Libuše Benešová stála při Občanské demokratické straně pevně už od jejího zrození. Často opakuje, že jediná věc, která by ji přiměla změnit stranickou příslušnost, by byl zánik ODS. Ten se však zjevně nekoná - naopak, v příštích dnech vyjde Kronika ODS, popisující desetiletou historii strany. Autorkou je právě Libuše Benešová. I proto, že vystudovala literární historii. "Když jsem znovu probírala zpětně všechny události těch deseti let, zpětně se mi některé věci ujasnily. Až z toho odstupu jsem jasně viděla, jak se na dějinách projeví, kdo se s kým pohádal nebo kdo má zlou ženu," říká o své knize. Nicméně bývalá senátorka a předsedkyně horní komory zažila - loni na podzim - drtivou volební prohru. A s tím bylo také spojeno to, že v podstatě zmizela z veřejného života.
* Od chvíle, kdy jste opustila funkci předsedkyně Senátu, ústavně vlastně druhý nejdůležitější politický post v zemi, uběhlo několik měsíců. V čem se změnil váš život?
Mám pocit, že se mi daří čím dál tím lépe. Ta funkce člověka vytěsňuje z normálního života a až teď si plně vychutnávám, jak velmi příjemné je zase se do něj vrátit.
* Jak se to projevuje konkrétně?
Už zase chodím nakupovat bez ochranky - umíte si třeba představit, jaké to je vyrazit s bodyguardem po nákupech? Třeba pro boty? Také moc ráda řídím auto a řekla bych, že dobře. Rozčiluje mě, když řidič vybere špatnou trasu nebo dělá chyby, jenže já jsem zkrátka měla mít řidiče.
* V čem cítíte největší úlevu?
Určitě ne v tom, že bych méně pracovala. Mohu se ale soustředit na věci, kterým pak věnuji mnohem více času, což jsem předtím nemohla. Jedna profesorka mi na postgraduálním kursu práv o veřejné správě říkala, že ve státní správě jsou dva druhy lidí: buď univerzalisté, kteří vědí téměř absolutně nic, ale zato naprosto o všem, a pak specialisté, kteří vědí absolutně všechno, ale jen o jednom jediném problému. Čím jste ve funkci výš, tím vás to strká do té univerzální polohy. Já si teď užívám luxus věnovat se detailně tomu jednomu problému mnohem hlouběji, než jsem si mohla dovolit jako předsedkyně Senátu. Mohu studovat a psát, to mě těší. Pořád ve mně je ten literární historik, který rád psal o literatuře 19. století a jejích vztazích s folklorem. Tohle všechno jsem si musela zakázat, abych stihla ostatní.
* Těšila jste se na to, že jednou na to všechno budete mít čas?
Znáte ten pocit, když ráno vstáváte a říkáte si: Co bych za to jenom dala, kdybych tam nemusela…?
* Kolik neproduktivního času podle vás obnáší funkce předsedkyně Senátu?
Řekla bych, že až šedesát procent času, který jsem trávila přijímáním zahraničních návštěv, domácích návštěv, vyřizováním stohů korespondence, času, který jsem trávila vlastním řízením zasedání Senátu, jednáním organizačního výboru i dalších orgánů. To všechno bylo sice velice náročné, ale nepřinášelo to okamžitý efekt, bylo to do jisté míry pro forma.
* Změnila se dnes vaše pracovní doba?
Můj den vždycky začínal kolem osmé, kdy jsem přicházela do Senátu, a končil kolem desáté večerní, pokud nepokračoval večer nějakou společenskou akcí. To se příliš nezměnilo. Kontakty mám dál, ale mohu si dovolit občas někam nepřijít.
* Post místopředsedkyně ODS není jinak honorovaný. Z čeho žijete?
Nepatřím k lidem, kteří by v okamžiku, kdy opustí takovou funkci, neměli ani korunu. Nemusím si jeden den vydělat na jídlo, které zítra sním. Mám také muže, který vydělává. A také mám smlouvy na poradenskou, lektorskou činnost, které mi finanční základ, který nezbytně potřebuji, pokryjí.
* Uvažujete někdy o návratu ke svému původnímu povolání historičky?
To už asi ne. Velké plány na změny nemám, teď chci především ten čas, který zbývá do dalšího volebního kongresu ODS maximálně využít pro práci ve straně.
* Ani slovem jste se zatím nezmínila, že vás nyní častěji vidí doma také manžel a dcera.
