Usínání v zimě na chodníku, nejistota, co bude večer. Frontman skupiny Tři sestry Lou Fanánek Hagen se roky potýkal s problémy s alkoholem. „Teď už můžu do hospody a vím, že mě nebude nikdo odnášet,“ řekl s úlevou pro týdeník 5plus2.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Do Prahy do hospody na rozhovor se mi vás nalákat nepodařilo. Stal se z vás tady v Jizerských horách samotář?
Snažím se nejezdit do Prahy skoro vůbec, ani moc nechodím do hospody. Nejsem ani tak samotář, spíš mě to nějak přestalo bavit. Může to být odraz doby. Stát utahuje šrouby, na to dojde v půli prvního piva řeč a já nemám sílu tohle řešit.
A Praha vás už neláká?
Tam je moc lidí, příšerné zácpy, koncentrace různých podivných individuí. Mně ten venkov vyhovuje, má to tady hlavu a patu.
Ale do společnosti chodíte, ne?
Já jsem úplně spokojený na tom našem víkendovém hraní, kde se vedou hovory na úrovni různých bonmotů, přesmyček, které mě baví, děláme si srandu z pití, marihuany, čehokoliv, hrajeme si s češtinou. Tam já se vyblbnu a užiji si společenského života. Občas si k nám po koncertě někdo přisedne. Říkám na rovinu, jsme docela vybíraví, musí to být člověk osvícený, aby se nás nezačal vyptávat. To víte, sedí u stolu s „populárem“, je zvědavej, chce vědět, jak dlouho hraju a co a jak. Jsem po koncertě unavený a toto o půlnoci řešit nechci.
No vidíte, tak to řeknete přes noviny a už se vás nikdo nebude vyptávat.
Právě, tak to tady řekneme, aby se pak nevyptávali.
Vy jste tady v Rokytnici nad Jizerou oslavil 18. června své padesátiny...
Slavil i kytarista Tří sester kapitán Korkorán. Byl tu technik, řidič, celé to naše uskupení. Šlo se na houby, my spolu všichni tak normálně a myslím hezky komunikujeme, takže to bylo fajn. Dorazilo asi 50 lidí. Z Moravy, odkud je moje žena, dovezli spoustu kořalky. Přišli sousedi, tak se to tady promíchalo.
Je padesátka strašák?
Můžu říct, že okolo padesáti to začíná být ono, samozřejmě musíte dát servis vlastnímu tělu, jinak budete řešit problémy. Kdyby to teď šlo zakonzervovat, tak bych to bral.
Málokdo by vás tipoval na dědu od vnoučete.
Nejstaršímu synovi je 31 let, byl tu na narozeninách i s roční vnučkou. Celkem mám sedm dětí, ne u všech jsem otcem, ale mám je kolem sebe. Tím, že nechodím do pravidelného zaměstnání, tak už trénuji na důchod, co se týká volného času.
Vzpomenete si na oslavu dvacetin, třicetin a čtyřicetin?
Tak dvacetiny jsem moc neslavil, to bylo na vysoké, koupili mi nějaký piva. Dva týdny poté v tom roce 1986 mě přejel vlak a ujel mi nohu. Třicetiny v roce 1996 jsem taky moc neslavil. „Gárdenparty“, jak to mají rádi dnešní třicátníci, jsme nedělali, neměli jsme ani garden, ani peníze na party. Tehdy byl člověk nesmrtelný, stačilo mít „káru“, peníze na „chmelku“ a na tabák. No a čtyřicátiny, to už byla jako trochu oslava, tam jsem byl zoufalej, existenciálně. Tehdy jsem taky s Karlem Svobodou pracoval na muzikálu Golem a do té mé krize byl ještě on dost špatný, trpěl depresemi, což pak vyústilo v sebevraždu. Přitom měl tehdy všechno, peníze, slávu.
Takže peníze ani sláva člověku štěstí nepřinesou. To můžete vlastně říct i z vlastní zkušenosti, že?
Moje uvažování od třiceti let bylo, že stačí dosáhnout slávy a bohatství a pak přijde štěstí a spokojenost. Jenže Karel Svoboda mi dal nahlédnout, že to tak není. Protože on už ty věci měl a byl naprosto nešťastný. To byl začátek mého prozření. Je fakt, že spousta lidí tomu, že peníze a sláva přinesou štěstí, věří. Ti pak zemřou v nějakém černém výkřiku, že jejich život měl špatný směr. Tehdy kolem čtyřicetin se můj život začal rozpadat.
V té době hrál u vás velkou roli alkohol.
Ten mě právě tehdy začal přepírat a já s tím bojoval. Tehdy jsem pil hodně. Měl jsem obavu chodit do hospody, hrozná byla nejistota z večerů, co se zase bude dít, když budu za chvíli úplně mimo. Nebo si druhý den nedokázat vzpomenout, co se dělo, míval jsem třeba i čtyřhodinové „okénko“. Teď už jsem s alkoholem v lepší pozici, můžu jít do hospody, můžu popít, nikdo mě nebude odnášet.
