Lea Vivot a její skandální lavičky

Čtrnáctého září odhalí sochařka Lea Vivot v Praze svou novou sochu. Její podoba zůstává zatím přísně utajená. Kdo však zná dosavadní tvorbu autorky, může si domýšlet jediné: opět vyvolá skandál a způsobí šok. Název díla také leccos napovídá: Lavička neřesti.

Už před třiadvaceti lety vystavila Lea Vivot v nákupním centru uprostřed kanadského Toronta Lavičku lásky. Na ní se k sobě tulí v nadživotní velikosti dva nazí bronzoví milenci, ona má ruku v jeho klíně. Od nich se s němým výkřikem odvrací třetí žena. Pro prudérní Ameriku to bylo příliš. Pohoršení občané začali nemravné dílo bojkotovat a demonstrativně nakupovali jinde. Trvalo několik let, než se Lea Vivot, o kterou se tak začal zajímat celý svět, dočkala plného zadostiučinění: město Toronto Lavičku lásky za 150 000 amerických dolarů zakoupilo a umístilo na čestném místě. "Tohle už mě nemůže překvapit, zažila jsem jiné věci," říká s úsměvem Lea Vivot. A říká to česky. Jedna z nejskandálnějších umělkyň Ameriky se narodila v Šumperku.

* Máme čekat podobný šok, jaký vás kdysi proslavil?

To záleží především na lidech, kteří sochu uvidí. Na myšlení každého z vás a vašem vidění světa. Jsem samozřejmě napnutá, už proto, že jsem dostala zcela volnou ruku v tom, jak má vypadat. A co je pro mě vůbec nejdůležitější, bude umístěna na volném prostranství. Chci, aby moje sochy nebyly schované v nějaké milionářské zahradě, ale aby zůstaly přístupné všem.

* Při pohledu na vaše sochy mám pocit, že provokovat je vaše přirozenost.

Přiznávám, že taková provokace, která je k něčemu dobrá, mi působí doslova potěšení. Stále ještě nevěřím v cenzuru. A jsem ráda, že v mé rodné zemi už není tak přebujelá jako dnes ve Státech. To, že se tehdy celá Amerika jako jeden muž vzbouřila kvůli mé Lavičce lásky, pro mě opravdu bylo nesmírné překvapení.

* Vytýkali vám tehdy nedostatek studu.

To, že vytvářím sochy lidí bez šatů, je pro mne naprosto přirozené. Jako módní návrhářka jsem lidi oblékala, proč bych je tedy jako sochařka zase nesvlékla? Nikdo se přece nenarodí v pleteném roláku. Každý z nás má dvě kůže, tu, kterou nám dal Tvůrce, a druhou, kterou určují módní návrháři. Ta druhá, přiznám se, mě dnes už moc nezajímá. Oblečení nás má chránit před horkem nebo zimou - a to přece socha nepotřebuje. Kdo v tom vidí obscénnost, měl by se zamyslet spíš nad sebou.

* Vaši sochu vlastní Hillary Clintonová, slavný tenorista Plácido Domingo i herec Alan Alda. Mají stejný vkus, nebo ji pořídili spíš kvůli vám?

Rozhodně jim nejde o to mít doma něco senzačního jen proto, že se o tom mluví. Jsou to lidé, kteří nemusí mít zákonitě stejný pohled na svět jako já, ale pravděpodobně je zaujala moje tvorba nebo já sama.

* Po návštěvě Bílého domu jste zklamaně prohlásila, že příště se musíte jinak obléknout, protože Teda Kennedyho zajímaly více vaše šaty než vaše sochy.

Ano, ale koneckonců ty šaty jsem si navrhovala sama, tak to zase nedopadlo tak špatně. I tak to byla důležitá událost. Podobné známosti mi šetří spoustu času, který mohu věnovat důležitějším věcem.

* Například?

Po listopadu 1998 šlo o to zrušit víza mezi Československem a Kanadou, ale kanadský ministr zahraničních věcí stále neměl na našeho velvyslance čas. Nakonec se tu schůzku podařilo zařídit, protože jsem se s oběma znala. K dohodě tehdy opravdu došlo. Měla jsem pocit dobře vykonané práce, ale o to víc mě dnes mrzí, že se vízová povinnost zase vrátila. Státní hranice jsou vůbec instituce, pro které nemám moc pochopení. Všichni přece dýcháme stejný vzduch a radujeme se z jednoho Slunce.

* To je pravda. Když jste jako mladá dívka opouštěla Čechy, bylo to v kufru auta, že?

Vzala jsem si tehdy argentinského studenta. Odjezd mi nikdo nepovolil a já jsem ho moc milovala. Provázela jsem tehdy po Praze skupinu italských turistů a když se loučili, schovala jsem se do kufru jejich auta. Nevěděli o tom. Byla to Alfa Romeo, to je pro mě dodnes symbol svobody a značka prvních dvou aut, která jsem si pořídila.

* Odešla jste tedy z lásky?

Ano. Když manžela vyhostili, cítila jsem to jako svou povinnost a potřebu být s ním. A ta láska mi nakonec otevřela celý svět. Přitom jsem nebyla nikdy žádný dobrodruh. Nevyhledávala jsem nic výjimečného, vždycky jsem jen cítila, že něco určitého musím udělat. Jako by v takových okamžicích někdo rozhodoval za mě. Později jsem začala věřit, že naše životy jsou předem dané a my už nemáme možnost je radikálně změnit.

* Potkali jste se znovu?

Už jsem ho nikdy neviděla. Zahynul při zemětřesení v Mexiku.

* Vaše životní osudy by jiného člověka už dávno přesvědčily, že vyšší spravedlnost neexistuje. Přišla jste o prvního manžela, vdala jste se podruhé, měla děti a malý syn vám ve dvou letech zemřel.

To byl nejhorší okamžik v mém životě, když jsem ho bezmocně držela v náručí a on odešel. Říkala jsem si tehdy, že už nic horšího mě nemůže potkat. A když o deset let později vyhořel můj kanadský dům, věděla jsem, že mám štěstí.

* Proč štěstí?

Byla to chyba jednoho zaměstnance. Vracela jsem se autem z Montrealu, když mi volali, že hoří, že celá usedlost je ztracená. Dům se vším zařízením, můj počítač s čerstvě dopsanou knihou, knihovna, archiv, dokumenty, cennosti, ateliér s návrhy a podklady k novým sochám. Já jsem stále opakovala: A co moje děti? Moji synové? Jsou v pořádku? Nikoho tehdy nenapadlo říct hned to jediné, o co mi opravdu šlo. A pak jsem je uslyšela v telefonu a byla jsem šťastná.

* Nic vám tehdy nezůstalo?

Jak to, že mi nic nezůstalo? To nejdůležitější, moje děti, můj zdravý rozum, zdravé ruce, abych mohla pokračovat. Také bronzové sochy, ty stály uprostřed všech těch trosek netknuté, jen je oprášit. A pak můj vzácný starý černý zápisník. Všude ho vozím s sebou, i tentokrát jsem ho měla v kufru svého mercedesu. Byly v něm moje dávné poznámky ještě z Prahy, pak z Itálie, z doby, kdy jsem odmítla azyl v příliš politicky angažovaném Německu a rozhodla se pro Kanadu. Tehdy mi úředník na ambasádě řekl: "Postaráme se o vás, necháme vás vystudovat umění a vy za to dáte Kanadě skvělého syna." Dnes mohu říct, že tenhle příslib jsem vzala opravdu vážně a splnila ho na tři sta procent.

* Otvíráte ještě někdy ten černý sešit?

Čas od času. Jsou v něm odpovědi na mé otázky, co mě dovedly tam, kde jsem. Člověk si má připomínat svou minulost.

* Lidé si raději vystaví fotky.

Taky mám ve svém domě na klavíru pár fotek v rámečku. Některé hodně důležité shořely, jiné jsem získala znovu. Tehdy mi moc pomohli novináři. Když psali o katastrofě, která mě postihla, zmínili se i o mém ztraceném archivu a ze světa mi začaly chodit různé výstřižky a snímky od lidí, kteří se o tom dočetli. Na jednom ze snímků je můj skvělý přítel Pierre Trudeau, bývalý ministerský předseda Kanady, který už bohužel zemřel. Já s Ivanou Trumpovou, potom s Billem Clintonem a také Václav Havel s manželkou Olgou.

* Znáte se osobně s prezidentem Havlem?

Potkali jsme se poprvé v Kanadě, a pak ještě několikrát, ale nejsme nijak blízcí přátelé. V roce 1996 jsem od něj dokonce dostala takové žertovné povolení, abych vytvořila jeho bustu.

* Ten portrét existuje?

Ano, mám jej ve své soukromé sbírce spolu s bustou Pierra Trudeaua, Johna Lennona nebo Matky Terezy. Chystám z nich takovou putovní výstavu, bude se jmenovat Zahrada soch.

* Je pravda, že portrétujete muže, které milujete?

I mnoho dalších, přátel či lidí, kteří mě zaujali. Jedině při tvorbě je dokážu do hloubky pochopit. A i když ta socha třeba už neexistuje, poznání zůstává.

* Vraťte se prosím ještě kvašim fotografiím.

Měla jsem tu dřív jednu s Ginou Lollobrigidou, teď tu místo ní objímám Jezabel. Moji adoptovanou dceru v Mexiku.

* Podporujete ji finančně?

Ano, moje nadace. Vidím ji, kdykoliv mohu. A také ostatních sedm adoptovaných dětí, které mám v Mexiku. Tam je jim lépe, nemá zatím smysl je přesazovat do jiné kultury. Podporuji tam také dva sirotčince.

* Po záplavách na Moravě jste osm dětí z nejvíc postižených míst vzala ksobě do Ameriky na prázdniny. Jak vás to napadlo?

Chtěla jsem tak splatit jeden starý dluh. Těm dětem bylo mezi osmi a dvanácti, stejně jako mým synům v době, kdy jsme vyhořeli a já se jim dva roky nemohla věnovat, jak bych chtěla. Jeden ze synů zůstal na krátkou dobu s rodinou kamaráda a mně to tehdy moc pomohlo. Měla jsem plné ruce práce.

* Ze svých synů máte radost?

Určitě, máme skvělý vztah, i když jsou už vlastně dospělí. Starší syn chce ukázat své snoubence Prahu, s mladším jsem se právě vrátila z New Yorku. Byli jsme tam ve vězení navštívit starého přítele, který se dostal do takové absurdní situace. Je fakt, že na staré lidi se velmi snadno zapomíná, zvlášť to dělají mladí, proto jsem byla tak ráda, že Erik, kterému je jedenadvacet, tam šel do té cely za Abe Hirschfeldem se mnou.

* To je tentýž Abe Hirschfeld, který koupil pro svůj hotel vaši Lavičku lásky, když ji celá Amerika odvrhla?

Ano, přesně ten. Můj dávný přítel a dodnes velmi blízký. Je mu přes osmdesát a byl obviněný z úmyslu zavraždit svého obchodního partnera. Prý jen proto, že když mu kolega volal, Abe měl druhý telefon na drátě, a tak na sekretářku zavolal: Let him drop dead, doslova "Ať padne mrtev!", čímž však myslel, že ten hovor vezme později. Amerika je zvláštní země.

* Ale žijete tu. Proč?

Já jsem kosmopolitní. Míst, kde přebývám, je několik, ale můj pozemek, kde dnes bydlím, mi připomíná Moravu. Když se díváte z okna, můžete si myslet, že jste na Moravě.

* Bylo to místo těžké najít?

Ontario je ve srovnání s Českou republikou rovné, tak jsem si tu kopce vytvořila. Nechala jsem navézt asi 10 000 tun ornice a vymodelovala si tu takovou mou malou Moravu. Když mám v České republice moc dlouhou absenci, už hledám záminku, proč tam letět. Teď tam mám, takže jsou mé návraty častější.

* Při jednom z nich jste věnovala sochu rodnému Šumperku. Přitom jste tam byla tak nešťastná.

Za to, že jsem utekla do Prahy, nemohlo město, ale špatné vztahy mezi mými rodiči. A to, že jsem se tam v Praze pak potulovala právě po lavičkách v parcích, nebyla náhoda. Dostalo mě to velký kus tam, kde dnes jsem. Potkávala jsem hodně lidí - tehdy v 60. letech nebyli bezdomovci, a tak mi lidé v zimě nosili teplé oblečení nebo brali na přespání domů. Hodně jsem se naučila. I to, že nic není náhoda. A ten život se odehrává z velké části na něčem, co připomíná lavičku. Každý člověk, který se na ni posadí, zanechává za sebou kus osudu. Proto nechávám na lavičky vyrýt vzkazy. Od dětí i od slavných lidí na světě. Jako poselství. Věřím, že někoho osloví. Věřím na předurčenost i na reinkarnaci. A proto taky nechápu, proč je tak důležité náboženství a politika, takové ty věci, které mezi lidmi jen vytvářejí neshody, a tím nás jen zbytečně omezují.

***

LEA VIVOT (51) se narodila jako Drahomíra Lea Hekelová v Šumperku. Vystudovala Střední uměleckou školu v Praze, provdala se za argentinského studenta Antonia Alberta Vivota a krátce nato emigrovala do Itálie. Odtud pokračovala do Kanady, kde pokračovala ve studiu umění a přivydělávala si jako biletářka v kině a diskžokejka ve fitcentru. Působila i jako módní návrhářka, a když se seznámila s americkou hereckou smetánkou, hrála i několik drobných rolí, působila též jako novinářka. Její první manžel zahynul při zemětřesení v Mexiku, Lea Vivot se provdala ještě dvakrát. Má dva dospělé syny. Z jejích zájmů převážilo sochařství a proslula zejména bronzovými sochami lidí sedících na lavičkách. Některé její sochy se odlévají v České republice.

PŘÍBĚH LAVIČKY LÁSKY SE ČTE JAKO DETEKTIVKA: Do nákupního střediska, kde byla původně instalovaná, přestali lidé na protest chodit nakupovat. Takže se lavička musela odstranit. To bylo v Torontu. Pak se objevila v hale newyorského hotelu Abe Hirschfelda, ale po několika týdnech ji zahalili červenou látkou - to proto, že se tam prý konal sjezd nějaké církve. A před Vánocemi ji odstranili úplně. Pak se objevila v Montrealu, jehož obyvatelé si zakládají na tom, že jsou pokrokovější než "sousedé" z Toronta. Teď je zpět v Torontu.