Ulice byly zaplaveny obchody s textilem všech možných značek i cen. Jak se obléci, nalíčit a učesat, nám denně radí desítky časopisů a televizních pořadů. Češi vyrazili do světa a viděli "co se nosí".
Změnilo to všechno jejich vztah k oblékání? Jaká je móda české ulice? "Češi se vyznačují tím, že pro většinu z nich je kvalitní auto, video, televize a jídlo mnohem důležitější než oblečení," říká jedna z nejznámějších českých módních návrhářek, Klára Nademlýnská. Jako příklad obvykle uvádí parkoviště u českých supermarketů. "Z luxusního auta vystoupí muž v trenýrkách a gumových trepkách, žena v šusťákových teplácích. Nakoupí jídlo za několik tisíc, ale podle oblečení vypadají, jako by neměli peníze."
Češky jsou hezké, ale chybí jim styl
Je vůbec možné tvrdit, že určitý národ má více vkusu než jiný? Že se třeba Polky oblékají lépe než Maďarky? Nebo jde jen o dohady redaktorek módních magazínů a obchodní triky návrhářů? O Angličankách říkají, že moc vkusu nepobraly, o Němkách jakbysmet. Naopak Italky chválí, o eleganci Francouzek pějí ódy.
A Češky? O těch se přece vždycky říká, že jsou hezké. Ale jak je to s tím jejich oblékáním?"Říká se, že Češky jsou hezké, ale nemají styl. Nemůžeme se tomu divit. V době, kdy se otevřely hranice, jsme si po těch všech letech připadali jako chudí příbuzní. Chybělo nám sebevědomí, vlastní názor. Teprve nyní se to mění k lepšímu," míní další módní návrhářka, Táňa Havlíčková.
Šusťákovky z butiku
A tak zatímco Francouzky, Italky, Švýcarky či Švédky si po generace tříbí vkus okukováním slavných hereček, modelek a prohlížením příslušných časopisů, Češky byly v roce 1990 do víru blýskavého světa módy vrženy nepřipravené. A bylo to znát. Snad každý obchod se zbožím nejasného původu a nevalné kvality tehdy dostal honosný název butik. Česká žena v nich nakoupila elastické minisukně a pestrobarevné lesklé halenky přivezené z Turecka. Český muž vyrazil dobýt svět byznysu v bílých ponožkách a fialovém saku. Šatník české rodiny doplnily zářivě barevné šusťákové soupravy. Jejich obliba narostla natolik, že se v nich pak chodilo i do práce, na nákupy, do restaurací. Nezbytným doplňkem bývaly zlaté řetězy na krku a na rukou. Čím hrubší, tím lepší.
V šatníku vládne chaos
"Když se otevřely hranice, chtěli jsme všechno zkusit. Začalo se sem dovážet nejrůznější oblečení. Ženy nevěděly, co si vybrat. Neuměly rozlišit mezi stylem německým, italským, francouzským. V šatníku zavládl chaos," říká Táňa Havlíčková. "V té době ještě v naší společnosti neexistovaly různé vrstvy, jako je to běžné v zahraničí. Ty se vyselektovaly postupně. Ženy se už dnes oblékají podle toho, jaké mají zaměstnání, v jaké společnosti se pohybují. Je jasné, že manažerka či šéfka banky se obléká jinak než novinářka nebo třeba prodavačka. To, co je ve světě normální, jsme se teprve učily," vysvětluje.
Zajeďte si do Prahy
Že by byla opravdu pryč doba, kdy se český turista v cizině poznal podle oblečení z vietnamských stánků? Ale kdeže. Návrhářky se zpravidla pohybují v jiném prostředí, než je třeba tancovačka v Osoblaze. Zatímco v Praze mohou být nejprodávanějším artiklem jejich kolekcí černá saka a bílé košile, na Bruntálsku ve stejnou dobu frčí třeba lesklá trička nad pupík, jejichž materiál připomíná středně silný plech.
