Městský bard, jak jej nazývali hudební kritikové, opustil Prahu a usídlil se na statku kousek od zámku Červená Lhota. Hospodský outsider, jak jej nazývali jiní, teď pro děti organizuje na zámku pohádkový festival a spřátelené kapely si zve k sobě domů. Tady, ve svém venkovském domě je otcem dvou dětí, manželem, barmanem, svým vlastním nakladatelem a podnikatelem. Nedávno na svém koncertu sebeironicky řekl obecenstvu: "Mám už všeho dost. A tím, že jsem si doma postavil bar, jsem ukončil svoji cestu. Mám hotovo. Teď už se vám klidně můžu svěřit, že to, co jsem dvacet let dělal, opravdu nebylo umění."
Před třemi roky jste mluvil o tom, že vytvoříte na Červené Lhotě kulturní centrum a za tři roky budete mít narváno. Stalo se?
První rok se rozjížděl, druhý rok jsem byl spokojen, pohádky přes den, večer koncerty, bar celou noc. Čtyři sta lidí za večer je na tenhle konec světa pěkné. Bohužel neshody s novým nájemcem hotelu mne postavily před rozhodnutí, zda tam všechny investice nechat, nebo to alespoň částečně vyrovnat pohádkami. Nechali jsme tedy běžet alespoň to divadlo.
Takže zklamání? Nápad, který se vytrácí do ztracena?
Některé překážky je zkrátka už lepší obejít a vydat se jinudy než se s nimi donkichotsky potýkat. Učím se nejen nelpět na věcech, ale též na svých plánech a představách o budoucnosti. V jedné své písni zpívám: milujme, co přichází, a ne to, co jsme si přáli...
Už kdysi jste zmiňoval, že do Červené Lhoty padají peníze vaší rodiny...
Žádný zisk z toho není, pro mě je to dnes už spíš propagační akce - lidi si mne pak snáz najdou na koncertu. Občas mám ve svém venkovském domě otevřenou stodolu s barem - přijedou přátelé, hraje se, poslouchá, já vařím, pití si nalévá každý sám. A já se konečně jen nepředvádím, ale poslouchám.
Proč se vlastně odřezáváte od města a hledáte střed žití ve venkovské stodole?
Před svou padesátkou cítím, že z toho, co město nabízí, potřebuji stále míň. Vážím si více klidu před nočním hlukem, jednoduchého přemítání před vnějším vzruchem, hledání přirozenosti. Tady vstávám s radostí, že jdu nakrmit králíky, obejdu po ránu dům... V tom málu nacházím větší obsah. Občas sice vypadnu na koncert, ale stejně se snažím být co nejmíň napojen na město, úředníky...
Jaký vůbec máte vztah k penězům?
Jsem si vědom, že peníze jsou realitou, a chci-li být svobodný, musím je mít.
Ze začátku jste hrál jen tak. Teď máte muziku jako zdroj obživy. Mělo to na ni nějaký vliv?
Strašný vliv, dalo by se říct, že zásadní. Trápí mě to a musím říct, že jsem dodneška kvůli tomu nejistý. Bojím se, abych neztratil svou přirozenost a udržel si své písně přesně tak pravdivé, jako když jsem je prožíval a napsal. Ono opakovat koncert několikrát měsíčně vás strhává do stereotypu. Občas se přistihnu, že se už ani nedívám divákům do očí. Zápasím s dnešními tématy, kterým by ti náctiletí asi těžko porozuměli. Někdy mám pocit, že některé mé písně jako by prožil někdo úplně jiný. Někdy se ve mně probouzí noční můra: Čím jiným se můžeš živit, abys nebyl závislý na hraní?
To zní, jako byste chtěl skončit?
Diváci čekají na toho Koubka, kterého znají z minula. Jenže já už nejsem tak otevřený, rozlítaný, pořád někde jinde a samé dobrodružství. Když máte rodinu, je to najednou všechno jinak. A zpívat o rodině je divné. Cpát se do pozice nějakého "týnejdžra" je taky divné. Kam jít? Folk se vůbec dostává do divného tlaku. Za totáče to bylo jasné, stačily obrazy a posluchači se hledali. I z toho důvodu se písničky, témata hledají mnohem hůř než dřív. Teď spíš nastupuje hudební řemeslo, teď jde spíš o to, jestli jsem dobrý instrumentalista a to já nejsem.
