Lišková: Pavel slíbil, že dítě ohlídá

  • 6
Hlavní hrdinové následujícího rozhovoru jsou vlastně tři. Předně vypravěčka - třiadvacetiletá Kristýna. Tanečnice a možná taky herecký objev roku, která nyní (snad nic nezakřikneme!) čeká dítě s postavou číslo 2. S hercem Pavlem Liškou. A tím třetím, tím je její otec. Věčný rebel John Bok. Nedávno ukončil hladovku proti premiéru Grossovi.

* Mívala jste jako dítě z rodiny vězněného chartisty strach?
Všechno jsem vnímala dětským pohledem. Jasně, slyšela jsem, jak si dospělí povídají, že nás komunisti utiskujou, ale vlastně jsem měla krásné zážitky. Každý den u nás večeřeli a chlastali kamarádi, pořád se něco řešilo... A bylo pro mě dobrodružství, když jsem viděla tátu, jak utíká po střeše nebo jak se převlíká, aby ho policajti nenačapali před barákem, když měl domácí vězení.

* Opravdu se maskoval?
Jo. Jednou se oblíkl fakt šíleně, měl na sobě klobouk, divné brýle a takhle vyrazil na ulici. Nejenže si ho nevšimli policajti, ale nepoznal ho ani vlastní brácha, který k nám šel na návštěvu.

* Prý ho jednou zatkli ve chvíli, kdy vás vedl do školy. Tomu jste rozuměla jak?
Byla jsem na všechny nepříjemnosti připravená dopředu. Začalo to třeba už tím, že mě u nás v Karlíně často přepadávali úchyláci. Ale táta mě upozorňoval, že se to děje, tak jsem neměla taková traumata, jako by mohly mít jiné holčičky. Nejhorší byl jeden chlap v našem baráku, který se mě začal dotýkat - kdybych neměla takovou výchovu, možná zazmatkuju. Ale já věděla, že ho musím poslat do háje, hned do něj kopnout a utíkat mezi lidi.

* To jste tenkrát uplatnila?
Někdy ve druhé třídě. Udeřila jsem ho, shodila aktovku a utekla z domu. Tam jsem křičela, ať mi lidi pomůžou, ale nezájem - úchyl v klidu odešel.

* Takže vás moc nepřekvapila ani ta policie, když si přišla pro tátu?
Tenkrát před školou mě to nerozhodilo asi proto, že Bok zareagoval dobře. Řekl: "Já teď s váma nikam nepudu, poserte se, odvedu dceru do třídy, a pak si mě klidně odveďte..." Já věděla, že se tohle děje všem okolo, že jsou policajti pořád před naším barákem. A když ho chňapli, tak jsem snad ani neměla obavy, že se mu něco vážného přihodí. Ale... Když byl ve vazbě, tak jsem chodila spát k mámě a brala si jeho kabát. Abych měla pocit, že tam je s námi. A plakala jsem.

* Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989?
Mlhavě. Vím, že tátu zbili a zatkli, ale to už bylo normální. U nás to totiž bylo tak, že když šel táta s kamarády na demonstraci, tak jsem zůstala doma s mámou, což byla jediná ženská okolo, která nikam nešla, a hlídala děti všech demonstrujících kamarádů.

* Tykáte si s Václavem Havlem?
Ne. Ale teď jsme se po dlouhé době viděli na premiéře Horem pádem a táta ho upozornil, že to jsem já, kdo mu hrál kdysi divadlo... Moje maminka je totiž výtvarnice a dělala nám loutky, se kterými jsme Havlovi s mým bráchou Kryštofem hráli.

* Jak na vás na té premiéře reagoval?
Přívětivě. Ale mám pocit, že to je pro něj rutina. Kde se objeví, tam na něj všichni dotírají a on se pořád snaží být na všechny milej.

* Hodnotil váš výkon?
Spíš jeho žena, té se líbil. Dlouho se na mě dívala, až pobožně, a já vůbec nevěděla, jestli už se můžu kouknout někam jinam.

Chci ještě lítat!

* Koho z chartistů dnes znáte nejlíp?
Parta, která s tátou bojovala, se rozpadla. Lidi začali vydělávat peníze a najednou už není čas scházet se a debatovat u večeří. Ale vím, že bych si dokázala dlouho povídat třeba s malířem Joskou Skalníkem, jenže ten už tady skoro není. Dlouho jezdíval na Bali, ale teď mám pocit, že tam chce zůstat napořád.

* Což může být důvod k cestě do Asie.
Vždyť taky Lišáka přemlouvám.

* Snad budete mít štěstí a nepřipomenou se teroristi.
Tak úplně by mě to nepřekvapilo, protože ono i v New Yorku to bouchlo, když jsem tam byla já. A potom jsem zase jela do Brna, kde toho dne spadl barák, takže máma říká, že už mě nikam pouštět nebude.

* Byl to pro vás tehdy 11. září před třemi lety otřes?
Jako obvykle jsem byla trochu mimo a hrozně dlouho nevěděla, co se děje. Stály jsme s kamarádkou u nadzemního metra a teď koukáme, že se kouří z jedné budovy: "Tam něco natáčej? To musí stát strašně prachů." Ale pak vidíme, že druhá budova taky doutná, a tak si říkáme: "Co to je, to je šílený..." Teprve v našem bytě jsme z televize zjistily, co se děje. "Aha, to bychom měly zavolat domů, rodiče se to už asi taky dozvěděli..." Oni to samozřejmě věděli od začátku, takže máma úplně šedivěla, ale naštěstí byla v Americe i moje sestřenice, která jí volala hned po útoku a zalhala, že jsme v pořádku.

* S Pavlem Liškou se asi moc cestovat po světě nedá - pořád někde hraje.
A taky už touží po domečku, kde bude mít ženu v domácnosti a děti. Takže to má se mnou těžké.

* Jak to?
Já jsem pořád taková, že mi třeba dneska někdo nabídne, že někam můžu jet, a zítra pojedu. To mám v sobě, protože jsem od nějakých patnácti let každý rok někam vyjela. Aspoň na měsíc.

* Letos ne?
Jela jsem s Lišákem do Bretaně a bylo to hezký, ale takový turistický. I když jsme spali ve stanech a každý den se přemístili jinam... Ale já musím být na jednom místě, nasávat tam život. Teď nevím, jak to se mnou bude, ale... určitě chci ještě lítat!

Hladovka mě děsila

* O Johnu Bokovi se toho ví hodně, ale kdo je vaše máma?
Moje nejlepší kamarádka a hlavně víla. Nadpřirozená bytost. Proto může vydržet se šíleným Bokem. Výstižně to řekl můj bratranec - ona je elfka, táta dřevorubec. Protože Bok má v sobě neuvěřitelnou sílu. Teď držel přes měsíc hladovku - vůbec nejedl, celé noci psal něco na počítači, máma ho musela nutit, aby nezapomněl pít a občas si vzal nějaký vitamin... Ale on byl stejně schopný přijít, zvednout postel a začít na ní řezat nějaké příčky. Když jsme tohle viděly, tak už jsme se na něj sesypaly a začaly ječet, ať aspoň fyzicky nemaká.

* Na ty jeho hladovky už jste si zvykla?
Ne. Teď nás to hodně děsilo. Říkaly jsme si, že to už je přece jen starší pán, je mu padesát devět, a jeho zdraví by to mohlo ohrozit. Ale on si myslí, že jsme sobci, když nechápeme, proč to dělá, a pořád myslíme jen na jeho zdraví.

* A vy opravdu nechápete, proč žádal odstoupení premiéra?
Začátku hladovky rozumím, tam jde o to vyprovokovat lidi kolem, aby si něčeho všimli. Ale pak už jsem viděla, jak to škodí tátovu zdraví. Že ničí sám sebe bojem proti nějakýmu Grossovi. I když jinak s jeho názorem souhlasím - sice se v tom nevyznám, ale člověk jako Gross mi sympatický není. Je to přesně ten člověk, co má milou tvář, dokáže manipulovat lidmi okolo, ale má v sobě něco falešného. Zlého. Touží udržet se nahoře a stoupat ještě výš. Na tom by ještě nebylo nic špatného, ale on, myslím, zrovna dokáže dělat hodně prasečin. Teď o něm mám jednu vtipnou historku...

* ... o Grossovi?

Jo - včera u nás byl tátův kamarád Standa Penc a vyprávěl, jak měl s naším nejhlídanějším politikem Grossem schůzku. Když za ním šel, nejdřív musel před premiérskou ochrankou vytáhnout peníze a nůž. Projelo to na pásu, ale Standa si pak vzal všechno zpátky a šel přímo za Grossem, u kterého už žádná ochranka nebyla. Chápete? Tenhle premiér cítí velkou úzkost a asi ví proč, a přitom za ním může přijít mánička s nožem.

* K tancování, se kterým jste se už dostala třeba i do tokijského národního divadla, vás vedli rodiče?
Jo, oba. Třeba táta se mnou od dětství tančil na všech těch pařbách, kam jsme chodili, na rockových koncertech... pořád. To ví málokdo, že Bok v mládí krasobruslil.

* Kdy jste byla naposledy u slavného tanečního mistra Mina Tanaki?
Letos v zimě. Šest týdnů na jeho vesnické farmě. A jako pokaždé to bylo náročné, protože Japonci jsou hrozně drsní sami k sobě, a když mají trénink, tak vás vlastně mučí; všechno se musí dělat pořád dokola, ale vy už často nemůžete, protože jste to dělal dvacetkrát a nevíte, co změnit... Min po mně třeba chtěl, abych se proměnila v dítě, abych díky paměti svého těla dělala dětské pohyby a nasazovala výrazy dětské tváře v různých situacích. Ukazovala jsem mu to několikrát, ale on pořád, že to není dobře.

* Změnilo vás Japonsko v něčem zásadním?
Spíš jsem tam poznala několik šílených věcí. Že Japonci třeba vůbec nevědí, co je to neděle, volno, že by si mohli přispat... Já spánek miluju, ale tam jsem si ho neužila, protože skončí představení, a oni ráno stejně všichni vstanou brzo. Zvířata potřebujou nažrat a půda se musí obdělat, takže jedou od rána do sedmi večer, kdy zalehnou, a ráno znova. Podle mě to souvisí s tou jejich zemí - tam vylezete z baráku a vidíte obrovskou Fudži, navíc se země každý den třese, takže Japonci mají pocit, že proti tomuhle nejsou ničím. A že když něco chtějí udělat, tak to musí zvládnout rychle.

"Ale jo, asi si tě vezmu"

* Poznávají vás teď po Horem pádem lidi na ulici?
Vůbec teď nechodím ven. Ale s Lišákem, s tím jsme středem pozornosti vždycky. On to nerad slyší, ale někdy jedu ráda v tramvaji nebo v metru bez něj, abych taky jednou mohla lidi pozorovat já. Úplně nejpříšernější je, když se s ním na ulici dohaduju a okolojdoucí se zvědavě zastavujou - až je musím poslat do háje.

* Vy jste se za Pavlem kdysi poprvé neotočila jako za známým hercem?
Ne. Vůbec jsem ho neznala. Přijela jsem hrát do HaDivadla a do té doby jsem s ním neviděla nic, ani Návrat idiota.

* Pavel mi kdysi říkal, jak je nesmělý. "Když mi na holce záleželo a líbila se mi," povídal, "tak jsem před ní vždycky prchal." Jak to bylo ve vašem případě?
Já jsem divoká, a když začnu něco cítit, tak to dávám najevo a s ničím se nepářu. Takže on ani neměl možnost uniknout, nedovolila jsem mu to. U nás dvou se to tenkrát sešlo úplně zázračně - do té doby jsem třeba do někoho byla zamilovaná, ale když potom chtěl být ten kluk se mnou, tak jsem z toho vztahu zdrhala. Vadil mi pocit, že mě najednou někdo bude vlastnit. Ale s Lišákem jsem ze dne na den být chtěla a on se mnou taky. Dokonce jsme se vzali.

* To bylo předloni v létě, už po několika týdnech známosti. Proč tak rychle?
Seděli jsme v hospodě a kamarádi se ptali, jestli se někdy vezmeme. Tak jsme laškovali, že jo, že někdy v létě, v sobotu. A druhý den jelo HaDivadlo na zájezd do Nové Paky a za námi sedící herec Ján Sedal zase říká: "Vemeš si ho někdy?" Já na to, že nevím, a Lišák: "Počkej, ty si mě jako nevezmeš? A já: "Ale jo, asi jo." A tak jsme si řekli, že se vezmem. "A co takhle už tohle léto?" Tak jsme se koukli do diáře a našli první volnou sobotu.

