Je to téměř pětačtyřicet let, co jste se začala objevovat v televizních seriálech. Jak vy osobně vnímáte jejich vývoj?
Můj první televizní seriál byli Chalupáři. Bylo mi tehdy pět a v té „dávné době“ bylo z každého detailu cítit řemeslo, herci byli obrovské osobnosti a hodně se i před natáčením zkoušelo.
Dnes je na vše podstatně méně peněz i času a často i na place potkáte velmi nezkušené herce a je třeba se obrnit trpělivostí. Doba je rychlá, co se dá dělat. Přesto mi úroveň českých seriálů přijde stále velmi dobrá. Teď jsem zrovna natáčela s Lukášem Vaculíkem dva díly Temného kraje a nastupuji do Ordinace v růžové zahradě, kde budu partneřit s Bobem Jaškówem, který je vynikající herec. Věřím, že i tato práce bude příjemná, Ordinace je prostě fenomén.
Podle jakého klíče si vybíráte role?
U mě je vše otázkou času a toho, jak je role časově náročná. Žiju sama s dcerou, která potřebuje stálý dozor, takže jsem už hodně velkých rolí musela právě z tohoto důvodu odmítnout. Nemůžu si dovolit být denně ve studiu a večer ještě hrát divadlo. Situace je to složitá, ale nedá se nic dělat. Dcera pro mě vždycky byla, je a bude samozřejmě na prvním místě.
Vzpomenete si, která televizní či filmová role byl váš největší protiúkol?
Hraju mrchy i klaďačky, nemám problém s přeřazením (smích). Potvory se hrají lépe, kladné postavy jsou časem trochu nuda. Asi největším protiúkolem pro mě ale byla Růžena Mazalová, taková šíleně pitomá a chamtivá, ale zároveň roztomilá snobka ze seriálu Mazalové. Moje Marinka teď ten seriál stále dokola sleduje, takže to tak trochu stále jedním uchem poslouchám a musím říct, že se dobře bavím. Ruda Merkner napsal opravdu skvělý scénář, stejně jako k seriálu Vyprávěj, kde jsem zase hrála takovou protivnou megeru Miládku. Já, taková hodná holka! (smích)
Jeden z velkých porevolučních seriálů bylo Letiště. Pamatujete si ještě na vaši roli v něm?
Z Letiště je asi moje nejsilnější vzpomínka na postelovou scénu s Vojtou Dykem, který tenkrát u toho evidentně dost trpěl. Byl až dojemně plachý a styděl se. Pod peřinou mu nervozitou strašně bušilo srdce, což jsem dost silně vnímala, protože jsem mu v té scéně jakože spala na hrudi. Tenkrát jsem si říkala, že je to takovej roztomilej kolohnát a že se mu v profesi určitě bude dařit. A nespletla jsem se.
Zmínila jste, že nastupujete do Ordinace v růžové zahradě. Lékařské prostředí jste si nedávno vyzkoušela ale i v seriálu Modrý kód.
Já si nesmírně vážím práce lékařů a záchranářů, bohužel celkem často se po nemocnicích pohybuji. V Modrém kódu jsem si jen stále opakovala: „Neboj, nejsi v opravdové nemocnici. Jsi jen v práci, večer půjdeš domů.“
Jak jste se cítila ve společnosti idolu mnoha generací Franca Nera, se kterým jste natáčela Jakubiskův film Post Coitum?
S Francem jsem natáčela dokonce dvakrát. Ten první film byl nějaká koprodukce, název už jsem zapomněla. Hrála jsem taxikářku, která ho unesla. Když přišlo Post Coitum, už jsme se vlastně znali.
Jak už to tak u filmu bývá, hned první den jsme jako na potvoru spolu točili postelovou scénu. Řekli jsme si dobrý den, Franco si lehl do postele na záda, já si na něj sedla v podprdě a kalhotkách s andělskými křídly připnutými na zádech. Než nás nasvítili, tak jsme celou dobu v této poloze kecali o fotbale. Ten den totiž hrála Barcelona. Diváci mají o postelových scénách a našich pocitech u nich opravdu zkreslené představy. V devadesáti devíti procentech je to opruz a nuda a všichni to chceme mít rychle za sebou.
Našla byste v celosvětovém měřítku dalšího hereckého kolegu, se kterým byste chtěla na plátně jednoznačně partneřit?
Chtěla bych partneřit s Bradem Pittem a Robertem De Nirem, ale určitě za kamerou! Jsou to mé lásky. Taky se mi moc líbí Harvey Keitel a Denzel Washington. Zdá se mi, že v té Americe mají ty kluky nějaké mužnější. I když já si nemůžu stěžovat. Měla jsem na plátně i na divadle za partnery naši mužskou extra třídu. Pánové Vaculíku, Vetchý, Rodene, Majere, Vašute, Kříži, Bartoško, děkuji vám!
Mezi vaše první divadelní scény patřilo i Národní divadlo. Byla jste tam někdy v poslední době na představení? Co říkáte na jeho současné směřování?
