Marian Roden

Marian Roden | foto: Space Films

Marian Roden: Občas mě představují jako náhražku za nepřítomnou hvězdu

  • 8
Pochází z hereckého rodu, ale této profesi se začal věnovat později. Marian Roden (53) v rozhovoru pro týdeník Téma prozradil, jaké to je žít s přízviskem "bratr Karla Rodena" a jak spolu sourozenci vycházeli kdysi a jak jsou na tom nyní.

Asi není snadné vypořádat se s tím, že u lidí svým příjmením dopředu probouzíte jistá očekávání a zaškatulkují si vás...
Ano, zaškatulkují vás, ať děláte, co děláte, i když tenhle výraz se v herectví používá spíš ve smyslu zaškatulkování do určitého typu rolí. Musíte počítat s tím, že vás vždycky spojují s tím slavnějším nositelem toho jména. Co se týče tatínka, který byl v jižních Čechách hodně známý, bylo to vždycky příjemné. „Jo, ty jsi syn Karla Rodena, toho máme rádi, ten je bezvadnej, pozdravuj ho.“ Když se potom stal populární brácha, začal jsem se setkávat s tím, že mě lidé představují jako takovou náhražku za ne zrovna přítomnou hvězdu. Představují vás jako Mariana Rodena, bratra Karla Rodena. A vlastně tak odkopou sami sebe. Ale vy nemůžete říct: „Jsi hloupej, takhle se přece lidi nepředstavují.“

Možná byste se dotyčného mohl zeptat, čí sourozenec je on?
Jasně, ale to pak hned zkraje vyvoláte dusno, což se vám většinou nechce. Ale tak to prostě je, taková je doba. Každý se chce něčím pochlubit,a tak „Když tu nemáme toho Karla, tak tu máme Mariana, to je bratr Karla.“

Hádali jste se jako kluci?
Jako všichni sourozenci jsme se milovali, nemohli jsme bez sebe žít. Ve třinácti čtrnácti pak přišla puberta, to jsme se zase nenáviděli. Prali jsme se a chudáci rodiče z toho měli zatmění slunce. Jak je možné, že když jsme předtím nemohli bez sebe žít, najednou se nesnášíme. Pak se to ale zase vrátilo do normálu a od té doby je všechno v pořádku.

To jste jako malí fakt neměli žádné rozepře?
Jako děti ne, naopak. Měli jsme se hrozně rádi a vždycky jsme chtěli, aby ten druhý měl to samé, co já. Když jsem třeba dostal tatranku, hned jsem se zeptal, jestli brácha má taky. Když mi řekli, že jo, tak jsem ji snědl. Když řekli, že ne, tak jsem ji schoval. Ale to je myslím u malých dětí normální. 

Řekla bych, že častější je to přesně naopak: „On má tatranku, tak já chci taky.“
Opravdu? Ale třeba Karlovy děti jsou taky takové. Vždycky se zeptají: „A máš i pro bratříčka?“

Tak to máte vzácné geny...
Nevím, sám mám jen jednoho syna, který jako jedináček tohle pochopitelně neřešil.

Celý velký rozhovor najdete v týdeníku Téma.