který seděl vedle mě, prskal smíchy a věděl, že to nedá. Tak mířil k východu a šel strašně rychle. Mně to přišlo hrozně směšný, tahle situace, jak on zadržuje ten smích a jde k východu, a věděla jsem, že když otevřu pusu, tak ze mě půjde jenom smích. Rozsvítila se mi červená a já hleděla vytřeštěně, než jsem se ukáznila a řekla jsem to, co jsem měla říct. Nebyla jsem schopná. To byl dobrej kousek. (smích)
Marie Retková coby hlasatelka ČST.
Na koho ze svých bývalých kolegů nedáte dopustit?
Bylo jich hodně. Ale Miloš Frýba, to byl klasik. Hodně mě toho taky naučil i co se týče pódiového moderování. To byl skutečně velmi příjemný kolega, i jsem s ním ráda sloužila, protože s ním byla legrace a užívali jsme si to. Když jsme třeba moderovali paralelně, jeden na prvním programu, druhý na druhém, tak to bylo takové milé setkání.
Miloš Frýba byl ten, ke kterému se váže ta historka s výměnou sak v hlasatelně?
To nevím, ale s ním se traduje strašně moc historek. Byl schopen na mě přes ten dorozumívací knoflík mluvit do poslední chviličky ve studiu. Ale věděl samozřejmě, kdy si to může dovolit. To byly takové kolegiální legrácky. Mnohokrát mi připravil pernou chvilku, ale naštěstí jsem se nenechala rozhodit. Nebo řekl, že mě někdo čeká na vrátnici, tak já tam běžela a rozhlížela se a vrátní nic nevěděli. To si jen Milošek něco vymyslel, no.
Po nemoci jsem zvolnila, přiznala Marie Retková |
Na následující otázku jsem se ptal i Marie Tomsové. Co říkáte na to, že si vás dvě diváci pletli?
No pletli. My jsme nastoupily zároveň, obě jsme byly Marie, ale vypadaly jsme každá tedy úplně jinak. Ale tím, jak jsme byly Marie to asi tak vzniklo a je to tak dodneška! Dodnes ty jména zaměňují, mně někdy řeknou Tomsová, jí někdy řeknou Retková a bylo docela legrační, a není to dlouho, pár měsíců, když jsme se potkaly. Maruška stála se svým manželem a skupinkou lidí před hospůdkou a dávali si pivo a my jsme šli s manželem okolo. A ona: „Jé, nazdar!“ Přivítaly jsme se a věděly jsme, že se za chvíli ještě uvidíme, a ona přišla dolů se sklenicí a obsluha jí říká: „Tak co, paní Retková?“ (smích)
Nezneužila jste toho někdy?
Ne, ne, tak to ne. Já jsem se tím bavila a myslím, že i Maruška.
Jak vy jako profesionál, který je dlouhá léta na mediální scéně, hodnotíte současné tváře na mediálním poli?
Myslím si, že je spoustu skvělých profesionálů, zvlášť ve zpravodajství České televize. Myslím, že někteří jsou fakt výborní. Také už to dělají relativně dlouho. On se to člověk opravdu za nějakou dobu naučí a vycvičí se. Ale je vidět, že to jsou skutečně vzdělaní lidé, myslím ti zpravodajští redaktoři, kteří se i sami dále vzdělávají. Je to znát i z těch otázek, které kladou. To často nemůže být připravené, když reagují na to, co řekne host, a skutečně... klobouk dolů.
Marie Retková, Alexander Hemala a Marie Tomsová na křtu knihy Saskie Burešové (13. listopadu 2013)
Byly v životě momenty, které pro vás bylo těžké skousnout?
V roce 2001 jsem docela vážně onemocněla a myslela jsem si, že už je se vším konec, úplně se vším. Bylo mi potom celkem jedno, jestli se vrátím k profesi, nebo nevrátím. Protože to si člověk pak říká „žít, nebo nežít?“ Tak to byl takový okamžik, který asi ve mně zůstane.
