Jak funguje rodina se čtyřmi dětmi?
Popravdě, kdyby měly mezi sebou přece jen větší věkový odstup, bylo by to o něčem jiném. Dvojčata a Iman jsou totiž od sebe jen rok a šest dní, takže je to občas dost náročné. Na druhou stranu se už k sobě začínají trošku přibližovat, takže teď jde spíš o trojčata, přestože má každý z nich samozřejmě trochu jiné návyky. Naštěstí mám velkou oporu v partnerovi, který pracuje z domova, a mámě, bez které by to nešlo. Máme také paní na hlídaní, která k nám dochází dvakrát týdně na osm hodin. Na tři malé děti a školáka plně vytížíte dva lidi, to je prostý fakt. A k tomu už nezvládáte skoro nic jiného…
Když byly děti malinké, den a půl se dal zvládnout v jedné osobě. Ovšem teď, kdy se z nich staly neřízené střely, v jeden moment se mi totiž například každý rozeběhne jiným směrem, člověk není schopen dělat nic jiného, než na ně dávat pozor. Do toho mají krásně ambivalentní sourozenecký vztah. V jednu chvíli se tedy buď šíleně milují a pusinkují, nebo se rvou… Během jedné sekundy jsou fakt schopné se zabít. My si však nestěžujeme a jsme rádi, že to nějak přežíváme. Slovo spánek je u nás skoro jako sprosté slovo, prostě ho neuslyšíte…
Tuším tedy správně, že pro vás byla dvojčata překvapením?
No jasně, ono už samotné těhotenství s Iman bylo sice plánované, ale ne tak rychle. A když mi řekli o dvojčatech, myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci. Já sice vždycky chtěla velkou rodinu, a dokonce i dvojčata, jenže jsem si je přála v trochu jiném sledu. Nečekala jsem tento bonus až na závěr.
Zaujala mě, že jste Iman rodila doma. Jste příznivkyní domácích porodů?
O domácím porodu jsem přemýšlela už i u Davida, ale Michal (otcem Davida je zpěvák Michael Kocáb, pozn. red.) byl proti, je totiž velkým zastáncem klasické medicíny, takže přes to nejel vlak. Nijak jsem na to tedy netlačila, respektovala jsem jeho názor, navíc jsem byla prvorodička bez zkušeností. Když jsem však možnost domácího porodu nadnesla u Volkana, nečekala jsem, jaké bude mít v tomto směru pochopení. Řekl mi, že jestli si domácí porod opravdu přeju a udělám vše pro to, aby byl bezpečný pro mě i dítě, bude stát po mém boku.
Chodila jsem na vyšetření jak do nemocnice, tak k porodní asistentce. Čím víc jsem se do všeho ponořovala, tím víc jsem věděla, že si získané zkušenosti nebudu chtít nechat jen pro sebe. Nikomu domácí porod nevnucuji, nejvíc mi ale vadí, že v České republice není více dostupných informací. Navíc jsou legislativně v šedé zóně, což nahrává nezodpovědným mámám a především dulám, které porodu často asistují, ale nemají k němu příslušné vzdělání.
V tomhle jsme zase x let za ostatními evropskými státy. Každá země totiž na domácí porody ve větší či menší míře myslí. Například v severských státech se automaticky předpokládá, že budete rodit minimálně ambulantně. V pátém měsíci tak dostáváte balíček k domácímu porodu, k doktorovi se chodí až v případě komplikací, prohlídky probíhají u porodní asistentky, ta vás v případě potřeby posílá k doktorovi. Můžete se tedy rozhodnout buď pro domácí porod, ambulantní nebo pro klasický porod jako u nás, jenže ten nehradí pojišťovna, a musíte si ho zaplatit sám. Pokud rodíte doma nebo ambulantně, dochází k vám domů 14 dní po porodu státem placená porodní asistentka, která vám pomáhá s péčí o dítě a domácnost.
Chtěla jste domácí porod i u dvojčat?