Ale je to tak, samozřejmě. Manžel si velmi váží toho, že se víc starám o rodinu i o něj. Předtím nemohl očekávat, že ode mne dostane každý den naservírovanou večeři. Navíc byla moje funkce náročná i na jeho čas, mnoha společenských událostí se účastnil se mnou. Také za mě doháněl rodinné záležitosti. Neúspěch v senátních volbách mě samozřejmě mrzel. Koho by potěšilo, že ve věci, které věnoval tolik času, není úspěšný. Ale všechno špatné bylo nakonec k něčemu dobré. Přišlo to v dobrou dobu, kdy mě víc potřebuje manžel, protože změnil na počátku roku zaměstnání.
* Váš muž si získal mezinárodní věhlas jako odborník na osobnost a dílo Jana Amose K omenského. Copak opustil toto své životní téma?
Stal se ředitelem Ústavu pro klasická studia Akademie věd.
* Měla jste pro něj nějakou radu do začátků?
Nejen jednu. Radili jsme se hlavně o manažerských záležitostech, protože těch zkušeností z hospodaření s financemi mám v rozpočtové sféře opravdu hodně. On se zde teprve začal pohybovat.
* Víte i vy o Komenském víc, než je běžné?
"Určitě. S manželem jsme studovali na vysoké škole a už tehdy jsme si vždy povídali o odborných věcech. Znám Komenského díky němu nejen jako učitele národů a vynikajícího filozofa, ale také jako nešťastného člověka, který měl těžký osud a také jeho konec byl hodně zvláštní. Je to člověk, který je mi blízký.
* Vy jste v jednom rozhovoru také zmínila, že jste neměla v životě žádné zvláštní štěstí.
Spíš jsem řekla, že nejsem miláček štěstěny a všechno jsem si vždy musela zasloužit. Tak to také je.
* Stálo to hodně práce? Jste dříč?
Určitě mě to stálo víc práce než někoho, kdo si na to štěstí zkrátka počkal, a ono přišlo.
* Urazila jste dlouhou cestu od nepříliš oblíbeného politika, kterému nejprve vyčítali kdeco včetně nepříjemného hlasu až po desáté místo na žebříčku nejsympatičtějších žen naší země v roce 1999. Pomáhal vám někdo se změnou image?
Ne, na tyhle věci jsem hrozně tvrdá. V elmi obtížně bych u sebe snášela člověka, který by mi mluvil do toho, jak se chovat, jaké téma vybírat k hovoru, o čem nemluvit. Také oblečení si vybírám sama podle svého vkusu, který trochu přizpůsobuji módě a trochu svému věku. V ětšinou nosím kostýmy, těch mám asi opravdu víc než jiné ženy, a delší porady vedu jedině se svou kadeřnicí. Ta totiž objevila tajemství účesu, který mi vydrží celý den a vypadá vždy dobře.
* Skutečně?
Je to velmi jednoduché - ona už ví, jak který pramen mi na hlavě roste, respektuje to a podle toho vlasy češe. Málokdo ví, že když vlasy znásilňujete a nutíte je k něčemu, co jim není vlastní, stejně si to nenechají líbit.
* Vykonáváte také funkci stínové ministryně práce a sociálních věcí. O co se zde zajímáte nejvíc?
Napsala jsem hlubší studie o zákonu o státní službě, o návrhu zákona o sociální pojišťovně…
* Je typické, že se o tyto problémy zajímá žena?
V tomhle oboru nehraje pohlaví roli, to může stejně muž jako žena…
* Proč myslíte, že je tedy v politice tak málo žen?
Muži mají na rozdíl od nás jeden důležitý rys - umějí se navzájem podporovat. Mnohem lépe se pohybují v různých strukturách, dokážou si najít vždy spojence, mají zvláštní instinkt ho najít i v nepravděpodobných situacích. Mají potřebu sdílet svoje názory, houfovat se. My ženy tyhle návyky nemáme, a to je důvod, proč je nás na politické scéně tak málo. Ženy jsou osamělé vlčice, které si neumějí vytvořit klub svých spojenců. To bude nejspíš ještě pozůstatek dob, kdy mužů bylo méně, umírali v boji a ženy se na každou jinou ženu v okolí dívaly jako na potenciálního ničitele své rodiny. A kromě toho jen velmi málo žen o politickou kariéru stojí. Na světě je přece tolik zajímavějších věcí.
* Jak to, že právě vás politika baví?