Užíváte si toho života více, když se vám povedlo nad nemocí zvítězit?
Ono už to bude bezmála dvacet let. Takže to už je takové, že člověk si na to vůbec nevzpomene. Ale někdy se to připomene.
Co děláte nejraději ve volném čase?
Nejraději se hýbu. Mám ráda sport, pořád hraji basketbal, s manželem rádi hrajeme tenis a je výborné, že jsme na podobné úrovni, takže manžela to neotravuje si se mnou zahrát. Mě neotravuje si zahrát s manželem a máme parťáky, se kterými hrajeme čtyřhru a je to strašně příjemné. Je to takové milé naplnění času, kdy člověk vůbec nemyslí na to, že dělá zároveň něco pro zdraví. Ta hráčská vášeň vás pohltí a je to něco, co je nenahraditelné.
Basket, tenis, hodně jezdíme i na kole. Předloni jsme si pořídili elektrokola. Máme chalupu v předhůří Šumavy, jinak často jezdíme do Železné Rudy, a ta Šumava, to je těžké dát bez toho elektrokola. Dokonce jezdíme i za dcerami. Obě máme v Jižních Čechách. Jedna je od chalupy dejme tomu čtyřicet kilometrů, druhá šedesát a za oběma jezdíme na kole. Jsme schopní to dát, takže to je takové příjemné.
Na Frýbův pohřeb přišli kolegové z hlasatelny, mluvil najatý řečník |
No výborně! Svou vášní pro tenis jste známá...
To nevím.
Když si zadáte obrázky Marie Retkové do Googlu, tak vám vyjedou snímky buď v hlasatelně, nebo na kurtu.
Aha, aha! (smích)
Zahrála jste si s někým, kdo má nějaké poháry nebo tituly?
Já jsem se do tenisu hodně vrhla po roce devadesát. Byla jsem na takovém turnaji, kde to bylo postavené tak, že hrála tenisová osobnost s osobností z obrazovky nebo veřejně známou. A předtím bylo losování a já jsem si vylosovala jako spoluhráčku Navrátilovou. A já jsem omdlela, protože jsem si myslela, že to je legrace. A nakonec to byla maminka Martiny! Pak jsme spolu měly krásné vztahy, ona byla bezvadná. Mrzí mě, že už tu není. Byla to moc příjemná paní a tenkrát jsem jí to tedy kazila. Ale zahrály jsme si a bylo to fajn. Ona nepotřebovala zvítězit, už měla svoje na kurtu zažito, tak to bylo prima.
Jaká jste kuchařka?
Kuchařka jsem vášnivá, ráda vařím. Nesmím u toho spěchat, nesmí mě tlačit čas, jako „musím teď rychle uvařit velký oběd“ nebo „musím za půl hodiny odejít“. Tak to úplně nenávidím. To si radši třeba namažu chleba nebo udělám polévku z pytlíku nebo míchaná vajíčka. Jinak ráda vařím a ráda zkouším nové recepty. Kdysi jsme s kolegyněmi vydávaly kalendář s recepty Dámského klubu a byla to milá, bezvadná setkání a vymýšlení receptů. Bylo to postavené tak, že jsme získaly recept od známé osobnosti, který jsme vyzkoušely a předávaly dál.
Myslím, že to má člověk v sobě. Doma taky něco okouká. I obě naše dcery celkem rády a dobře vaří. Říkáme s tou mladší o té starší, že se vyvařila a vypekla. Protože ona měla ten syndrom toho, jak nestíhala sama v sobě, a pak do toho vaření dala všechny produkty a ingredience, které tam měly být, ale už to třeba nestihla moc zamíchat. Takže jste narazil na hrudku cukru, vedle hrudku soli a podobně. Ale teď už je dávno vyvařená a vypečená.
27. března 2020 |