Důvod k protestsongu člověk může najít v každém režimu, ne?
Když to necítím, tak to nejde. Já zpívám o sobě a teď najednou nevím, kam půjdu dál. Proto nechci jen zpívat. Rád bych víc psal. Rád bych se dostal do ticha. Těším se na zimu, budu celý den zalezlý ve své pracovně.
Sice už jste napsal tři knihy povídek, ale to byste musel být Viewegh, aby vás psaní uživilo. Téměř všichni spisovatelé přece musí mít ještě jiné zaměstnání.
Já to ale chci jinak. Knížky si napíšu, sám si je vydám, sám si je prodám. Dokonce postupně kupuju zpátky práva na všechno, co jsem kdy kde vydal, knížky, desky i filmy. Maximální tlak na minimální ploše. Ale funguje to zase jen ve spojení s muzikou a kluby. Protože svoje věci prodávám právě po představení. A lidi si je kupují právě proto, že mne znají z koncertů. Chci být absolutně soběstačný. Jsem vlastně zpívající dealer.
Říkal jste, že se musíte muzikou živit, protože máte rodinu. Ale spoustu mužů, kteří mají svobodné povolání s nejistými příjmy, živí jejich ženy. To byste nechtěl?
Moje žena je v domácnosti, já to musím dělat opačně. Pomáhá mi. Dělá všechno, co je spojené s e-mailem a internetem, nakonec i ty pohádky na Červené Lhotě už jsou dneska její starost. Ale obrácený model, to mne ještě nenapadlo. Mám dojem, že bych se cítil ponížený.
Jak vám jde vůbec dohromady zpívání písniček o outsiderovi, a přitom mít ženu, děti, dům a auto k tomu?
A ty písničky zpívám navíc stále falešně, což k tomu patřilo, když jsem byl sám, a byla to ta pravá hlína. Ale teď? Když takhle zpívám, dostávám se do rozporu. Je to ironie osudu, že zpívám proti konzumu, a přitom jsem se objevil v jeho středu. Ale už jsem se uklidnil. Problémy mi dělají jen moje podnikatelské aféry. Asi mi to není dané. Jsou znich alespoň veselé historky. Povídka Jak mi chcípli králíci zajímá každého více, než kdyby mi vyšel onen chov a já jich ty tisíce prodal!
Je ještě jedna možnost, jak to všechno vyřešit: opustit svou ženu a děti a znovu se vrhnout do dobrodružství...
A stojí moje objevy za malér mých dětí? Mě kdysi hodně zasáhl rozvod rodičů, vyrůstal jsem sám s matkou. Ty její denní pláče, její šestnáctky ve sklárně a její dřiny, frustrace bez chlapa, bez peněz někde v Teplicích mě tehdy strašně poznamenaly.
Není pro vás asi lehké skloubit svůj život hudební s rodinným. Co myslíte, že s vámi naopak vaše rodina získává?
Myslím si, že ten svět kolem sebe trošku koloruju. Že to se mnou není nuda. Čas je ze všeho nejpodstatnější. Lidi i vztahy se vyvíjejí a pak - pro jednoho veselá dobrodružství můžou připadat druhému smutná. Já žiju na cestě a moje žena raději v jistotě. Jenže bez té její jistoty bych ty svoje cesty neurazil. A bez těch cest, kdo ví, kde bychom byli. Jeden nakladatel hudby mi tvrdil, že nekupuje mé písně, ale ty kilometry naježděné za dvacet let po klubech.
Přání - a následně i rozhodnutí - odejít na vesnici bylo vaše, nebo vaší ženy?
V tomhle jsme byli jednotní. Ale vzniklo to vlastně už kdysi, v mém životním období pasáka krav, které mě strašně poznamenalo. Dodnes si myslím, že jsme všichni řízeni jen přírodními zákony a problémy si způsobujeme tím, že do svých osudů zasahujeme pýchou mozku. Věřím, že jen tady mohu být sám sebou, že tady stačím tempu a že se mohu stát hlavně bytostí. Tady na venkově mám pocit, že jsem získal několikanásobek času pro své sny a že nechci víc. Vím, že se blížím stavu rovnováhy, kdy konečně nemusím měnit kravaty. Naopak mohu přiznat pochybnosti a měnit svoje názory. Je to krása, "žít dům", jenom prosté naplnění. Žít si mimoděk mimo všechny cetky.
