Viděl jsem vás v divadle Rubín v roli fotbalového rozhodčího. Jste zpocenější po představení, nebo po fotbalovém zápase?
(směje se) V obou případech jsem mokrý až na zadku. V divadle Rubín je to dané nedostatečnou klimatizací, ale i tou hrou. Devadesát minut jsem sám na jevišti a je to, myslím, celkem náročná obhajoba toho povolání. Rozhodčí se tváří, že je poslední mohykán, který se na vrchol dostal čistým způsobem a je nepodplatitelný. Snažím se toho chlapa obhajovat poctivě. Nehrát to, ale prožívat jeho nasírání doopravdy. To se pak člověk zapotí.
Při sledování inscenace Sudí jsem si všiml, že máte plastiku křížového vazu. Jak jste k tomu přišel?
Při fotbale, asi před deseti lety. A neudělal mi to bezmozek jako v případě Ivana Trojana, kterého sejmul soupeř při fotbale, aby si pak mohl honit triko. Udělal jsem si to sám. Hrál jsem zápas za Real TOP Praha (tým, složený z osobností kulturního a sportovního života, výtěžek ze vstupného věnuje na charitu, pozn. red.). Zaseknul jsem míč u lajny, přešlápnul jsem, a prdlo mi v kolenu – vaz se natrhl. Udělali mi punkce, potom jsem chvíli rehabilitoval. A pak v zimě se mi to stalo znovu, to už jsem to utrhl.
Jaký jste fanoušek?
Věrný. Odmala fandím Liberci, kde jsem se narodil.
Není vám někdy líto, že jste u fotbalu nezůstal? Teď jste mohl být ligový hráč.
O všem rozhodla moje první návštěva libereckého divadla coby dětského herce. Bylo mi asi čtrnáct. V šatně se kouřilo, k tomu divadlu to nějak patří. Vždy jsem byl zlobivé dítě, co chce vyzkoušet všechno. A prostě mi to zachutnalo a z fotbalu jsem postupně vycouval. Líto mi to bylo první roky na DAMU, kdy se mi úplně nedařilo. Ale poté, co jsem začal hrát za Real TOP Praha, jsem ve fotbalové kabině narazil na tak zajímavé hráče, které bych asi jinak nepotkal, i kdybych fotbal dělal profesionálně. Takže už si nic nevyčítám.
