Je jako zaklínadlo, které pod jejím perem vyčaruje obsáhlý román, filmový či televizní scénář. "První věta rozhoduje. V ní je obsaženo všechno, rytmus i jazyk.
Když ji chytím, tak už si mé podvědomí poradí samo. Někdy jsem překvapená a někdy nedokážu přesně říct, k jakým koncům se při pasní doberu.
Ano, jistě. Mám syžet a mám také pevnou představu o knize, ale moji hrdinové někdy na životních křižovatkách uhnou úplně jinam," říká o své práci Eva Kantůrková.
Umíněné dítě odjinud
Do jedenácti let vyrůstala Eva rozená Sílová v pěstounské rodině na venkově nedaleko Prahy. Bez vlastních rodičů, ale obklopena láskou a péčí, která, jak sama řekla, byla v té době možná větší, než jakou by byla schopna poskytnout její vlastní rodina. "Nebylo to vůbec žádné strádání. Spíš to ve mně vypěstovalo pocit jisté výjimečnosti, tedy zejména v tom smyslu, že jsem jakési dítě odjinud. A právě tam jsem se taky naučila brát věci z lepší stránky."
Její rodiče, Jiří a Bohumila, patřili ke stálicím předválečné levicové intelektuální scény. Tatínek novinář a scenárista, maminka, velmi půvabná dáma, spisovatelka. K rodičům do Prahy - lépe řečeno k matce, protože otec založil novou rodinu, aniž by však přerušil kontakty s tou starou - se Eva vrátila až za heydrichiády.
V metropoli se před ní otevřel nový prostor. Nahlédla do kaváren Mánes a Metro i do dalších zákoutí, která tehdy ještě měla silný intelektuální esprit. Hrdinové těchto kolbišť, literáti a umělci zvučných jmen, tak pro ni byli vzory z masa a kostí, nikoli jen pánové ze zašedlých fotografií v čítankách.
Silnou oporu, k níž se mohla o několik desetiletí později při tvrdé srážce s totalitou obrátit, nacházela i ve své matce. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora nesměla Bohumila Sílová vydávat. Žila stejně jako řada dalších autorů na úvěr a z optimismu, který živili velkorysí nakladatelé vydávající finanční zálohy na díla, která snad vyjdou až po válce.
Svůj životopis nepřepisuju
Eva Kantůrková se však důrazně brání podezření, že do ní pocity výjimečnosti a výjimečné prostředí zasely jakékoli ambice. "Řekla bych o sobě, že dělám to, co dělat chci. Na ambice si dávám velký pozor. Stejně jako si dávám velký pozor na to, abych nešla levnou a svůdnou cestou," říká spisovatelka a scenáristka, kterou komunistické úřady od sedmdesátých let až do roku 1989 za její postoje pronásledovaly, která se však sama stala členkou komunistické strany, a to už v 16 letech.
"Minulost nikdy nezapírám a svůj životopis nikdy nepřepisuju. Moc velký výběr tehdy nebyl a u mě rozhodlo i domácí zázemí. Oba rodiče byli předváleční členové strany. Navíc jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří nikdy nepřistoupili na tvrdý aparátnický dril. Byli jsme ve stavu jakési neustálé neposlušnosti. Neustrnuli jsme a nezavírali oči a ve druhé polovině padesátých let jsme začali přepisovat a převracet vlastní vzdělání poznamenané stalinismem," vysvětluje Eva Kantůrková, která na konci let šedesátých už jako promovaná historička z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy sama začala přepisovat a převracet ještě teplé dějiny bezohledných společenských experimentů socialismu.
Kritický román Smuteční slavnost o kolektivizaci venkova z roku 1967 a scénář ke stejnojmennému "trezorovému" filmu režiséra Zdeňka Sirového jí na úsvitu normalizace po sovětské okupaci Československa vynesly zákaz publikování. Na váhu tvrdě dopadlo jistě i to, že Eva Kantůrková demonstrativně opustila řady všeobjímající státostrany.
Komunističtí cenzoři nechali v letech 1970 a 1971 pro jistotu zničit už vytištěné náklady jejích knih Nulový bod a Pozůstalost pana Ábela.
Osvobozující kriminál
Eva Kantůrková, i když zůstala v domácnosti, se pera nepustila. V samizdatu, v Německu a ve Francii vydala za 18 let nejméně patnáct publikací. Romány, povídky, črty, eseje. Stala se signatářkou Charty 77 a pevným článkem disidentských kruhů.