Národní divadlo není dnes nějak můj šálek kávy. Nelíbí se mi představení, která se tam hrají. Já mám ráda klasiku, která podle mého názoru do Národního divadla jednoznačně patří. Ještě na škole jsem tam na doporučení pana Vinkláře několik let hrála. Ale v Činoherním klubu, kam jsem později přešla, jsem se cítila nesrovnatelně líp. Tam jsem doma už přes třicet let.
Představení Dámský krejčí je v pražském Činoherním klubu na repertoáru už téměř patnáct let, stejně jako vaše postava Madame Aigreville. Zažila jste v této roli někdy takzvanou „palmu“ nebo „odbourání“?
Hrát s Ondřejem Sokolem je na odbourání snad každou vteřinu. Miluji jeho humor a s jeho příchodem do hlavní role nabralo představení Dámský krejčí skvělé grády. Do Činoheráku jsem přišla ve svých dvaceti, Ivo Krobot tenkrát hledal představitelku Saši do inscenace Ivanova. Já zrovna točila s Vladimírem Kratinou seriál Druhý dech a on mě panu Krobotovi doporučil. Tak vlastně udal směr celému mému hraní a vlastně i životu. Činoherák je můj život.
Jak vzpomínáte na někdejšího kolegu a jednu z legend Činoherního klubu Petra Čepka?
Z Petra jsme měli všichni vždycky hroznou trému, chodil se dívat na své kolegy na zkoušky a jeho názor byl vždy rozhodující. Jednou za mnou po zkoušce přišel a řekl mi: „Hele, mladá, jednou přijde doba, kdy s tím herectvím budeš chtít seknout, ale nedělej to! Byla by to škoda.“ Tehdy se mi rozbušilo srdce jako blázen, byla to od něj obrovská pochvala.
Hodně vytížená jste v rámci zájezdových představení divadelní společnosti Háta, často hrajete každý den. Kdy jste naposledy zažila standing ovation? Co v takových chvílích pociťujete?
Je mi to trapné se takhle chlubit, ale u nás u Háty jsou standing ovations naprostá samozřejmost. Vlastně jsme spíš vykulený, když se tak nestane. Moc si ale nevzpomínám, kdy to takhle bylo. U Háty jsme skvělá sestava a hrajeme hry, u kterých lidé brečí a hýkají smíchy, atmosféra je to opravdu úžasná. Tahle parta je obrovská radost. U Háty jsem asi dvacet let, našla si mě právě v Činoheráku a byl to pro mě šťastný den, protože mi tehdy do života vnesla druhou rodinu - Gondíková, Vaculík, Tomsa, Stanková, Andrlová, Želenská, Vašinka, Šulcová, Jeníková a další.
Kterou vaší roli má nejradši vaše dcera Marina?
Marina miluje hlavně muzikály, Popelku viděla snad dvacetkrát. Hráli jsme ji v Kongresovém centru a je škoda, že předčasně skončila. Děkovačka pro nás byl vždy absolutní doják, zpívalo s námi celé hlediště. Já hrála královnu a Pavel Trávníček krále. Dalším oblíbeným představením mé dcery byla Sněhová královna. Tu jsme zase několik let hráli v Hybernii a je to můj umělecký majstrštyk, protože mě ukecal režisér Tomšovský, ať hraju titulní roli, ale já neumím zpívat, takže jsem si vymohla, že prostě zpívat nebudu. A prošlo to! (smích)
Mahulena Bočanová
Váš otec Jan Bočan byl slavný architekt. I vy jste podle vlastních slov podědila něco z jeho stylu a vidění světa. Máte někdy scénografické nápady?
Po tátovi mám hlavně tvrdou hlavu a zálibu v červeném víně. (smích) Celý život jsem vyrůstala po jeho boku obklopena vkusem, a tak mi něco uvnitř pomohlo sama si vymyslet a postavit krásný dům. I když to procento poděděného talentu je minimální. Táta byl génius světového kalibru.
Co nového se u vás pracovně chystá?
Od listopadu budu s režisérem Dušanem Rapošem točit film Ženská pomsta, manžela mi hraje Marek Vašut, z čehož jsem nadšená. Marek byl můj první filmový partner před pětatřiceti lety ve filmu Láska s vůní pryskyřice. Je to výjimečný kluk a jsme kamarádi. Chystá se už zmíněná Ordinace a stále hraju v Činoheráku a u Háty. Neměla jsem odvahu jít zkusit zpívat v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, ale moc mě ten pořad baví a nevynechám jediný díl. S Mari si vždy uděláme dobroty, zalezeme si do postele a fandíme účinkujícím.
Co vám poslední dobou dělá největší radosti a co naopak starosti? Jak vypadá takový ideální den podle Mahuleny Bočanové?
Mojí největší radostí je, když je Mari šťastná, chichotá se, nachází si nové kamarády, září a volá na mě: „Miluju tě, mamušendo! Taky mě miluješ, mamušendo?“ To jsou naše malé radosti, které jsou v životě nejdůležitější. Šťastná jsem i na zájezdech s divadlem, když spolu po představení sedíme na hotelu u večeře, kecáme a těšíme se na další den třeba do wellnessu nebo na procházky po městech, ve kterých hrajeme. Mám ráda, když si na mě večer lehne můj bulteriér Umba a slastně oddechuje. To je moje štěstí.