Chápou vaši životní filozofii dobrovolné skromnosti i vaše děti, které chtě nechtě ve škole přijdou do styku se světem konzumu?
Neubráním se, pokémoni jsou tady. Bráním se, ale neubráním. Tyhle věci jim nakonec koupím, abych měl klid.
Vystudoval jste kdysi techniku v Liberci, diplomovou prací jste se podle vašich vlastních slov stal "inženýrem dutin". Dovedete si představit, že byste jím zůstal po celý život? Že byste žil pravidelným životem, ráno do práce, odpoledne zpátky, panelák, rodina, lidový vůz před domem?
Ale já se tomu blížím. Jen jsem tu homoli cukru slzel vlastní cestou. Všechno to špičatý a hranatý život oválí a já byl naivní, že jsem si přál být pořád na jeho okraji. Nedávno jsem přerušil ve čtyři ráno ve své stodole rockery a v pantoflích je okřikl, aby tu muziku ztlumili... Jsem prďola.
Neříkal jste si někdy, že by všechno bylo lepší, kdyby jste se narodil jako úplně všední člověk, který si neklade některé otázky a má život spokojený, jednoduchý?
Ne.
VÁCLAV KOUBEK Václav Koubek se narodil v roce 1955. Muž, k němuž neodmyslitelně patří tahací harmonika, má za sebou kariéru topiče, strojního inženýra, pasáka krav, divadelního režiséra, scenáristy, herce... a před sebou dráhu spisovatele. Hrál mj. ve filmech Velká cesta do Afriky, Zvířata ve městě, Co chytneš v žitě, Cesta pustým lesem. Napsal Vesnické povídky, Hospodské povídky a Kari povídky. Vydal písničková alba Obrazy, Šaty šupáka, bezvětří, Lítám. Je ženatý, má dceru a syna.
Hipie
Když tlačím kočár před sebou a tři fakany za sebou povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo mi tohle poradil bože můj proč jsem se oženil
Když mě a mojí rodinu revizor chytne při činu povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo to potom zaplatil bože můj proč jsem se oženil
Když zas stojím na cestě ten vrak měl přeci jet ještě povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo nás potom roztlačil bože můj proč jsem se oženil když zima k činu přikročí a v dětech bují nemoci povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo tam u nich měsíc žil bože můj proč jsem se oženil
Když v životě klopýtám už andělíčky počítám povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo jednoho mi nadělil bože můj že tys mě oženil
Před třemi roky jste mluvil o tom, že vytvoříte na Červené Lhotě kulturní centrum a za tři roky budete mít narváno. Stalo se?
První rok se rozjížděl, druhý rok jsem byl spokojen, pohádky přes den, večer koncerty, bar celou noc. Čtyři sta lidí za večer je na tenhle konec světa pěkné. Bohužel neshody s novým nájemcem hotelu mne postavily před rozhodnutí, zda tam všechny investice nechat, nebo to alespoň částečně vyrovnat pohádkami. Nechali jsme tedy běžet alespoň to divadlo.
Takže zklamání? Nápad, který se vytrácí do ztracena?
Některé překážky je zkrátka už lepší obejít a vydat se jinudy než se s nimi donkichotsky potýkat. Učím se nejen nelpět na věcech, ale též na svých plánech a představách o budoucnosti. V jedné své písni zpívám: milujme, co přichází, a ne to, co jsme si přáli...
Už kdysi jste zmiňoval, že do Červené Lhoty padají peníze vaší rodiny...
Žádný zisk z toho není, pro mě je to dnes už spíš propagační akce - lidi si mne pak snáz najdou na koncertu. Občas mám ve svém venkovském domě otevřenou stodolu s barem - přijedou přátelé, hraje se, poslouchá, já vařím, pití si nalévá každý sám. A já se konečně jen nepředvádím, ale poslouchám.
Proč se vlastně odřezáváte od města a hledáte střed žití ve venkovské stodole?
Před svou padesátkou cítím, že z toho, co město nabízí, potřebuji stále míň. Vážím si více klidu před nočním hlukem, jednoduchého přemítání před vnějším vzruchem, hledání přirozenosti. Tady vstávám s radostí, že jdu nakrmit králíky, obejdu po ránu dům... V tom málu nacházím větší obsah. Občas sice vypadnu na koncert, ale stejně se snažím být co nejmíň napojen na město, úředníky...