Lou Fanánek Hagen■ Vlastním jménem František Moravec. |
Zdá se, že nemáte problém o starostech s pitím mluvit. Nebo se pletu?
Vůbec ne. Já jsem si totiž nikdy nenechal do pití od nikoho kecat. A nikdo mi nebude kecat ani do nepití.
Byl jste alkoholik?
Alkoholik si neřekne, že je alkoholik. Alkoholik si říká, že není, zároveň si hledá symptomy. Já zjistil, že jich většinu mám. Ale stejně jsem si říkal, že nejsem. Začínalo to být špatné, zapomínání, usnutí na chodníku v zimě, což je i nebezpečné.
Tohle tempo jste nasadil už ve 20, že?
Jo, po tom, co jsem přišel o nohu. Možná proto mi to pití a sezení v hospodách tak procházelo. Zažil jsem s alkoholem spoustu dobrodružství a hezkých zážitků, jenže pak převažovala spíš jen ta negativa. Po dvou hodinách nevíte, co se děje, další den jste k nepoužití, nejde řídit auto, jsem hloupý, dochází k úrazům. Takhle zemřel náš kytarista Nikotin, spadl opilý na topení, krvácení do mozku a už se neprobral. I sem může alkohol vést.
Co drogy?
Už jsme trochu starší, takže v kapele maximálně marihuana, před revolucí i po ní.
Pijete při koncertech?
Před ním si dám startovacího panáka, pak spíš střiky, pivo je takové lenivé. Novinkou na koncertech Tří sester je, že mi zvuk jde do uší ze sluchátek, můžu běhat po pódiu, předtím jsem 30 let stál furt na jednom místě.
Se Třemi sestrami jste hrál už při studiu na vysoké škole, jak jste si tehdy malovali budoucnost?
Že budeme hrát a u toho chodit do práce. Nikdy nás nenapadlo, že Tři sestry budou tam, kde jsou v dnešní době. V den mých státnic vyšla naše první deska – Na kovárně, to je nářez.
No a loni Tři sestry slavily 30 let...
Bylo to v O2 Areně, dorazilo 11 tisíc lidí. Zaznamenali jsme větší výtoč piva než na koncertě kapel Rammstein nebo Kabát. Naši fanoušci vypijou dvakrát víc než ti na Rammsteinech nebo Kabátech. Do piva se dokážou opřít i ty naše fanynky.
Slyšel jsem názor i z řad skalních fanoušků Tří sester, že koncerty už nejsou co bývaly, a že psát muzikály, to je hrůza. Co na to říkáte?
Ať si podle toho názoru nějak žijou. To je běžné nadáváníčko. Že by to bylo horší, se mi nezdá. Tolik fanoušků, co máme na koncertech, jsme neměli nikdy. Dřív jsme hráli ožralí, pro pár lidí, samozřejmě to mělo taky své kouzlo. Ale to je jako když si někdo stěžuje, že za našeho mládí byly lepší párky a buřty. Za ty roky máme nacvičenou šou, odsýpá to, jsme vyladění.
Na čem teď děláte?
Na ničem, ani na desce, ani na muzikálu. Ale Michal David něco připravuje, tak s ním bych rád. Chtěl bych něco z historie, z té současnosti mě to ani moc nebaví. Mám rád například období římské. Naposledy mě oslovilo Rádio Impuls, že by rádi text pro oslavu narozenin rádia, kde zpívá současně několik herců, zpěváků atd. Já to chtěl odmítnout, ale zkusil jsem to a hrozně mě to chytlo. Za tři hodiny bylo hotovo.
Lou Fanánek Hagen
Nemohu opomenout vaši železnou nohu, změnily se za 30 let protézy k lepšímu?
No, že by vývoj protéz skočil jako automobilový průmysl, to zase ne. Ale v materiálech to šlo hodně nahoru. Tohle je nějaký uhlík s plastem, je to drahé, hradí to pojišťovna, výrobce to ví, takže to stojí úplně hovadská hausnumera. Kdyby to bylo na trhu, tak to nikdo nekoupí a oni budou muset zlevnit. Tahle náhrada stojí 60 tisíc.
Rebeloval jste různě, i proti zranění?
Ano, i proti zranění a proti osudu, že mi vlak ujel nohu. Z principu. Nemám rád, když nade mnou někdo vyhraje – třeba úraz, nebo nějakej hajzl. Je třeba bojovat proti ranám osudu, to je nejlepší, bojovat a sám nikomu neškodit.
Je rozdíl mezi Lou Fanánkem Hagenem a Františkem Moravcem, vaším úředním jménem?
Chvílemi by bylo jednodušší být jen František Moravec. Podepisuji se oběma jmény, oficiálně samozřejmě Moravec. Ale obě jména i osoby splývají.
