Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mág dirigentské hůlky Jiří Kout

  0:01aktualizováno  0:01
Klasická hudba byla vždy jedním z nejspolehlivějších českých vývozních artiklů. Někdy dokonce nachází větší uznání ve světě než doma. O dirigentu Jiřím Koutovi to platí dvojnásob. Je naším světově nejproslulejším dirigentem posledních let. Získal největší renomé po Rafaelu Kubelíkovi a Václavu Neumannovi.

V Česku přesto není mimo hudební a divadelní kruhy příliš znám. Zatímco mu svět uznale klepal na rameno, ve vlasti byl jako emigrant vymazán.

Umění versus politika
Rodák z Nových Dvorů studoval na pražské Akademii múzických umění u profesora Bohumíra Lišky, který byl zároveň šéfem opery v Plzni. V tomto městě také Kout roku 1964 nastoupil uměleckou dráhu.

Zpočátku jako korepetitor, posléze dostával samostatné dirigentské úkoly. Jeho pověst mimořádného talentu posílilo vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Do slibně se rozvíjející dráhy však zasáhly události roku 1968. Poté, co se upálil Jan Palach, následovali jeho příkladu i další.

"Během jednoho odpoledního představení v roce 1969 přišla do divadla zpráva o sebevraždě plzeňského studenta. Domníval jsem se, že by za této situace nebylo vhodné ani možné pokračovat v představení, a proto jsem se o přestávce obrátil na všechny účinkující i technické složky s návrhem přerušit představení. Na základě všeobecného souhlasu jsem předstoupil před oponu a sdělil publiku svůj návrh s tím, že budeme pokračovat, bude-li si to obecenstvo přát. Lidé se do jednoho tiše zvedli a odcházeli z hlediště," vzpomínal Kout v Hudebních rozhledech, v prvním rozhovoru pro český tisk po roce 1989.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Když byl do čela divadla postaven nový, politicky prověřený ředitel, Kout byl vyzván, aby se za své počínání omluvil. Dirigent odmítl, a tak skončil doslova na ulici. Žádné divadlo nemělo odvahu nebo chuť ho angažovat. "Jako první mi pomocnou ruku podal umělecký vedoucí Pražského mužského sboru Miroslav Košler a přijal mne do sboru jako korepetitora. Přestal jsem být tedy 'příživníkem' a měl opět razítko v občanské legitimaci."

Jen pomalu se Kout opět dostával k umělecké práci - nastudoval například hudbu k televizní inscenaci opery Piková dáma. Až přišel podzim roku 1972. V pražském Národním divadle onemocněl dirigent, náhradník pro představení Rusalky nebyl. Kdosi si vzpomněl na nadějného dirigenta z Plzně, který nemá angažmá. Kout se tedy po třech letech ocitl opět za divadelním pultem.

Ale teprve po mnoha intervencích se na první scéně mohl zabydlet - a začal opět od píky. Znovu se projevila nekonečnost lidské závisti a omezenosti. "V okamžiku, kdy se moje jméno objevilo na vývěskách a programech Národního divadla, přišly protesty ze strany různých plzeňských funkcionářů," poznamenává Kout.

Nicméně dirigoval a dokonce se zúčastnil i zájezdu Smetanova divadla do tehdejší NDR. Potřebné doklady ovšem dostal po dlouhých tahanicích až těsně před odjezdem k autobusu.

Cesta do exilu
Znamení politicky nespolehlivého nad Koutem visela neustále. Mezitím si však už mladého dirigenta všimla cizina. Na Pražském jaru 1975 dirigoval Kout Smetanovo Tajemství - přesněji řečeno, zaskakoval za nemocného kolegu. Představení shodou okolností navštívil i ředitel operního domu v Düsseldorfu.

Vzápětí přišlo pozvání z tehdejšího západního Německa. Napřed k pohostinským vystoupením, kterých Kout skutečně několik absolvoval, poté i na stálé působení v souboru. To ovšem znamenalo odejít do exilu. Kout váhal, ale v lednu roku 1978, zrovna když připravoval novou inscenaci Verdiho Macbetha, opět vypluly na povrch plzeňské události.

"Bylo mi dáno na srozuměnou, že je to vlastně luxus, když si divadlo drží protikomunisticky smýšlejícího člověka, a že může být rád, když vůbec smí pracovat." To rozhodlo. Kout přijal nabídku z Düsseldorfu a opustil republiku.

V Německé opeře na Rýnu - jak zní oficiální název düsseldorfské opery - zůstal sedm sezon. Ocitl se ve zcela jiném světě. Náročném, profesionálním, nesmlouvavě konkurenčním. Musel se rychle zorientovat a přizpůsobit. "Dirigování znamená odříkání, nutnost neustále se učit silnou konkurencí, a ta na Západě je. Neexistuje, abych přišel nepřipraven na zkoušku nebo představení," podotkl v rozhovoru pro Divadelní noviny.

V Německu se mu také otevřel svět skladatelů, kteří se později stali jeho "osudovými", především Richarda Strausse a Richarda Wagnera. Působení v Düsseldorfu bylo praxí, na kterou Kout dodnes vzpomíná s vděčností. Když pak roku 1985 dostal nabídku na hlavní post v Saarbrückenu, byl dobře připraven. Jeho hvězda začala v Evropě stoupat vzhůru.

Od 1. září 1990 nastoupil jako první dirigent jedné z nejprestižnějších evropských scén - Německé opery v Berlíně (tehdy ještě západním). Tam vytvořil úspěšný umělecký tandem s proslulým intendantem a režisérem Götzem Friedrichem, jenž mu svěřoval velké operní premiéry. K tomu ještě přibyla vedoucí pozice v Lipské opeře. V obou funkcích setrval až do konce devadesátých let.