V roce 1980 pak přišla nabídka na pozici mluvčí Charty. "Tenkrát jsem odmítla, ne ze strachu, ale z pocitu, že nejsem připravená. Dost zralá, dost zkušená. Kdybych to vzala hned, možná jsem nemusela být ani zavřená. Vždyť mluvčí většinou nezavírali," vzpomíná žena, kterou na rok zavřeli jen proto, že se prý pokusila rozvrátit Československou socialistickou republiku vydáním knihy rozhovorů v tehdejší Německé spolkové republice. Mluvčí Charty se nakonec - v roce 1985 - přece stala.
Eva Kantůrková dokázala přijmout z té lepší stránky i rok v ruzyňském kriminále. "Tam platilo víc než kdekoli jinde heslo: co mě nezabije, to mě posílí. Smyla jsem tam ze sebe malinko namyšlený a studený intelektualismus. Ale především jsem se definitivně osvobodila od traumatu z toho, čemu se dnes říká komunistická minulost, a jasně jsem vyjádřila, kam až jsem ochotná ve svém odporu zajít."
I tuto zkušenost promítla do svého díla. Mé přítelkyně z domu smutku (samizdat, 1984) se rok po listopadovém převratu staly předlohou k úspěšnému televiznímu seriálu, který se řadí k tomu nejlepšímu z dramatické televizní tvorby uplynulých dekád. I proto, že patří k těm několika málo smysluplným reflexím komunistické totality, jež se prostřednictvím obrazovky protlačily přímo k masám do často lhostejných českých obýváků.
Vystačím si sama
Od vydání první knihy Evy Kantůrkové Jen si maličko povyskočit uplynulo skoro čtyřicet let. Za tu dobu i přes nesmírné těžkosti vydala téměř třicet objemných i drobnějších literárních děl, napsala scénáře ke dvěma filmům a k jednomu televiznímu seriálu. Jednoduché počty nás dovedou k závěru, že to jsou čtyři desítky let totálního literárního nasazení, k němuž se v posledních dekádách přidává nasazení ve věcech veřejných. Na začátku devadesátých let působení v České národní radě, které posléze vyměnila za předsednický post v čele rady Obce spisovatelů, o něco později usedla do ředitelského křesla na odboru literatury a knihoven ministerstva kultury. K tomu přibyly aktivity v Nadaci pro záchranu Národní knihovny.
Eva Kantůrková tím však zdaleka nekončí. Před necelými dvěma týdny, pouhé dva dny po svých třiasedmdesátých narozeninách, byla sněmovnou zvolena do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (navrhla ji ČSSD). Před týdnem odevzdala v České televizi scénář k novému seriálu Jan Hus, který volně navazuje na její románovou črtu z konce osmdesátých let.
Navzdory oceněním, jež získala - roku 1984 Cenu T. Stopparda za nejlepší dílo neoficiální československé literatury, roku 1989 Cenu Jana Palacha za literaturu a v roce 1999 Cenu Egona Hostovského nepřijímali po listopadu devětaosmdesátého někteří recenzenti dílo a aktivity Evy Kantůrkové s nadšením. Ale spisovatelka, která se už jako dívka naučila stát pevně na vlastních nohou a za vlastním názorem a která se v tomto umění jako zralá žena a matka ještě zdokonalila, se tím nedá rozrušit. "Vystačím si sama. Možná to zní nadutě, ale dnes už vím, že zbývají tři, čtyři možná pět let života, a chci stihnou všechno, co bych stihnout měla. Dokončit seriál i rozepsaný román Nečasovi běsi," říká klidně žena, která patří k nejvýraznějším postavám současné české literatury.
|
EVA KANTŮRKOVÁ Odkud jsem Narodila jsem se v Praze 11. května 1930. Velkou část dětství jsem však prožila na venkově nedaleko hlavního města. Čím vším jsem byla Maturitu jsem dokončila při prvním zaměstnání. Začínala jsem jako redaktorka kulturní rubriky Mladé fronty a na tu dobu vzpomínám s velkou láskou. V roce 1956 jsem promovala v oboru historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Psala jsem a pořád píšu literaturu i filmové a televizní scénáře. Pracovala jsem však také jako úřednice. Byla jsem mimo jiné mluvčí Charty 77, poslankyní ČNR, předsedkyní Obce spisovatelů a nakonec jsem se stala členskou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Manželství s Jiřím Kantůrkem a potom i děti, mí dva synové. Můj nejbližší velký úkol Dokončit práci na televizním seriálu Jan Hus. Před týdnem jsem odevzdala na Kavčí hory první verzi scénáře. Cyklus by měl mít celkem sedm dílů. Premiéru by mohl mít v roce 2005. |
