Livia Klausová: přišla jsem o soukromí

* Zvykla jste si už na velmi omezený soukromý život první dámy?
Jsou věci, které se změnit nedají. Takže ano, přišla jsem o soukromí a ta ztráta je pro mě pořád nepříjemná. Protože když půjdu po ulici a zakopnu, tak se určitě začne řešit, jestli umím chodit, zatímco když spadne někdo jiný, tak se prostě zvedne a jde dál. Ať udělám cokoli, pořád jsem na očích.

* Říkáte si někdy před spaním: Mám já tohle zapotřebí?
Ještě ne. Člověku nezbývá než se s tím smířit a snažit se orientovat na ty dobré věci. Asi bych se občas někde mohla schovat... ale vy byste mě stejně našli.

* Jednou z nepříjemností je jistě neustálá přítomnost bodyguardů. Museli už někdy razantněji zakročit?
A víte, že jo? Nikdo mě sice neohrožoval, ale jeden ze strážců mě zachránil před ledem padajícím ze střechy, strhl mě za kabát.

* To je skoro na metál.
Doufám, že dostane odměnu.

Noviny? Nečtu

* Mám trochu zmatek v tom, kterému místu teď říkáte "doma". Je to byt v pražské Libni, chalupa, Lány, anebo prvorepubliková vila na Ořechovce?
Nejvíc doma se cítím v tom libeňském bytě, který jsem s láskou vybudovala. Tam jsem doma pořád a taky se tam vrátím.

* Ale kde teď nejčastěji spíte? Tam?
Míst, kde mám kartáček na zuby, je hodně.

* A kde je mokrý?
Teď jsem se nejvíc věnovala zútulnění Lán, připravovali jsme je na řadu návštěv, které nás čekají. Takže to jsou Lány, tam jsem aspoň jednou za týden.

* Ale nedávno jste se s manželem nastěhovali i do té vily po odsunutých sudetských Němcích...
Podívejte se, když na mého muže někdo nemůže dlouho nic najít, začne pátrat třeba i po tom, kdo dřív bydlel v domě, který teď bude čtyři roky obývat on. Kde bydlíte vy?

* V podolském činžáku.
A zajímal jste se o to, kdo třeba v tom bytě kdy zavraždil svoji babičku?

* Ne. Samozřejmě ne.
No vidíte. Já nejsem majitel té vily, a nikdy jsem majitelem nebyla. Tím méně můj muž... A když se podíváte po pražských domech, tak skoro každý má svoji historii. Existuje tedy jediná možnost - aby v domech s historií lidi nebydleli. Víte, tohle jsou kauzy vymyšlené hlavně kvůli poutavému titulku. Jsou tu jiná témata, která by stála za pozornost, a přesto jim žádné noviny nevěnují pozornost.

* Snad to vidíte zbytečně černě. Co vám konkrétně chybí?
Lidi vůbec nevzrušuje, že vstoupíme do Evropské unie a že se změní spousta věcí, čímž nemám na mysli jen zabalené koblihy. Jsou to podstatné věci, ale odbudou se třemi zprávičkami.

* Jaké noviny čtete?
Žádné. Co je důležité, to mi řeknou lidi. Opravdu nemám čas.

* Takže vás po ránu nezajímá, co kdo napsal o Klausových?
Ne. Jen kdybych četla všechno o mém manželovi, tak bych sama vůbec nestačila pracovat.

* Kdy jste naposledy viděla svých pět vnoučat?
Děti už říkaly, maminko, dlouho jsi je neviděla a malinkej už chodí, tak jsem to napravila a minulý týden si udělala čas. Malinkej už opravdu chodí kolem nábytku. Ale vzpomínáte si, jak jsem před rokem plánovala, že si chci nechávat aspoň jeden den v týdnu pro sebe a pro rodinu? Tak to se mi moc nepovedlo. Zatím žádné volné neděle nemám.

* Dostanete se ještě někdy do kuchyně ke sporáku?
Ano, ale nevařím. Jen někdy udělám salát.

* Kdo vám tedy vaří?
My jsme pořád někde... A když už jsme doma, tak si namažeme chleba, a k tomu jíme jogurt. Anebo ten salát.

* Herečka Stella Zázvorková mi nedávno říkala, že by vás ráda viděla jako příští paní prezidentku. Smějete se tomu?
Tudy moje úvahy opravdu nejdou. Ano, Stella Zázvorková je příjemná a moudrá žena, ale to je jediné, co k tomu můžu říct. Přání kohokoliv, dokonce i vzácné herečky, nemají nic společného s tím, kudy se ubírá politika.