Pro mě by to byl splněný sen, ale věděla jsem, že to nebude možné. V tomto případě jsem měla ke všemu a všem radám absolutní pokoru, i když jsem chtěla porod pokud možno co nejpřirozenější. Byla jsem stejně jako v předchozích případech zapsaná v Podolí u mé kamarádky gynekoložky, ona mi však řekla na rovinu, že v Podolí mi nedovolí rodit dvojčata přirozeně, že je prakticky vždy rodí císařem. To je obecně zažité skoro ve všech porodnicích, takže jsem hledala nějakou jinou, kde bych mohla mít, pokud situace dovolí, přirozený porod. Vše se ale stejně nakonec vyřešilo úplně jinak.
Kvůli obřízce nás vypálili a musela jsem utíkat, prozrazuje Lejla Abbasová |
Jak?
Porodila jsem předčasně. Ještě v půl osmé jsem seděla v teplákách v jižních Čechách na chalupě u táboráku, kde mi praskla voda. Nasedli jsme tedy s partnerem do auta a v devět jsem už byla na sále v Podolí, kde jsem v šílené rychlosti přirozeně porodila. Dodnes mi říkají, že jsem jedna z mála, kdo v Podolí porodil dvojčata přirozenou cestou. V půl jedenácté byli oba kluci na světě a v jedenáct jsem stála u jejich inkubátorů. Pamatuji si na moment, těsně po porodu, kdy ze sálu všichni odešli, a já tam ležela jen v těch smradlavých věcech od táboráku a nemohla uvěřit tomu, co všechno se během těch několika mála hodin stalo…
Jak dlouho byli kluci v inkubátorech?
Narodili se ve 31. týdnu a zůstali v nich do 36. týdne. Beník měl ještě nedovyvinuté plíce, což není u nedonošených dětí porozených v sedmém měsíci neobvyklý problém. Šestinedělí nebylo extra příjemné, protože jsem v tom příšerném předloňském parném létě denně docházela na šest hodin do Podolí, kde navíc neměli klimatizaci, abych kluky kojila a odstříkávala mléko. Jedno kojení trvalo hodinu a půl a po hodině a půl jsem začala znova. A tak to trvalo přes půl roku i po návratu domů. K tomu péče o roční Iman a Davida, navíc jsem dostala nějaké záněty. Ale naštěstí se na nepříjemné věci rychle zapomíná a zbyly mi spíš ty hezké vzpomínky.
Kluci jsou jedno nebo dvojvaječná dvojčata?
Dvojvaječná, každý je úplně jiný. Jeden bílý, špinavý blonďák, se světlou kůží, druhý černý s havraními vlasy a konečně s kůží tmavou. Kluk blonďák je o kilo a půl těžší než Iman, má i o číslo větší nohu než ona. Ten druhý je z těch tří zase nejmenší, drobounký, až dívčí. Bílý Ben, tmavý Teo - to je nečekaná mnemotechnická pomůcka. Jsou fakt jako nebe a dudy.
Co nejstaršího Davida nyní nejvíc baví?
Hlavně se neučit, což je problém. S domácí výukou jsme ze začátku fakt bojovali, teď se to naštěstí už zklidnilo. Jinak má období závislosti na pokémonech, několik let to bylo lego. Bohužel nemohu říci nic intelektuálního, ač bych jako klasická matka chtěla, ale přiznávám, je to takhle. (směje se) Nechci ho však hanit, je to vážně skvělej kluk, což neříkám jen já, jeho máma. Má moc rád knížky, jenže je chce spíš od někoho předčítat, než je sám číst. Přestože čte opravdu dobře. A má moc rád děti, a to jak ty menší, tak větší. Umí to s nimi.
Takže vám s malými dokáže pomoci?
Určitě. Aktuálně ho musíme dokonce trochu krotit, protože začíná mít i výchovné tendence, kde je to trochu „vošajstlich“, protože má k sourozencům ultimátní přístup. Například vidí, že se malí navzájem bouchají, takže k nim přiběhne a plácne je přes ruce. Vysvětluju mu tedy, že když je chce naučit, aby se nemlátili, nemůže přijít a jednu jim natáhnout taky. Navíc je totálně zamilovaný do Iman, která ho dost péruje. Chová se vůči němu jako generál, má ho doslova omotaného kolem prstu. Občas mu tak dělá i schválnosti. Trochu nám holka, zdá se, zvlčila, takže budeme muset utáhnout řetězy.