Vedle toho nesčetněkrát hostoval po celém světě, často i s českými, zvláště Janáčkovými operami. Mezi divadly, kde dirigoval, nechybí Metropolitní opera, Vídeňská státní opera, Pařížská opera a další renomované scény. Kout se zařadil k předním operním dirigentům současnosti, čímž se potvrdila slova jeho někdejšího učitele Bohumíra Lišky. Ten už v počátcích rozpoznal Koutův smysl pro dramatiku a emocionalitu a neustále mu opakoval: "Ty musíš dělat operu, protože tak velí tvůj instinkt!"

Triumfální návrat
Psal se červen roku 1995 a na programu pražského Národního divadla bylo koncertní provedení Straussovy opery Elektra. Díla, které se pro svou náročnost zřídka hraje i ve světě. Triumf toho večera byl nepopsatelný. A třebaže velký díl nadšení patřil světovým pěveckým hvězdám, které se na něm podílely, hrdinou koncertu se stal dirigent Jiří Kout.

Bylo to poprvé, kdy se představil pražskému publiku od svého odchodu do exilu. Na toto své první vystoupení čekal z vlastní vůle poměrně dlouho. "Nechtěl jsem se vrátit okamžitě, protože jsem nějak neshledával dobrým přijít v době, kdy vše ze Západu bylo až nekriticky adorováno."

Funkci šéfa opery, kterou mu nabídlo Národní divadlo, sice odmítl, ale ve spolupráci s první scénou pokračoval. Následovaly další úspěšné, teď už scénické, projekty v Národním divadle - Straussův Růžový kavalír v roce 1997 a Wagnerův Tristan a Isolda roku 2000.

Kout vnesl do Národního divadla závan světovosti, a to nejen vlastním výkonem, ale i některými zpěváky, které do svých inscenací přivedl ze zahraničí. Díky němu mělo publikum poprvé možnost porovnávat se skutečnou pěveckou a hereckou špičkou ze západní Evropy. Slovo hereckou přitom není nepodstatné.

"Zpěváci jsou dnes ve světě tak vydrezírovaní, že dělají často věci až nemožné," zdůrazňuje Kout. Ostatně i jako dirigent dbá na to, aby opera byla především komunikací. "Při práci se zpěváky se snažím, aby měli divadlo v hlase už předtím, než přijde režisér," zdůrazňuje.

Jiří Kout i v současnosti tráví spoustu času na cestách, snaží se však více pobývat i ve svém domě ve švýcarském St. Gallenu. "Jednou jsem náhodou dostal nabídku, abych tam dirigoval abonentní koncerty. A když jsem se procházel po okolí, zjistil jsem, že to je místo, kde bych chtěl strávit zbytek života. Vlastně se dá říci, že se v St. Gallenu uzavírá můj životní kruh. Vyrostl jsem na venkově, v přírodě, a teď jsem se do ní vrátil."

JIŘÍ KOUT

Odkud jsem
Narodil jsem se roku 1937 v Nových Dvorech u Kutné Hory. Nemohu říci, že by prostředí, v němž jsem vyrůstal, ovlivnilo nějak mou touhu stát se dirigentem. V Kutné Hoře jsem studoval na hudební škole housle a klavír a hledal jakoukoli příležitost dirigovat amatérské sborečky na gymnáziu nebo na kůru u sv. Jakuba.

Čím vším jsem byl
Studentem varhanního oddělení pražské konzervatoře, jehož profesorovi Josefu Kubáňovi vděčím za to, že mne naučil cílevědomé práci, i když poznal, že ze mne varhaník nebude. Pak přišla nádherná léta na AMU, poté jsem byl dirigentem v Plzni, Praze, Düsseldorfu, Lipsku, Berlíně a dalších městech. Nyní jsem šéfem symfonického orchestru v St. Gallenu.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Myslím, že není důležité, kam jsem se dostal, ale jak jsem se tam dostal. To jest bez jakékoli politické či jiné podpory. Jen vlastní prací a vědomím, že člověk musí denně děkovat pánu bohu, že smí dělat muziku.

Můj nejbližší velký úkol
V červnu jedu do Hamburku, kde je celý rok ve znamení české hudby. S Hamburským filharmonickým orchestrem provedu Šestou symfonii Bohuslava Martinů a cellový koncert Antonína Dvořáka.

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...



Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Leoš Mareš potvrdil svatbu. Monika je moje Superstar, napsal

Leoš Mareš a jeho druhá manželka Monika

Moderátor Leoš Mareš (41) se nejdřív snažil svou druhou svatbu utajit a vůbec ji ani nekomentoval. Nyní ovšem fanouškům...

Celý život žiji od výplaty k výplatě, přiznal Petr Zvěřina

Petr Zvěřina (11. listopadu 2014)

Petr Zvěřina (40), který se proslavil hlavně díky reality show VyVolení, si vyzkoušel život mezi bezdomovci. Loni v...

Další z rubriky

Hvězda seriálu The Crown se po sedmi letech rozešla s manželem

Claire Foyová a její manžel Stephen Campbell Moore (Windsor, 16. června 2013)

Herci Claire Foyová (33) a Stephen Campbell Moore (38) se rozhodli jít po sedmi letech manželství od sebe. Překonali...

Natálie Kocábová je potřetí maminkou. Syn se jmenuje Elliot

Natálie Kocábová

Zpěvačka a scenáristka Natálie Kocábová (33) a její slovenský přítel Miloš Hoffman se stali rodiči. V úterý se jim...

Na balení chlapů jsem neschopná, říká o sobě Buckingham

Celeste Buckingham v Show Jana Krause

Hrála ve filmu Bajkeři i v pohádce Láska na vlásku. Přesto se Celeste Buckingham (22) považuje jen za zpěvačku....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz