Je Leona Machálková zadaná?
Na stručnou otázku stručná odpověď - užívám si svobody.
Jaký máte nyní vztah s vaším bývalým partnerem Bořkem Šípkem?
Je to můj přítel, někdo, koho budu mít ráda až do smrti. Je to prostě zajímavý chlap, máme si stále co říct a vychováváme také našeho syna. Co je ovšem uzavřenou kapitolou, je naše partnerství. Vpluli jsme do jiné kvality, ale i tou snad potvrzujeme, že jsme se kdysi opravdu nezamilovali jen tak náhodou.
Synovi Arturovi bude brzy deset. Neklepe vám už na dveře puberta?
Osobně se domnívám, že to nohaté stvoření, co se pořád tak rádo mazlí, je ještě před branou puberty. Přeju mu to, jak se těší a tak trochu připravuje na to, až bude velkej chlapák, ale stále se nestydí za to být dítětem. Moc si toho vážím a také užívám naplno. Víc než kdy jindy si uvědomuji, jak čas letí a mnohé pomíjí. Vím, jak se mi jednou po tom bude stýskat, ale to je přirozené, takhle to mají všechny mámy.
Jak on se vůbec staví k showbyznysu? Nechává ho v klidu?
Naprosto. Absolutně netuší, jaký je to ring. Je mnohdy opojen tím velkým světem, ale takhle to nechávám. Neberu mu iluze a nezatěžuji ho starostmi dospělých. Nechávám ho žít jeho dětský život, snažím se ho vést, ale respektuji jeho osobnost. Věřím, že to má smysl, chci, aby jeho šípková růže rozkvetla sama. Jednou mi za to možná poděkuje, i když kvůli tomu to nedělám.
Leona Machálková / Fotograf: LENKA HATAŠOVÁ / Make-up a vlasy: ZDENĚK FENCL / Styling: MARTIN GRUNTORÁD / BIZAAR, 5.Avenue, Max Mara, Dyrberg/Kern, fotografováno v hotelu Augustine
Když jsme u toho, co byste z něj chtěla jednou mít?
Co já bych chtěla z Artura? Odpovím vám na to, co mi řekl on sám. Když jsem se ho nedávno ptala, jestli už ví, co by chtěl v životě dělat, byla jsem zvědavá, zda bude chtít být sportovec nebo po tátovi architekt. Na to mi odpověděl: "Já si přeju, abych byl hlavně dobrý tatínek." To mě tehdy fakt dostal.
Rád bych se zastavil i u vaší profese zpěvačky. Všichni kolem sebe pociťujeme, že ekonomická situace není, co bývala. Jak se to projevuje ve vaší branži?
O krizi se hovoří už hodně dlouho naprosto napříč všemi profesemi. Dotýká se také naší branže. V divadlech slyším, že je to docela dřina naplnit sál či zimní stadion, je to mnohdy bitva o diváka. Já si naštěstí nemohu stěžovat na nedostatek pracovních příležitostí, stále mám z čeho vybírat, práce je dost, a co se týče budoucích projektů, zatím spoléhám sama na sebe. Chystáme s manažerem Petrem Klérem a s hudebníkem Martinem Laulem zajímavou desku - krize nekrize. Hlavně že se něco děje.
Poslední řadovou desku jste vydala v roce 2005, před třemi lety lety vám vyšly největší hity. Myslíte, že o prodeji a vydávání desek už to v dnešní době také není?
Víte, já si dávno myslím, že nové CD chci vydat především proto, že mám nějaké umělecké ambice. Že chci mít nové krásné písničky, které mi vstoupí do mého muzikantského života, že je budu zpívat na koncertech. Natočím je tedy, abych měla reprezentativní věcičku, na kterou si potrpím a kterou potěším všechny svoje fanoušky. Za tím si stojím, a to je to nejdůležitější. Doba se hodně změnila, já to respektuji a už se na mnohé dívám jinak. Kolik se toho prodá, až tak neprožívám. Jsou tady prostě jiné priority.
Přemýšlíte i o nějakých zadních vrátkách?
Přiznám se, že se soustředím sama na sebe. Intenzivně pracuji sama na sobě, na svém hlase, celkové kondici, snažím se stále hudebně vzdělávat, a to z prostého důvodu, že stále důvěřuji svému talentu a vidím se profesně jako zpěvačku, která by mohla umět zaujmout. Hlavně se snažím, abych měla pocit a radost z toho, že žiju život, že mi jen tak neuniká.
