Lesbický festival provázela láska i strach

  • 7
Organizátorky sedmého ročníku festivalu Ženské lesbické kultury jsou spokojeny. Akce i letos našla svůj domov v Goethově institutu v Praze a na bohatý program přišlo několik stovek návštěvníků. To signalizuje rostoucí zájem veřejnosti o problémy s nimiž se ve společnosti lesbičky i gayové potýkají. K toleranci odlišnosti jenž je vlastní lidem ve vyspělých státech, však mají Češi zatím velmi daleko. Většina lesbiček proto musí svoji lásku k přítelkyni tajit.
 
"Můžete se mně ptát na cokoliv z festivalu, ale moje jméno se nesmí nikde objevit. Mohla bych mít problémy v zaměstnání a možná by mi hrozil i vyhazov. Navíc o tom zatím neví moji rodiče. Nezlobte se," řekla štíhlá třiadvacetiletá blondýnka z Prahy. Její devatenáctiletá přítelkyně, již rovněž zdobí blonďatá hříva má větší štěstí.

Tolerantní rodiče své dceři rozumí. Se svou láskou prožívá už rok velmi něžný vztah a může o něm doma bez obav mluvit. "Naši jsou bezvadní. Všechno pochopili a berou mě jako naprosto normálního člověka. A proti naší lásce nemají vůbec nic. Svoje jméno vám ale neřeknu. Svoji přítelkyni bych tím mohla ohrozit," krčí omluvně rameny.

Před dveřmi do zasedacího sálu v němž probíhá přednáška o drogách a alkoholu, stojí další zamilovaný pár a podepisuje petici za rovná práva lesbických žen a gayů. Kromě lásky je i jejich trvalým společníkem strach a hrůza z prozrazení.

Osmnáctiletá studentka tvrdí, že jejich příběh by vydal na román, v němž by o dramatické okamžiky nebyla nouze. "Máme se hodně rády a je nám spolu strašně hezky. Myslím, že se nemáme za co stydět. Musíme ale neustále dávat pozor a v novinách se naše společná fotka už vůbec nesmí objevit. Mezi lidmi je zatím moc předsudků. Kdyby se o mojí orientaci dozvěděly třeba moje spolužačky ve škole, asi bych mezi nimi nevydržela. Musela bych zřejmě odejít," říká smutným hlasem studentka střední zdravotnické školy.

Budoucí zdravotní sestra se nejvíc těší na okamžik, kdy se ze svou přítelkyní nebude muset schovávat. Zároveň se ale bojí, že se její sen nikdy nesplní. "Někdy mám strašné deprese z toho, že musíme být pořád ve střehu. Když jsme třeba na výletě v místě kde nás nikdo nezná, tak se na ulici vedeme za ruce. Klidně si na veřejnosti dáme pusu a cítíme se naprosto svobodné. Je to ale jen na chvilku. Nejvíc si proto přejeme, abychom se už nemusely schovávat a prožívat všechno naplno i tam kde jsme doma. Je to náš velký sen," dodává studentka.