Máme stejná práva, ale jiné sféry vlivu

HANA HEŘMÁNKOVÁ a herec KAREL HEŘMÁNEK si své ano řekli před deseti lety. Přesto spolu, prakticky vzato, prožili něco přes pětadvacet let manželského života. Běžná manželská dvojice spolu totiž v bdělém stavu pobude něco kolem pěti hodin denně, oni poctivých dvanáct. »Dnes jsme se neviděli od jedenácti do jedné,« počítají u oběda. Už devět let vedou ruku v ruce Divadlo bez zábradlí. Podle specialistů na manželské konflikty měli být dávno rozvedení, oni se na sebe usmívají.

* Největším kamenem úrazu manželského podnikání prý bývá, je-li jeden partner druhému pracovně podřízen. Co o tom soudíte?

K. H.: Vůdcovské ambice jsou kamenem úrazu v jakémkoli manželství. Jestliže jeden vládne a druhý poslouchá jako hodinky, není to normální vztah. Začnou-li takoví dva lidé pracovat v jedné firmě, situace se asi jen rychleji vyhrotí. Pokud se ovšem dokážete dohodnout doma, není přece problém domluvit se kdekoli jinde. Já osobně bych těžko zvládal pocit, že jsem své ženě podřízen, a stejně tak, že ona je podřízena mně. Máme stejná práva, ale jiné sféry vlivu.

* Jaké?

H. H.: Já mám na starosti produkci a provozní záležitosti, Karel dramaturgickou a uměleckou část divadla. Tomu druhému sice přiznáváme poradní hlas, ale ve »svých« oblastech máme právo veta. Tím, že jsme si jasně vymezili pole působnosti, zmizely možné třecí plochy a zároveň jsem se stali čitelnými pro naše kolegy. Neobracejí se na nás jako na manželskou dvojici s předpokladem, že my si to už nějak řekneme. Podle toho, jaký mají problém, přijdou za jedním nebo druhým. S jednou výjimkou ovšem: čtrnáct dní před premiérou začnou všichni se vším chodit za mnou, neboť Karel propadá chmurám. Nejprve začne pochybovat o smyslu inscenace, pak o smyslu divadla a nakonec o smyslu života vůbec. Právě před chvilkou se tu stavila Veronika Freimanová, aby se s nadhledem sobě vlastním informovala, o čem že teď Karel pochybuje. Zbývá totiž jen pár dní do premiéry Hrabalovy Hlučné samoty...

* Nosíte si své pracovní problémy s sebou domů, nebo se je snažíte nechat v divadle?

H. H.: Podle zásad duševní hygieny bychom se doma asi o divadle bavit neměli, ale prakticky to nejde. Pokud nás oba něco trápí, těžko můžeme dělat, že netrápí. Je to stejně absurdní, jako kdybychom předstírali, že nemáme radost, když se něco povede.

K. H.: Mně se dokonce zdá, že společný vztek je pro domácí atmosféru snesitelnější, než když jeden přijde z práce naštvaný a ten druhý vůbec neví, co se stalo. Když u nás jeden mlčí, druhý dobře ví proč.

* Hádáte se před podřízenými?

K. H.: Hádejte se s někým, kdo odejde dřív, než stačíte zvýšit hlas? Já osobně se nehádám, neboť nemám s kým.

H. H.: Máme-li nějaký problém, řešíme ho raději v klidu a v soukromí.

* Jaká je největší výhoda společného podnikání?

K. H.: Vzájemná důvěra. Máme také výhodu při složitějších jednáních. Někomu se jedná lépe se mnou, jinému s Hankou. Navíc dva už jsou smečka, tým, zejména když se znají tak dokonale jako my. Stačí jen naznačit a ten druhý přesně ví, na čem je, a podle toho reaguje.

* Umíte si představit, že by byl vaším společníkem někdo jiný?

K. H.: Neumím si představit člověka, kterému bych mohl důvěřovat stejně jako své ženě. V situaci, kdy to, co se slíbilo, za hodinu neplatí, to, co se podepsalo, neplatí, je uklidňující být si jistý alespoň svým společníkem.

H. H.: Tohle divadlo pro nás není jedinou možností existence. Jsme tu proto, že nás to baví. Když jsme poprvé překročili práh divadla, pronesl Karel legendární větu: My si tu můžeme dělat, co chceme. Díky pocitu svobody se nám zřejmě vyhýbá i ponorková nemoc. My spolu totiž pracovat nemusíme, my spolu pracujeme rádi.