Zamknout ječící dítě do pokoje nebo ho strčit pod studenou sprc hu? Lepší je vycházet s ním jako s partnerem.
Přišla za mnou před časem jedna bezradná maminka. »Moje Terezka je bezvadná a chytrá dvouapůlroční holčička, ale já s ní už nějak nemůžu dál. Strašně se vzteká,« začala vyprávět mladá žena. Po dítěti toužila, jeho příchod na svět si naplánovala, porod i poporodní období probíhaly normálně. Terezku do půl roku plně kojila, byla s ní na mateřské dovolené. Když však při jejích prvních narozeninách rekapitulovala svůj život, uvědomila si, že má mateřství plné zuby. Zdálo se jí hrozně náročné být pořád doma, nemoci chodit do práce, cítila se být přivázaná k dítěti, protože manžel chodil pozdě domů. »V té jeho obchodní firmě je od nevidím do nevidím,« postěžovala si. Začala proto chodit dvakrát týdně na cvičení a jednou v týdnu na intenzivní kurs angličtiny. Terezku svěřila »paní na hlídaní«. Její pocit ze sebe sama se vcelku zlepšil, ale někde uvnitř cítila, že vlastně utíká z domu a neví, jestli na to má právo. Za další rok dostala nabídku vrátit se na zkrácený úvazek do práce. Nedaleko jejich domu je mateřská školka s třídou pro nejmenší děti. Terezku tam přihlásila a nastoupila do práce. T ím se její problémy mohly zdát vyřešeny. Krátce na to však zaklepala na dveře mé ordinace. Z hodné dcery se stal řvoucí vztekloun. Ve školce je malá Terezka spokojená, nemá žádné problémy a paní učitelky si ji chválí. Zdá se jim na svůj věk trochu vyspělejší než její vrstevníci. Zato doma to s ní prý někdy bývá k nevydržení. »Jsem z toho už strašně vyčerpaná. Z nákupů, z práce, z péče o Terezku,« stěžovala si mladá žena. »Když se dcerka vzteká, dupe a křičí, moje maminka mi radí, ať zavřu dveře, klidně i zamknu, ať se malá vyvzteká, jak chce. Tchyně si zase myslí, že bych Terezku mohla strčit pod studenou sprchu a nechat jí tak, dokud ji vztek nepřejde. Ani jedno ani druhé se mi ale nelíbí. A našupat jí pořádně na zadek se mi nechce. Tak co s ní?« Nejdříve jsem se nešťastné mamince snažila říct něco pozitivního: Děti, které se hodně vztekají, dávají najevo své já. Mají tedy předpoklad, že se z nich stanou například výborní manažeři, protože se jen tak nedají někým zlákat k tomu, aby hned tak na všechno přikývli, ale aby danou věc zvážili a dali do ní kus ze sebe. My teď máme za úkol dosáhnout toho, aby to »cosi ze sebe« nebylo jen něco sobeckého, ale aby to byl názor viděný z mnoha pohledů, samozřejmě i s respektováním toho druhého. A pak jsem se snažila radit: Měla byste se naučit vzteku vaší dcerky předcházet. Říkala jste například, že Terka se pokaždé zašprajcuje, když ji začnete oblékat, abyste šly ven, ale ona si chce ještě hrát doma. Jděte tedy za ní třeba už deset minut před tím, než chcete opravdu odejít, a domluvte se s ní, že za pět minut se začnete oblékat. Dejte jí do pokoje budík, nařiďte zvonění za těch pět minut a domluvte se s ní, že až zazvoní, přijde vám říct, že už je čas se oblékat. Pokuste se s ní vycházet jako s partnerem. Když už se dítě začne vztekat, mimochodem takové projevy můžeme pozorovat už od třetího měsíce po narození, nedejte na rady babiček. Odejděte z místnosti, ale nechte dveře otevřené, aby mělo dítě pocit, že k vám může. A jestli chcete, řekněte jí, že se vám nelíbí, co dělá, a že za vámi může přijít, až ji to přejde. A odejděte. V ím, že tyto situace jsou nesmírně náročné nejenom pro malé dítě, ale i pro dospělého. Někdy maminky odcházejí a taky pláčou, protože už prostě nemohou, někdy odcházejí a musejí do něčeho třeba kopnout, aby si ulevily. »Ale co když ona poběží za mnou a nebude chtít v tom pokoji zůstat, jak ji k tomu donutím, aniž bych vůči ní použila násilí?« zeptala se mne mladá žena. Ano, i to se stává, dítě se chce vztekat před vámi. V tom případě doporučuji, abyste si k ní v klidu sedla a počkala, až ji to přejde, doporučila jsem. Matka by přitom neměla na dítěti vyžadovat sliby, že se už nikdy vztekat nebude. Terezka je ještě malá a není zatím schopná takový slib dodržet. Řekněte jí, že se vám její chování nelíbilo a dejte si třeba ruku na usmířenou. Také jsem mladé ženě doporučila, aby si udělala alespoň jednou za čtrnáct dnů odpoledne sama pro sebe. Tak může načerpat sílu k tomu, aby si s Terezkou mohla hrát nebo s ní vařit a udělat společně pro tátu nějakou dobrou večeři a tím sobě i jemu udělat radost. Jestli se malá Terezka stále ještě vzteká, nevím. Čekám, jak se mé rady uplatní.