Mě zahraniční politika zajímala už v deseti dvanácti letech. Domácí ne, protože tehdy ani žádná nebyla. Ale tatínek byl zarytý antikomunista a nijak se tím netajil. Jako dítě jsem proto měla ve škole velké konflikty, dlouho trvalo, než mě rodiče naučili, že nějaké věci tam nemám říkat. Ale i na těch zkreslených nepravdivých informacích z tisku a ze školy bylo možné si dělat vlastní názor. Otec to do nás dokonce až hustil v tom období patnácti šestnácti let, až nás to štvalo. Ale určitě nás názorově vybavil pro život a naučil, že jsou věci, se kterými se člověk nesmí zaplést. Bylo mi sedmnáct, teprve před maturitou, když mi jako dobré žákyni nabídli za odměnu členství ve straně. Tehdy se mi to dařilo oddalovat až do chvíle, kdy přišel leden 68 a už nebyly další manévry nutné. A pak za mnou přišli každé dva roky a člověk se musel postavit a říct, že ne.
* Jste feministka?
Podporuji ženy, kde mohu. Mým velkým vzorem byla babička. Narodila se roku 1888 a byla vyučená dámská krejčová. Is manželem a třemi dětmi dál vedla svou malou živnost. Možná ikvůli ní jsem si řekla, že když už jsem se naučila spravovat obec, mám určitě i kuráž zkusit to na nějakém větším teritoriu.
* Co vám vadí na mužích?
Velmi mi vadí, když se nějaký muž neumí chovat a třeba se přede mnou dere do dveří. Jinak je ovšem naše prostředí velmi rovnoprávné už dávno. V olební právo máme od roku 1907, zatímco v jiných evropských zemích je ženy získaly až po druhé světové válce. Nemusíme se tolik drát na dobré školy jako jinde. Ale ve chvíli, kdy má být žena ne učitelkou, ale ředitelkou, tam už se to začíná projevovat, muži se začínají cítit ohroženi ve svém postavení. Pak se žena raději podřídí, protože pořád ještě u nás platí, že kariéra je pro ženu hezká věc, pokud nesáhne příliš vysoko.
* Vy jste sáhla pěkně vysoko - na druhou nejdůležitější příčku české politiky. Setkala jste se při tom s nedůvěrou v ženské schopnosti?
Samozřejmě. Na ambiciózní ženy se muži dívají vždy s podezřením a otázkou: Bude na to stačit? Neošidí svou rodinu? Moje zkušenost je ale přesně opačná jsem si jistá, že naopak ženy jsou vynikající ředitelky. Také od doby, kdy jsem byla náměstkyní ministra financí Kočárníka, tam zůstalo několik žen na velmi významných místech.
* Dáváte přednost tomu pracovat se ženami?
Jako spolupracovníky jsem si vždy vybírala raději ženy než muže z jednoho důvodu. Když ženě vysvětlíte úkol, co od ní chcete, tak ona hledá cesty, jak to splnit. Muž hodně času stráví tím, že vám vysvětluje, že to nejde.
* Platí tahle poučka io vašem manželovi, když na něj vyjde luxování?
Do určité míry ano, ale máme doma opravdu velmi dobrou dělbu práce. V tomhle se shodneme i s dcerou Barborou, která studuje práva a kupodivu říká, že ji s námi žít baví."
* Dokonce prý s vámi pravidelně jezdí na rodinné dovolené. Vaše spanilé jízdy po Evropě na kolech jsou známé.
Mohli bychom jezdit i po Čechách, ale ta cizina má jiný důvod. Už za totality jsme jezdili na kolech alespoň do NDR. Doma je vždycky možnost z toho dlouhého výletu a fyzické námahy nějak utéct, vrátit se autem, vlakem. Když jste někde daleko, musíte do toho vložit všechno, dokázat to. Těch sedm dní má pak velmi blahodárné účinky na celý organismus i na vůli. Já se ale nenechám vyprovokovat, abych se hnala na pokraji sil a nevnímala nic kolem sebe. Mám své tempo, ale zato bezpečně vím, že vydržím.
LIBUŠE BENEŠOVÁ
Narozena 5. července 1948 v Benešově.V roce 1976 absolvovala Filozofickou fakultu UK, poté postgraduální studium na Právnické fakultě UK. V ědecká pracovnice Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (1977-1992). Starostka obce Lešany, přednostka Okresního úřadu Praha-západ (1993-1994), vrchní ředitelka na ministerstvu financí (1995), náměstkyně ministra financí (1. 10. 1995-31. 1. 1997 - uvolněna na vlastní žádost). Senátorka za Benešov (23. 11. 1996-23. 11. 2000, předsedkyně Senátu Parlamentu ČR (16. 12. 1998-23. 11. 2000). Vdaná, manžel Jiří (významný znalec díla Jana Amose Komenského); dcera Barbora (narozena 30. 4. 1973). V loňských volbách do Senátu ve druhém kole neobhájila svůj mandát. Získala 25,49 procenta hlasů, její soupeřka Helena Rögnerová (Čtyřkoalice) 74,50 procenta.