Jaký vůbec máte vztah k penězům?
Jsem si vědom, že peníze jsou realitou, a chci-li být svobodný, musím je mít.
Ze začátku jste hrál jen tak. Teď máte muziku jako zdroj obživy. Mělo to na ni nějaký vliv?
Strašný vliv, dalo by se říct, že zásadní. Trápí mě to a musím říct, že jsem dodneška kvůli tomu nejistý. Bojím se, abych neztratil svou přirozenost a udržel si své písně přesně tak pravdivé, jako když jsem je prožíval a napsal. Ono opakovat koncert několikrát měsíčně vás strhává do stereotypu. Občas se přistihnu, že se už ani nedívám divákům do očí. Zápasím s dnešními tématy, kterým by ti náctiletí asi těžko porozuměli. Někdy mám pocit, že některé mé písně jako by prožil někdo úplně jiný. Někdy se ve mně probouzí noční můra: Čím jiným se můžeš živit, abys nebyl závislý na hraní?
To zní, jako byste chtěl skončit?
Diváci čekají na toho Koubka, kterého znají z minula. Jenže já už nejsem tak otevřený, rozlítaný, pořád někde jinde a samé dobrodružství. Když máte rodinu, je to najednou všechno jinak. A zpívat o rodině je divné. Cpát se do pozice nějakého "týnejdžra" je taky divné. Kam jít? Folk se vůbec dostává do divného tlaku. Za totáče to bylo jasné, stačily obrazy a posluchači se hledali. I z toho důvodu se písničky, témata hledají mnohem hůř než dřív. Teď spíš nastupuje hudební řemeslo, teď jde spíš o to, jestli jsem dobrý instrumentalista a to já nejsem.
Důvod k protestsongu člověk může najít v každém režimu, ne?
Když to necítím, tak to nejde. Já zpívám o sobě a teď najednou nevím, kam půjdu dál. Proto nechci jen zpívat. Rád bych víc psal. Rád bych se dostal do ticha. Těším se na zimu, budu celý den zalezlý ve své pracovně.
Sice už jste napsal tři knihy povídek, ale to byste musel být Viewegh, aby vás psaní uživilo. Téměř všichni spisovatelé přece musí mít ještě jiné zaměstnání.
Já to ale chci jinak. Knížky si napíšu, sám si je vydám, sám si je prodám. Dokonce postupně kupuju zpátky práva na všechno, co jsem kdy kde vydal, knížky, desky i filmy. Maximální tlak na minimální ploše. Ale funguje to zase jen ve spojení s muzikou a kluby. Protože svoje věci prodávám právě po představení. A lidi si je kupují právě proto, že mne znají z koncertů. Chci být absolutně soběstačný. Jsem vlastně zpívající dealer.
Říkal jste, že se musíte muzikou živit, protože máte rodinu. Ale spoustu mužů, kteří mají svobodné povolání s nejistými příjmy, živí jejich ženy. To byste nechtěl?
Moje žena je v domácnosti, já to musím dělat opačně. Pomáhá mi. Dělá všechno, co je spojené s e-mailem a internetem, nakonec i ty pohádky na Červené Lhotě už jsou dneska její starost. Ale obrácený model, to mne ještě nenapadlo. Mám dojem, že bych se cítil ponížený.
Jak vám jde vůbec dohromady zpívání písniček o outsiderovi, a přitom mít ženu, děti, dům a auto k tomu?
A ty písničky zpívám navíc stále falešně, což k tomu patřilo, když jsem byl sám, a byla to ta pravá hlína. Ale teď? Když takhle zpívám, dostávám se do rozporu. Je to ironie osudu, že zpívám proti konzumu, a přitom jsem se objevil v jeho středu. Ale už jsem se uklidnil. Problémy mi dělají jen moje podnikatelské aféry. Asi mi to není dané. Jsou znich alespoň veselé historky. Povídka Jak mi chcípli králíci zajímá každého více, než kdyby mi vyšel onen chov a já jich ty tisíce prodal!
Je ještě jedna možnost, jak to všechno vyřešit: opustit svou ženu a děti a znovu se vrhnout do dobrodružství...