Autorka je psycholog pro období těhotenství a šestinedělí, psychologické problémy dětí útlého věku
Přišla za mnou před časem jedna bezradná maminka. »Moje Terezka je bezvadná a chytrá dvouapůlroční holčička, ale já s ní už nějak nemůžu dál. Strašně se vzteká,« začala vyprávět mladá žena. Po dítěti toužila, jeho příchod na svět si naplánovala, porod i poporodní období probíhaly normálně. Terezku do půl roku plně kojila, byla s ní na mateřské dovolené. Když však při jejích prvních narozeninách rekapitulovala svůj život, uvědomila si, že má mateřství plné zuby. Zdálo se jí hrozně náročné být pořád doma, nemoci chodit do práce, cítila se být přivázaná k dítěti, protože manžel chodil pozdě domů. »V té jeho obchodní firmě je od nevidím do nevidím,« postěžovala si. Začala proto chodit dvakrát týdně na cvičení a jednou v týdnu na intenzivní kurs angličtiny. Terezku svěřila »paní na hlídaní«. Její pocit ze sebe sama se vcelku zlepšil, ale někde uvnitř cítila, že vlastně utíká z domu a neví, jestli na to má právo. Za další rok dostala nabídku vrátit se na zkrácený úvazek do práce. Nedaleko jejich domu je mateřská školka s třídou pro nejmenší děti. Terezku tam přihlásila a nastoupila do práce. T ím se její problémy mohly zdát vyřešeny. Krátce na to však zaklepala na dveře mé ordinace. Z hodné dcery se stal řvoucí vztekloun. Ve školce je malá Terezka spokojená, nemá žádné problémy a paní učitelky si ji chválí. Zdá se jim na svůj věk trochu vyspělejší než její vrstevníci. Zato doma to s ní prý někdy bývá k nevydržení. »Jsem z toho už strašně vyčerpaná. Z nákupů, z práce, z péče o Terezku,« stěžovala si mladá žena. »Když se dcerka vzteká, dupe a křičí, moje maminka mi radí, ať zavřu dveře, klidně i zamknu, ať se malá vyvzteká, jak chce. Tchyně si zase myslí, že bych Terezku mohla strčit pod studenou sprchu a nechat jí tak, dokud ji vztek nepřejde. Ani jedno ani druhé se mi ale nelíbí. A našupat jí pořádně na zadek se mi nechce. Tak co s ní?« Nejdříve jsem se nešťastné mamince snažila říct něco pozitivního: Děti, které se hodně vztekají, dávají najevo své já. Mají tedy předpoklad, že se z nich stanou například výborní manažeři, protože se jen tak nedají někým zlákat k tomu, aby hned tak na všechno přikývli, ale aby danou věc zvážili a dali do ní kus ze sebe. My teď máme za úkol dosáhnout toho, aby to »cosi ze sebe« nebylo jen něco sobeckého, ale aby to byl názor viděný z mnoha pohledů, samozřejmě i s respektováním toho druhého. A pak jsem se snažila radit: Měla byste se naučit vzteku vaší dcerky předcházet. Říkala jste například, že Terka se pokaždé zašprajcuje, když ji začnete oblékat, abyste šly ven, ale ona si chce ještě hrát doma. Jděte tedy za ní třeba už deset minut před tím, než chcete opravdu odejít, a domluvte se s ní, že za pět minut se začnete oblékat. Dejte jí do pokoje budík, nařiďte zvonění za těch pět minut a domluvte se s ní, že až zazvoní, přijde vám říct, že už je čas se oblékat. Pokuste se s ní vycházet jako s partnerem. Když už se dítě začne vztekat, mimochodem takové projevy můžeme pozorovat už od třetího měsíce po narození, nedejte na rady babiček. Odejděte z místnosti, ale nechte dveře otevřené, aby mělo dítě pocit, že k vám může. A jestli chcete, řekněte jí, že se vám nelíbí, co dělá, a že za vámi může přijít, až ji to přejde. A odejděte. V ím, že tyto situace jsou nesmírně náročné nejenom pro malé dítě, ale i pro dospělého. Někdy maminky odcházejí a taky pláčou, protože už prostě nemohou, někdy odcházejí a musejí do něčeho třeba kopnout, aby si ulevily. »Ale co když ona poběží za mnou a nebude chtít v tom pokoji zůstat, jak ji k tomu donutím, aniž bych vůči ní použila násilí?« zeptala se mne mladá žena. Ano, i to se stává, dítě se chce vztekat před vámi. V tom případě doporučuji, abyste si k ní v klidu sedla a počkala, až ji to přejde, doporučila jsem. Matka by přitom neměla na dítěti vyžadovat sliby, že se už nikdy vztekat nebude. Terezka je ještě malá a není zatím schopná takový slib dodržet. Řekněte jí, že se vám její chování nelíbilo a dejte si třeba ruku na usmířenou. Také jsem mladé ženě doporučila, aby si udělala alespoň jednou za čtrnáct dnů odpoledne sama pro sebe. Tak může načerpat sílu k tomu, aby si s Terezkou mohla hrát nebo s ní vařit a udělat společně pro tátu nějakou dobrou večeři a tím sobě i jemu udělat radost. Jestli se malá Terezka stále ještě vzteká, nevím. Čekám, jak se mé rady uplatní.
Autorka je psycholog pro období těhotenství a šestinedělí, psychologické problémy dětí útlého věku