Stýká se David s tátou?
To je věc, na kterou jsem dbala od samého začátku, tedy po našem rozchodu. Já jsem s otcem prakticky nekomunikovala, takže vím, jaké to je vyrůstat bez táty… Nechtěla jsem, aby spolu ztratili kontakt, ať už se mezi námi dvěma dělo cokoli. Jsou teď spolu jedenkrát za 14 dní na lehce rozšířený víkend. Ale domlouváme se i individuálně, podle potřeby.
Jezdíte do Afriky i s dětmi?
Jasně! Byly tam všechny, ať už v břiše nebo po narození. K Masajům jsem jela poprvé s Davidem, když bylo Iman šest sedm měsíců, přičemž jsem byla tři měsíce těhotná s kluky. Vloni v létě jsme byli v Africe společně na šest týdnů. Akorát jsme doletěli do Keni a Volkan se musel hned druhý den vrátit zpět do Prahy kvůli nějakému urgentnímu pracovnímu problému. Zůstala jsem tedy v Keni sama s dětmi, byla s námi i partnerova tehdy 13letá dcera. Naštěstí jsem měla pomoc v domácnosti, tak se to dalo, i když mentálně o úplnou pohodu nešlo.
Pak za mnou podle plánu přiletěla Ester Janečková s rodinou a na pár dní mi tam nechali i jejich Sáru, takže dětí bylo najednou opravdu požehnaně. Mně to s nimi ale baví, i když teď u malých zažíváme období „bez mozku“. Tak nazývám dobu zhruba od roku a půl, kdy začnou chodit a mají potřebu si všechno samy vyzkoušet, do tří čtyř let. Přečkat tyto roky je těžké, musíte být v neustálém střehu. Už teď se těším, až se to zlomí a přejdeme do klidnější vývojové fáze. (smích)
Jakými humanitárními projekty se v Keni zabýváte?
Po prvním mateřství jsem se rozhodla, že moje dřívější a již fungující projekty nechám jít svojí vlastní cestou. Nebylo by už ani v mých silách, abych se jim naplno věnovala. Spolupracovala jsem totiž s jedenácti a navíc byly rozprostřeny po celé Africe. Dlouho jsem tehdy hledala projekt, co by splňoval mé představy. Až jsem se jednoho dne potkala se slovenskou fotografkou Vlaďou Bajerovskou, která žije v Africe teď už dobrých patnáct let. V té době fungovala na hranicích Tanzanie a Keni s komunitou Masajů, a tak mě představila manželskému misionářskému páru, který tam se svými třemi dětmi tenkrát bydlel už asi tři roky a po čase založili organizaci Redtribe.
Jejich citlivý přístup mi byl hned vlastní. Po svém příchodu k Masajům hledali pro jedno ze svých dětí školu, díky čemuž zjistili, že tam žije pastor, který vyučuje čtyři děti. Chtěli s ním tedy začít spolupracovat, protože se jim líbilo, jak je vede a jak o výuce přemýšlí. Šli do toho a dnes už má Maasai Academy osm tříd o 230 žácích. Vedle toho se rozjela spousta dalších projektů, které mají spádovou oblast tři tisíce lidí.
Na mnoha projektech nějakým způsobem participuji i já. Je malý zázrak, co se jim, potažmo nám, v tak bohem zapomenutém místě podařilo. Vše, co děláme, navíc musí být v absolutním zákrytu s tím, jak tamní lidé přemýšlejí a co chtějí. V momentě, kdy bychom udělali nějaký úkrok stranou, ztratili bychom jejich důvěru, což je naprosto legitimní. Na druhou stranu je vidět, že chtějí spolupracovat, posouvat se dál, studovat…
Co jste řešila například během poslední návštěvy u Masajů?