A stojí moje objevy za malér mých dětí? Mě kdysi hodně zasáhl rozvod rodičů, vyrůstal jsem sám s matkou. Ty její denní pláče, její šestnáctky ve sklárně a její dřiny, frustrace bez chlapa, bez peněz někde v Teplicích mě tehdy strašně poznamenaly.
Není pro vás asi lehké skloubit svůj život hudební s rodinným. Co myslíte, že s vámi naopak vaše rodina získává?
Myslím si, že ten svět kolem sebe trošku koloruju. Že to se mnou není nuda. Čas je ze všeho nejpodstatnější. Lidi i vztahy se vyvíjejí a pak - pro jednoho veselá dobrodružství můžou připadat druhému smutná. Já žiju na cestě a moje žena raději v jistotě. Jenže bez té její jistoty bych ty svoje cesty neurazil. A bez těch cest, kdo ví, kde bychom byli. Jeden nakladatel hudby mi tvrdil, že nekupuje mé písně, ale ty kilometry naježděné za dvacet let po klubech.
Přání - a následně i rozhodnutí - odejít na vesnici bylo vaše, nebo vaší ženy?
V tomhle jsme byli jednotní. Ale vzniklo to vlastně už kdysi, v mém životním období pasáka krav, které mě strašně poznamenalo. Dodnes si myslím, že jsme všichni řízeni jen přírodními zákony a problémy si způsobujeme tím, že do svých osudů zasahujeme pýchou mozku. Věřím, že jen tady mohu být sám sebou, že tady stačím tempu a že se mohu stát hlavně bytostí. Tady na venkově mám pocit, že jsem získal několikanásobek času pro své sny a že nechci víc. Vím, že se blížím stavu rovnováhy, kdy konečně nemusím měnit kravaty. Naopak mohu přiznat pochybnosti a měnit svoje názory. Je to krása, "žít dům", jenom prosté naplnění. Žít si mimoděk mimo všechny cetky.
Chápou vaši životní filozofii dobrovolné skromnosti i vaše děti, které chtě nechtě ve škole přijdou do styku se světem konzumu?
Neubráním se, pokémoni jsou tady. Bráním se, ale neubráním. Tyhle věci jim nakonec koupím, abych měl klid.
Vystudoval jste kdysi techniku v Liberci, diplomovou prací jste se podle vašich vlastních slov stal "inženýrem dutin". Dovedete si představit, že byste jím zůstal po celý život? Že byste žil pravidelným životem, ráno do práce, odpoledne zpátky, panelák, rodina, lidový vůz před domem?
Ale já se tomu blížím. Jen jsem tu homoli cukru slzel vlastní cestou. Všechno to špičatý a hranatý život oválí a já byl naivní, že jsem si přál být pořád na jeho okraji. Nedávno jsem přerušil ve čtyři ráno ve své stodole rockery a v pantoflích je okřikl, aby tu muziku ztlumili... Jsem prďola.
Neříkal jste si někdy, že by všechno bylo lepší, kdyby jste se narodil jako úplně všední člověk, který si neklade některé otázky a má život spokojený, jednoduchý?
Ne.
VÁCLAV KOUBEK Václav Koubek se narodil v roce 1955. Muž, k němuž neodmyslitelně patří tahací harmonika, má za sebou kariéru topiče, strojního inženýra, pasáka krav, divadelního režiséra, scenáristy, herce... a před sebou dráhu spisovatele. Hrál mj. ve filmech Velká cesta do Afriky, Zvířata ve městě, Co chytneš v žitě, Cesta pustým lesem. Napsal Vesnické povídky, Hospodské povídky a Kari povídky. Vydal písničková alba Obrazy, Šaty šupáka, bezvětří, Lítám. Je ženatý, má dceru a syna.
Hipie
Když tlačím kočár před sebou a tři fakany za sebou povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo mi tohle poradil bože můj proč jsem se oženil
Když mě a mojí rodinu revizor chytne při činu povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo to potom zaplatil bože můj proč jsem se oženil
Když zas stojím na cestě ten vrak měl přeci jet ještě povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo nás potom roztlačil bože můj proč jsem se oženil když zima k činu přikročí a v dětech bují nemoci povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo tam u nich měsíc žil bože můj proč jsem se oženil
Když v životě klopýtám už andělíčky počítám povídám si jsem já trapnej hipie ani nevím kdo to byl kdo jednoho mi nadělil bože můj že tys mě oženil