* Je tedy vyloučené, že byste jednou o manželovu funkci stála?
Odpovím jinak - když mi před lety někdo říkal, že se můj muž stane prezidentem, taky jsem neodpovídala, že se to nemůže stát...

* Aha. Takže můžu paní Zázvorkovou potěšit vzkazem, že ještě budete o případném prezidentování přemýšlet?
To už říkáte vy. Já k tomu víc nedodám.

Můj důchod je velmi nízký

* Váš muž je teď na vrcholu popularity možná i proto, že se na veřejnosti netváří otráveně nebo unaveně. Nebývá o to zamračenější doma?
Ptáte se, jestli se tam má ještě sílu usmívat? No, když už se jednou za čas vidíme, tak se nemračí.

* Stalo se vám za ten rok prezidentování, že jste mu řekla: Jsem na tebe hrdá?
To je trošku nadnesené. Vy své přítelkyni říkáte, jsem na tebe hrdej, Jaruško?

* Tak jinak: Tohle se ti, Klausi, povedlo...
Anebo takové to americké "dobrá práce!" že jo? Ne, neřekla jsem to. Někdy ani nevím o všech věcech, které za den řeší. Nedávno někde napsali, co všechno stihl za týden, s kým vším se potkal, a byla jsem překvapená. Takže to není tak, že bych sledovala všechnu jeho práci a říkala mu, tohle jsi udělal dobře, Vašíku.

* Když se před Vánocemi rozhodl udělit pár amnestií, nechal si poradit?
To byla lidsky těžká práce pro nás pro oba. On všechny ty žádosti opravdu četl a trvalo to iks týdnů - právě ty soboty a neděle, které jsme plánovali mít pro rodinu. Spousta lidí psala i mně, samozřejmě, abych se přimluvila, a já odpovídám, ano, dám to panu prezidentovi, ale nevím, jak to posoudí... Taky jsem dostala něco těch žádostí o milost k přečtení, ale on pak rozhodl sám. Je to jeho právo, on je pod rozhodnutím podepsaný. A já jsem zdaleka nebyla jediný člověk, který mu k tomu něco řekl; přizval si právníky, ale i obyčejné lidi, aby se na to podívali laicky.

* Kde berete peníze - manžel vám dává kapesné?
Mám taky svůj důchod od státu.

* Jak vysoký?
To se dá zjistit na jakékoli správě sociálního zabezpečení, zeptejte se tam. Není nijak rozdílný od jiných důchodů, takže... velmi nízký.

* Vy se jako každá manželka prezidenta snažíte pomáhat, takže jste se za ten rok sešla s mnoha nešťastníky. S bezdomovci, zdravotně postiženými, s uprchlíky... Dojal vás některý z těch lidí natolik, že jste si ho vzala pod osobní patronát?
To je těžké... Nejhorší je, že v sobě nenaleznete lakmusový papírek a nevíte, kterého z těch lidí vybrat. Když mi někdo popisuje opravdu těžký osud, tak chci vědět, jak to opravdu je, protože kdo dokáže napsat srdcervoucí dopis, ten ještě nemusí potřebovat největší pomoct.

* Jak zjistíte pravdu?
Zavoláme mu, samozřejmě. Neodpovídáme šablonovitě nebo jen proto, aby se odpovědělo. Ale nemůžeme si z těch mnoha dopisů vybrat člověka, nad kterým si vezmu osobní patronát. Jak by k tomu přišli ti ostatní?

* Přesto - nepotkala jste třeba postižené dítě, kterému jste se rozhodla pomoci nikoli za váš nadační fond, ale za Livii Klausovou?
To jsem se rozhodla, a ne vždycky dobře pochodila. Ani v oblasti lidského smutku se vždycky netrefíte. Poslala jsem třeba jedné postižené dívce peníze na schodolez, aby mohla chodit do školy, ale pak se ukázalo, že to její rodiče použili na něco úplně jiného. Není to typický příklad, ale taky se stane, takže já už se nikdy neupínám na jednoho člověka, na jednu Jarušku. Vždycky se ptám, kolik je takových Jarušek, které mají stejný problém, ale shodou okolností nemají maminku nebo tatínka, které se za dítě umějí brát.

Nikdo mi nepodlejzá

* Je na Pražském hradě místo, které jste si zamilovala?
Každému, kdo sem vstoupí, se zatají dech. A když se člověk podívá v kteroukoli hodinu z okna, tak vidí místa, kudy prošla historie. My, citliví lidé, to vnímáme.