* Od chvíle, kdy jste opustila funkci předsedkyně Senátu, ústavně vlastně druhý nejdůležitější politický post v zemi, uběhlo několik měsíců. V čem se změnil váš život?
Mám pocit, že se mi daří čím dál tím lépe. Ta funkce člověka vytěsňuje z normálního života a až teď si plně vychutnávám, jak velmi příjemné je zase se do něj vrátit.
* Jak se to projevuje konkrétně?
Už zase chodím nakupovat bez ochranky - umíte si třeba představit, jaké to je vyrazit s bodyguardem po nákupech? Třeba pro boty? Také moc ráda řídím auto a řekla bych, že dobře. Rozčiluje mě, když řidič vybere špatnou trasu nebo dělá chyby, jenže já jsem zkrátka měla mít řidiče.
* V čem cítíte největší úlevu?
Určitě ne v tom, že bych méně pracovala. Mohu se ale soustředit na věci, kterým pak věnuji mnohem více času, což jsem předtím nemohla. Jedna profesorka mi na postgraduálním kursu práv o veřejné správě říkala, že ve státní správě jsou dva druhy lidí: buď univerzalisté, kteří vědí téměř absolutně nic, ale zato naprosto o všem, a pak specialisté, kteří vědí absolutně všechno, ale jen o jednom jediném problému. Čím jste ve funkci výš, tím vás to strká do té univerzální polohy. Já si teď užívám luxus věnovat se detailně tomu jednomu problému mnohem hlouběji, než jsem si mohla dovolit jako předsedkyně Senátu. Mohu studovat a psát, to mě těší. Pořád ve mně je ten literární historik, který rád psal o literatuře 19. století a jejích vztazích s folklorem. Tohle všechno jsem si musela zakázat, abych stihla ostatní.
* Těšila jste se na to, že jednou na to všechno budete mít čas?
Znáte ten pocit, když ráno vstáváte a říkáte si: Co bych za to jenom dala, kdybych tam nemusela…?
* Kolik neproduktivního času podle vás obnáší funkce předsedkyně Senátu?
Řekla bych, že až šedesát procent času, který jsem trávila přijímáním zahraničních návštěv, domácích návštěv, vyřizováním stohů korespondence, času, který jsem trávila vlastním řízením zasedání Senátu, jednáním organizačního výboru i dalších orgánů. To všechno bylo sice velice náročné, ale nepřinášelo to okamžitý efekt, bylo to do jisté míry pro forma.
* Změnila se dnes vaše pracovní doba?
Můj den vždycky začínal kolem osmé, kdy jsem přicházela do Senátu, a končil kolem desáté večerní, pokud nepokračoval večer nějakou společenskou akcí. To se příliš nezměnilo. Kontakty mám dál, ale mohu si dovolit občas někam nepřijít.
* Post místopředsedkyně ODS není jinak honorovaný. Z čeho žijete?
Nepatřím k lidem, kteří by v okamžiku, kdy opustí takovou funkci, neměli ani korunu. Nemusím si jeden den vydělat na jídlo, které zítra sním. Mám také muže, který vydělává. A také mám smlouvy na poradenskou, lektorskou činnost, které mi finanční základ, který nezbytně potřebuji, pokryjí.
* Uvažujete někdy o návratu ke svému původnímu povolání historičky?
To už asi ne. Velké plány na změny nemám, teď chci především ten čas, který zbývá do dalšího volebního kongresu ODS maximálně využít pro práci ve straně.
* Ani slovem jste se zatím nezmínila, že vás nyní častěji vidí doma také manžel a dcera.
Ale je to tak, samozřejmě. Manžel si velmi váží toho, že se víc starám o rodinu i o něj. Předtím nemohl očekávat, že ode mne dostane každý den naservírovanou večeři. Navíc byla moje funkce náročná i na jeho čas, mnoha společenských událostí se účastnil se mnou. Také za mě doháněl rodinné záležitosti. Neúspěch v senátních volbách mě samozřejmě mrzel. Koho by potěšilo, že ve věci, které věnoval tolik času, není úspěšný. Ale všechno špatné bylo nakonec k něčemu dobré. Přišlo to v dobrou dobu, kdy mě víc potřebuje manžel, protože změnil na počátku roku zaměstnání.