"Rozdíly mezi Prahou a menšími městy či venkovem jsou velké. Praha je co do nabídky jednotlivých obchodů srovnatelná s jinými velkými evropskými městy," tvrdí další česká návrhářka, Tatiana Kovaříková. "Lidé si mohou vybrat z různých cenových relací. Třeba na mladých lidech je tam znát, že se o módu opravdu zajímají a umějí si vybrat," vysvětluje. "Ženy v Praze také mají lepší možnost srovnávat. Vidí spoustu zahraničních turistů. Uvědomí si, jak Italky vypadají dobře a elegantně, přestože mají sportovní bundy a pohodlné nízké boty," připomíná Táňa Havlíčková. "Praha je něco úplně jiného než ostatní česká města," souhlasí Klára Nademlýnská. "Je tam spousta obchodů, od luxusních až po cenově dostupné pro každého. Vznikla tu vrstva lidí, kteří módu sledují a dovedou si z nabídky vybrat. Ale přesto, když se dívám na lidi na ulici u nás a třeba ve Francii, mám pocit, že to ještě pořád někde vázne," říká.
Chybějí peníze, nebo vkus?
Kde to vázne? Na penězích, odpoví zpravidla každá žena. Lidé zabývající se módou s tím však vesměs nesouhlasí. "Například Francouzky mají vzácný dar. Dovedou zkombinovat drahé věci s lacinými tak, že výsledek je elegantní a zároveň zajímavý," tvrdí Klára Nademlýnská. "I v zemích, jako je Itálie či Francie, jsou vrstvy lidí, kteří nakupují nekvalitní levné věci z tržišť. Zároveň však mám zkušenost, že v oblastech, kde se ekonomicky nevede příliš dobře, si naopak postupně zvykají kupovat kvalitnější konfekci. Poznali, že tričko z tržiště se po dvou vypráních rozpadá a je na něm vidět, odkud je. Kvalitnější věc však mohou nosit několik sezon," tvrdí Táňa Havlíčková.
Fenomén second hand
Kromě toho, že se v českých a moravských obchodech objevilo značkové zboží stejné jako dejme tomu v Paříži, Vídni či Milánu, přinesly minulé roky v oblasti módy další jev do té doby nevídaný. Takzvaný second hand. Použité či výprodejové oblečení ze západních zemí se stalo v Česku hitem.
Národ se dělí do dvou částí. Zatímco jedni tvrdí, že by použitý textil nejasného původu nikdy neoblékli (pro tuto část lidí je mnohem přijatelnější nakupovat na vietnamských tržištích), druzí si z nákupů obnošeného šatstva vytvořili téměř životní styl.
Do second handů chodí nejen důchodkyně a maminky na mateřské, ale i modelky, novinářky, lékařky a ženy, které rozhodně nepatří k "chudší" vrstvě české společnosti. "Ta radost, když z kupy pobryndaných svetrů vytáhnete úplně nový vlněný rolák Benetton bez jediného kazu. Stál padesát korun. Díky té bohaté dámě, která zřejmě hned po nákupu zjistila, že jí neladí k pleti, a tak ho vyřadila," směje se brněnská studentka Dana Vavrečková, která se nijak nezdráhá přiznat, že se obléká výhradně v second handech.
Obléká se tam však i její sestra, která zastává dobře placené místo v televizi. "Za boty dám klidně tři čtyři tisíce, ale tričko mám za sedmdesát korun," vysvětluje. "Second handy jsou český fenomén. V zahraničí nejsou rozšířeny v takovém měřítku. Těžko říct, jakými cestami se sem to zboží dostává. Mnohdy jde zřejmě o oblečení, které lidé na Západě vyřadili s tím, že ho dávají na humanitární účely," míní návrhářka Klára Nademlýnská.
Ať už máte tričko z Pařížské ulice v Praze, či ze second handu v Rožnově pod Radhoštěm, hodnocení z úst módních návrhářek pro vás vyznělo stejně dobře. Shodly se totiž v tom, že to nejhorší už snad máme za sebou.