* Jak na to reagovali vaši rodiče?
My jsme si nejdřív dali čas na rozmyšlenou až do té Paky, kde jsme pak v hospodě roztrhli pivní tácek. A abychom se neovlivnili slovy, oba jsme napsali, jestli jo, nebo ne. A pak jsem ještě z té Paky volala domů - zvedl to Bok a řekl: "Jo? Fakt? Tak jo, no," načež už jsem slyšela jen hysterický křik mámy, že jsem se zbláznila, že spolu přece můžeme bejt, ale nemusíme se brát. Což asi vyplynulo z toho, že se sama vdávala v devatenácti, za herce, a brzo se rozvedla.

* Možná jen nechtěla, abyste se tak brzo vzdávala své svobody.
Jenže my si s Lišákem říkali, že se nic neděje, že tu svatbu uděláme proto, že spolu teď chceme žít a oslavit to s kamarády. A že je přece lepší brát se v zamilovanosti, a ne někdy později, kdy to máte rozumově odůvodněné nebo vám už nic jiného nezbývá... A že se stejně nemůže přihodit nic horšího než rozvod, a my jsme snad natolik rozumní, že si při něm nebudeme dělat naschvály.

Bude to dobrý otec. Snad

* Uvědomovala jste si při natáčení Horem pádem, že nezvládáte věci, které byly pro profesionály kolem hračkou?
Jo. Povídala jsem si o tom s Petrem Formanem, když jsme se na ten film poprvé dívali: "Hele, tohle jsme tam zvládli!?" Pro mě bylo velké štěstí, že ani Petr nefunguje jako herec, že je civilní. Za ním jsem mohla kdykoli přijít, povídat si s ním a věděla jsem, že ho tím nevyrušuju ze soustředění. To pro mě byla úleva. Vždyť už je teď taky Petr navždycky mým bráchou.

* Co Lišák, nežárlí?
Je pravda, že byl zvyklý na něco jiného. Dva roky jsem mu chodila za zadkem, ani jsem netancovala. Jak jsem se zamilovala, jezdila jsem kamkoli s ním, takže si zvykl, že má ženu pořád vedle sebe. Ale pak jsem najednou začala znovu pracovat právě s bratry Formany na představení Kráska a zvíře, protože oni jsou mi oba hrozně blízcí způsobem práce, svou lidskostí, úplně vším... A tak mohl mít Lišák pocit, že se mu najednou vytrácím, že si zase žiju i ten život okolo.

* Jinými slovy, nebyl moc nadšený, že jste možná nastartovala vlastní hereckou kariéru.
Tvrdí, že je. Ale zároveň to asi musí překousnout.

* Ale ono je teď stejně pravděpodobnější, že budete mít jiné, mateřské starosti. Ani trochu vás nemrzí, že si v práci musíte dát přestávku zrovna teď?
Zažila jsem vlastní dobrou mámu, takže dítě šidit nechci. Ale zároveň vím, že musím být naplněná ještě něčím, nejen mateřstvím. A jestli to vyjde, mám točit už tři měsíce po porodu film. Teď ještě samozřejmě nevím, jak se budu cítit - některá matka začne makat hned a jiná se ze všeho vylíže až za rok - ale říkám si, že když už mám naplánované povinnosti, tak mě to možná donutí vylízat se rychle. Navíc Lišák slíbil, že bude na tom natáčení se mnou a mimino mi pomůže hlídat.

* Jaký si myslíte, že bude Pavel táta?
Pořád ho teď zkoumám a říkám si, budeš dobrej otec, nebo ne? A myslím, že bude. Že dokáže sám sebe popřít a bude si umět hrát s dětmi, jako by byl dítě sám... Jen u té jeho zodpovědnosti si pořád nejsem jistá. On totiž do jisté míry přestává flámovat, ale někdy se utrhne a potom naopak paří a paří. Jednou se mi takhle na dva dny ztratil, a to mi všichni volali, že má být támhle a támhle, ale já nic nevěděla. Mně ten mobil taky nezvedal. A tak si říkám - co když se mi takhle utrhne s dítětem a já o nich dva dny nebudu vědět?

Tanečnice a herečka Kristýna Lišková, dcera Johna Boka a manželka herce Pavla Lišky.

Pavel Liška s manželkou

Publicista John Bok s oslem Bíbou před sídlem vlády, kde 1. září spolu se Stanislavem Pencem usiloval o schůzku s premiérem Stanislavem Grossem. Kromě osla doprovázeli Boka s Pencem na úřad také tři kozlové. (1. září 2004)