* Váš muž si získal mezinárodní věhlas jako odborník na osobnost a dílo Jana Amose K omenského. Copak opustil toto své životní téma?
Stal se ředitelem Ústavu pro klasická studia Akademie věd.
* Měla jste pro něj nějakou radu do začátků?
Nejen jednu. Radili jsme se hlavně o manažerských záležitostech, protože těch zkušeností z hospodaření s financemi mám v rozpočtové sféře opravdu hodně. On se zde teprve začal pohybovat.
* Víte i vy o Komenském víc, než je běžné?
"Určitě. S manželem jsme studovali na vysoké škole a už tehdy jsme si vždy povídali o odborných věcech. Znám Komenského díky němu nejen jako učitele národů a vynikajícího filozofa, ale také jako nešťastného člověka, který měl těžký osud a také jeho konec byl hodně zvláštní. Je to člověk, který je mi blízký.
* Vy jste v jednom rozhovoru také zmínila, že jste neměla v životě žádné zvláštní štěstí.
Spíš jsem řekla, že nejsem miláček štěstěny a všechno jsem si vždy musela zasloužit. Tak to také je.
* Stálo to hodně práce? Jste dříč?
Určitě mě to stálo víc práce než někoho, kdo si na to štěstí zkrátka počkal, a ono přišlo.
* Urazila jste dlouhou cestu od nepříliš oblíbeného politika, kterému nejprve vyčítali kdeco včetně nepříjemného hlasu až po desáté místo na žebříčku nejsympatičtějších žen naší země v roce 1999. Pomáhal vám někdo se změnou image?
Ne, na tyhle věci jsem hrozně tvrdá. V elmi obtížně bych u sebe snášela člověka, který by mi mluvil do toho, jak se chovat, jaké téma vybírat k hovoru, o čem nemluvit. Také oblečení si vybírám sama podle svého vkusu, který trochu přizpůsobuji módě a trochu svému věku. V ětšinou nosím kostýmy, těch mám asi opravdu víc než jiné ženy, a delší porady vedu jedině se svou kadeřnicí. Ta totiž objevila tajemství účesu, který mi vydrží celý den a vypadá vždy dobře.
* Skutečně?
Je to velmi jednoduché - ona už ví, jak který pramen mi na hlavě roste, respektuje to a podle toho vlasy češe. Málokdo ví, že když vlasy znásilňujete a nutíte je k něčemu, co jim není vlastní, stejně si to nenechají líbit.
* Vykonáváte také funkci stínové ministryně práce a sociálních věcí. O co se zde zajímáte nejvíc?
Napsala jsem hlubší studie o zákonu o státní službě, o návrhu zákona o sociální pojišťovně…
* Je typické, že se o tyto problémy zajímá žena?
V tomhle oboru nehraje pohlaví roli, to může stejně muž jako žena…
* Proč myslíte, že je tedy v politice tak málo žen?
Muži mají na rozdíl od nás jeden důležitý rys - umějí se navzájem podporovat. Mnohem lépe se pohybují v různých strukturách, dokážou si najít vždy spojence, mají zvláštní instinkt ho najít i v nepravděpodobných situacích. Mají potřebu sdílet svoje názory, houfovat se. My ženy tyhle návyky nemáme, a to je důvod, proč je nás na politické scéně tak málo. Ženy jsou osamělé vlčice, které si neumějí vytvořit klub svých spojenců. To bude nejspíš ještě pozůstatek dob, kdy mužů bylo méně, umírali v boji a ženy se na každou jinou ženu v okolí dívaly jako na potenciálního ničitele své rodiny. A kromě toho jen velmi málo žen o politickou kariéru stojí. Na světě je přece tolik zajímavějších věcí.
* Jak to, že právě vás politika baví?
Mě zahraniční politika zajímala už v deseti dvanácti letech. Domácí ne, protože tehdy ani žádná nebyla. Ale tatínek byl zarytý antikomunista a nijak se tím netajil. Jako dítě jsem proto měla ve škole velké konflikty, dlouho trvalo, než mě rodiče naučili, že nějaké věci tam nemám říkat. Ale i na těch zkreslených nepravdivých informacích z tisku a ze školy bylo možné si dělat vlastní názor. Otec to do nás dokonce až hustil v tom období patnácti šestnácti let, až nás to štvalo. Ale určitě nás názorově vybavil pro život a naučil, že jsou věci, se kterými se člověk nesmí zaplést. Bylo mi sedmnáct, teprve před maturitou, když mi jako dobré žákyni nabídli za odměnu členství ve straně. Tehdy se mi to dařilo oddalovat až do chvíle, kdy přišel leden 68 a už nebyly další manévry nutné. A pak za mnou přišli každé dva roky a člověk se musel postavit a říct, že ne.