* Dobře, ale co konkrétního vás tady uchvátilo?
Nemám čas, abych se po Hradě procházela, to ne. Mě třeba uchvacuje, jak se mi tady vracejí vzpomínky, které jdou až do dětství. Měli jsme totiž v rodině hezkou tradici - na Štědrý večer, zatímco jiní třeba navštěvovali rodiče nebo šli na hřbitov zavzpomínat na minulost, tak mě a mé sourozence sebral tatínek a šlo se na Hrad. Ale vaše představa, že se tady dnes toulám a čekám, kde to na mě dýchne víc a kde míň, ta nesedí. Já sem chodím jako do práce.

* Takže mi to nejoblíbenější místo neprozradíte?
Nemám takové. To je stejné, jako byste se mě ptal, kterého skladatele a kterou knížku mám nejraději. Taky bych vám to neuměla říct. Jistě, katedrála svatého Víta je velkolepá, ale Jiřský klášter nebo Ústav šlechtičen taky. Hrad má půvab jako obrovský komplex krásných věcí.

* Těšíváte se na zahraniční cesty?
To je něco strašně pěkného a zvláštního pro člověka, který se dostane do zahraničí jen jednou za rok. Ale když doprovázíte prezidenta nebo dřív premiéra, tak je to trošičku jiný typ cestování. Vidíte cizí zemi jinak, než byste si to představoval jako turista. A já se většinou snažím být součástí pracovních jednání, i když někdy se stane, že mi udělají dámský program. Ale zážitek je to nakonec vždycky - například, když jsme jeli do Petrohradu odhalovat Masarykův pomník, tak bylo krásné, jak se ke mně Rusové chovali, a co jsem z toho města viděla.

* V cizině si asi taky můžete vyjít bez problému na ulici, a když náhodou spadnete, nikdo to řešit nebude.
Na procházky zase nemáte tolik času. Váš den řídí sešitek zvaný minutovník a v něm máte napsáno, s kým se kde sejít.

* Musíte si často měnit číslo mobilu, protože vás otravují neznámí lidé?
Mě nikdo zaplaťpánbůh neobtěžuje, takže mám číslo pořád stejné. Možná je to tím, že mám telefon často vypnutý.

* A zvedla byste i číslo, které neznáte?
Pokud ho mám zapnutý, tak zvednu, ale podívejte - když třeba přijede paní Klestilová, tak v kabelce nemám telefon a ani teď ho u sebe nemám, aby mi nedrnčel. Ne. Ani já moc často nikomu nevolám a lidi mi většinou píšou.

* Lidé... Cítíte, že se vám spousta z nich snaží podlézat? Že nejednají, nemluví jako se sobě rovnou?
Mně nikdo nepodlejzá. Tenhle pocit jsme neměla nikdy, protože já s lidmi mluvím otevřeně a upřímně. Vy mně taky nepodlejzáte. Ne?

* Já ne, paní Klausová. Přednedávnem se půl národa dočetlo vyznání bývalé milenky vašeho manžela. Jak se k tomu rozhovoru postavil pan prezident?
Jestli chcete, tak se ho zeptejte. Ale já se k tomu postavila tak, že jsem ho nečetla. Lidi mi o tom sice říkali, ale pro mě je to dávno uzavřená kapitola - když už nemají na Klause nic, tak se vytáhne co? Vila a blondýnka.

* Neuvažujete o tom, že byste o svém životě vedle pana Klause napsala knihu?
Ne, to opravdu neplánuju. Co je na tom pěkného, to říkám, a ostatní si nechám pro sebe.

* A nepíšete si aspoň deníky, které by jednou mohly odhalit některá historická tajemství?
Ani ty nepíšu. Nemám čas na čtení ani na psaní. Můj život je teď natolik živý, rychlý a bohatý, že mám co dělat, abych ho žila.

Šedesátiletá první dáma se narodila do rodiny učitelky a právníka v Bratislavě, ale brzy se přestěhovali do Prahy. Studovala Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Na semináři španělštiny se roku 1962 seznámila s Václavem Klausem, který byl o tři roky starší.
V červenci 1968 se vzali, o rok později se narodil syn Václav, za pět let Jan. Pracovala v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd. V posledních letech byla v několika dozorčích radách. Ještě předloni jí tato práce vynesla přes milion korun ročně, ale po prezidentských volbách kariéru ukončila.