Teď jsem tam byla s kameramanem a redaktorkou, abychom připravili dokument, který bychom chtěli pustit do světa letos v říjnu. Právě se prokousáváme nasbíraným materiálem, natočili jsme toho opravdu hodně. Jinak pomáhám tamní škole, jak jen je třeba. Nedávno jsme například zjistili, že nám v sedmé osmé třídě přestávají chodit do škol děvčata, což je častý jev. Bohužel v ekonomice rodiny je holka zátěž, nebo naopak přínos, pokud se ji podaří dobře vdát. Když jim však zůstane doma, je to pro ně „krkem“ navíc. Logicky jsme tedy předpokládali, že ze škol holky odcházejí proto, aby se brzy provdaly a měly děti, což je velký nešvar rozvojových zemí. Jenže když jsme se po tom pídili, ukázalo se, že přestávají chodit do školy z jiného důvodu.
Z jakého?
Řeknu to stručně. Hygienická vložka je pro tamní ženy malé zlato, luxus. Zjistili jsme, že holky mají v lepším případě kusy látek, které si perou, v horším případě nic. A protože chodí do školy v tom šíleném horku, zapáchají, takže zůstavají doma, aby nebyly stigmatizovány. Taková je realita. Žena v Africe si obecně během menstruace připadá nečistá. Holky proto v době menstruace na týden vypadnou ze školy, jenže během té doby dojdou rodiče k názoru, že se jim vyplatí dceru do školy neposílat. Rodina totiž ušetří na školném, holka navíc doma pomáhá, a tak se často rozhodnou ji provdat. Z 80 procent na počátku takového smýšlení stojí právě menstruace.
Začali jsme tedy do Afriky vozit hygienické vložky. Pamatuji si, jak jsem tam jednou jela se třemi kufry, zapojila jsem do toho i partnera… Teď poprvé jsme dovezli i menstruační kalhotky Snuggs, jejichž životnost je dva roky. Ani si nedovedete představit, jak jsou za to místní dívky rády.
Zmínila byste příklady nějakých dalších projektů, na kterých pracujete?
Do Keni dovážím třeba korálky, pracujeme na zemědělském projektu, který vznikl proto, že dětem ve stravě chybí určité minerály a vitamíny. Mají totiž velmi omezený přístup k potravinám, jízda do nejbližšího města trvá pět hodin… Na políčku se tedy pěstují rostliny adaptabilní s prostředím. Ukázalo se, že je tamní oblast poměrně úrodná a že jsou děti celkem schopny přijímat nové chutě. Masajové jsou v tomto směru ale obecně dost konzervativní. V současné době z toho políčka vydáme do školní jídelny 12 tisíc obědů měsíčně plus máme ještě přebytky, které prodáváme na trhu.
Dále jsme zřídili truhlářskou dílnu, kterou chceme rozšířit na učňovské učiliště, protože je v oblasti 95procentní nezaměstnanost mladých lidí. Z těch dalších bych jmenovala ještě například medový projekt, Masajové jsou totiž velkými konzumenty medu z divokých včel. Nakoupili jsme tedy 25 úlů a budeme zpracovávat nejen med, ale i další včelí produkty. Dříve jejich sběr medu fungoval tak, že pokáceli strom, čímž přišli nejen o strom samotný, ale i o včelstvo.
Dokázala byste žít v Africe natrvalo?
V tom bych žádný problém neviděla. Navíc Volkan tam na rozdíl od mých předchozích partnerů, kteří se do Afriky dostali až díky mně, šestnáct let žil a podnikal. Dodnes má v Keni dům, Keňa je pro něj víc domovem než jeho rodné Turecko. Rád vzpomíná, jak žil na pobřeží a 365 dní v roce chodil u moře jen v žabkách. Když jsme bydleli ještě na Proseku, měl sice také krásný výhled, ale přes Prosecké skály koukal na O2 arénu. Teď jsme se už přestěhovali, takže máme aspoň dům se zahrádkou a chatu v jižních Čechách.
Kdy o Volkanovi přestanete hovořit jako o partnerovi?
Vím, nač narážíte. Já bych k tomu byla svolná bez diskuze… (usmívá se) Myslím, že by si to všichni zasloužili, jenže na přípravu svatby zatím opravdu není čas. A hlavně by se také nejdřív musel někdo vyjádřit… Volkan říká, že chce počkat na správný okamžik. Tak uvidíme. Prý už má ale všechno promyšlené, takže se ráda nechám překvapit.