* Jste feministka?
Podporuji ženy, kde mohu. Mým velkým vzorem byla babička. Narodila se roku 1888 a byla vyučená dámská krejčová. Is manželem a třemi dětmi dál vedla svou malou živnost. Možná ikvůli ní jsem si řekla, že když už jsem se naučila spravovat obec, mám určitě i kuráž zkusit to na nějakém větším teritoriu.
* Co vám vadí na mužích?
Velmi mi vadí, když se nějaký muž neumí chovat a třeba se přede mnou dere do dveří. Jinak je ovšem naše prostředí velmi rovnoprávné už dávno. V olební právo máme od roku 1907, zatímco v jiných evropských zemích je ženy získaly až po druhé světové válce. Nemusíme se tolik drát na dobré školy jako jinde. Ale ve chvíli, kdy má být žena ne učitelkou, ale ředitelkou, tam už se to začíná projevovat, muži se začínají cítit ohroženi ve svém postavení. Pak se žena raději podřídí, protože pořád ještě u nás platí, že kariéra je pro ženu hezká věc, pokud nesáhne příliš vysoko.
* Vy jste sáhla pěkně vysoko - na druhou nejdůležitější příčku české politiky. Setkala jste se při tom s nedůvěrou v ženské schopnosti?
Samozřejmě. Na ambiciózní ženy se muži dívají vždy s podezřením a otázkou: Bude na to stačit? Neošidí svou rodinu? Moje zkušenost je ale přesně opačná jsem si jistá, že naopak ženy jsou vynikající ředitelky. Také od doby, kdy jsem byla náměstkyní ministra financí Kočárníka, tam zůstalo několik žen na velmi významných místech.
* Dáváte přednost tomu pracovat se ženami?
Jako spolupracovníky jsem si vždy vybírala raději ženy než muže z jednoho důvodu. Když ženě vysvětlíte úkol, co od ní chcete, tak ona hledá cesty, jak to splnit. Muž hodně času stráví tím, že vám vysvětluje, že to nejde.
* Platí tahle poučka io vašem manželovi, když na něj vyjde luxování?
Do určité míry ano, ale máme doma opravdu velmi dobrou dělbu práce. V tomhle se shodneme i s dcerou Barborou, která studuje práva a kupodivu říká, že ji s námi žít baví."
* Dokonce prý s vámi pravidelně jezdí na rodinné dovolené. Vaše spanilé jízdy po Evropě na kolech jsou známé.
Mohli bychom jezdit i po Čechách, ale ta cizina má jiný důvod. Už za totality jsme jezdili na kolech alespoň do NDR. Doma je vždycky možnost z toho dlouhého výletu a fyzické námahy nějak utéct, vrátit se autem, vlakem. Když jste někde daleko, musíte do toho vložit všechno, dokázat to. Těch sedm dní má pak velmi blahodárné účinky na celý organismus i na vůli. Já se ale nenechám vyprovokovat, abych se hnala na pokraji sil a nevnímala nic kolem sebe. Mám své tempo, ale zato bezpečně vím, že vydržím.
LIBUŠE BENEŠOVÁ
Narozena 5. července 1948 v Benešově.V roce 1976 absolvovala Filozofickou fakultu UK, poté postgraduální studium na Právnické fakultě UK. V ědecká pracovnice Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (1977-1992). Starostka obce Lešany, přednostka Okresního úřadu Praha-západ (1993-1994), vrchní ředitelka na ministerstvu financí (1995), náměstkyně ministra financí (1. 10. 1995-31. 1. 1997 - uvolněna na vlastní žádost). Senátorka za Benešov (23. 11. 1996-23. 11. 2000, předsedkyně Senátu Parlamentu ČR (16. 12. 1998-23. 11. 2000). Vdaná, manžel Jiří (významný znalec díla Jana Amose Komenského); dcera Barbora (narozena 30. 4. 1973). V loňských volbách do Senátu ve druhém kole neobhájila svůj mandát. Získala 25,49 procenta hlasů, její soupeřka Helena Rögnerová (Čtyřkoalice) 74,50 procenta.
