Křížek: Sláva je droga. Někdy se mi zdá, že ta moje trvala jen chvíli

Před pár lety zpěvák Láďa Křížek válčil s depresemi a pracovním vyhořením. Zemřel mu táta, v rodině měli nemoci. Do života ho prý vrátila víra. „Za to, že tu jsem, vděčím Ježíšovi,“ říká nyní, kdy připravuje na příští rok nové akustické turné Padesát pět křížků na krku, kterým oslaví 55. narozeniny.

Ačkoliv se ve druhé polovině 90. let svezl na vlně popularity popovým projektem Damiens, v jádru duše je zpěvák Láďa Křížek rockerem. „Přesto pro mě bylo Damiens jedno z nejkrásnějších období, ale televizní dramaturgie udělala své,“ vzpomíná v rozhovoru pro týdeník 5plus2 na chvíle, kdy některá vystoupení v televizních estrádách byla „za čárou“ jeho vkusu.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Láďo, vy jste se narodil v Lounech, kde žijete dodnes. Jste patriot?
Ano, jsem patriot. Miluju svoji zem, náš jazyk a jsem šťastný, když se vracím na místo, kde jsem se narodil. Je to tak, že když jedu autem po tomhle městě, říkám si, že ho mám rád. Ale abych byl přesný, v Lounech jsem se sice narodil, ale vyrůstal jsem v Lenešicích, což je vesnice čtyři kilometry od Loun. Tam jsem prožil celé dětství. Dokonce mám v telefonu nafocený náš činžák, před kterým jsme si hráli. 

Schválně – na muzikanty, nebo na vojáky?
Vlastně obojí. U domu bylo jedno takové místo, kde byly na sebe naskládané staré drážní pražce. Nevzpomínám si, kolik mi přesně bylo, snad sedm nebo osm, ale pamatuji si, že jsme pořád měli tendenci hrát si u nich na vojáky, na schovávanou, ale také jsme předstírali, že hrajeme na kytary a bubny. Stačily nám na to klacky. Tehdy jsem si poprvé připadal jakoby světácky. Stál jsem na těch pražcích, které vypadaly jako pódium, a měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych tam patřil.

Co pro vás dnes znamená sláva? Vy jste si ji svého času užil dost.
Pocit slávy je normální droga. Na začátku o tom nepřemýšlíte. U všech lidí, kteří někdy byli slavní nebo měli pocit, že slavní jsou, je ta šablona vždycky stejná. Muziku a talent shůry, který jsem dostal, stále vnímám jako velký dar. Je pro mě cestou, jak lidem říci, co cítím. Přišla doba, kdy moje generace fanoušků už vypravuje své dospělé děti do vlastního života. Je to pro mě velká pocta a radost, když mě pozvou na svatbu nebo narozeniny a zpívají se mnou Vzdálenou nebo Čarovnou noc. Nedávno mě dcera mé fanynky pozvala zazpívat na narozeniny pro svou maminku. Maminka slavila sedmdesátiny. Sedl jsem si vedle ní, objal ji kolem ramen a tiše zpíval Vzdálenou jenom pro ni. S bráchou Mirkem jsme s Damiens najezdili spoustu VIP akcí, ale tohle je pro mě briliant. Je to ta největší odměna na mé cestě. Někdy mi připadá, že moje sláva trvala jen chvíli. 

Jak na pódiu prožíváte vystoupení dnes? Vytratilo se opojení hudbou?
Už to pro mě není na prvním místě. Tehdy to tak bylo. Jednou se mě má žena zeptala, jestli mám radši muziku než ji. Řekl jsem jí, aby se mě na takové věci neptala, protože by se mohla dozvědět něco, co by se jí nelíbilo. Dnes už bych rodinu za muziku nevyměnil. Postupem času jsem si uvědomil, že zázemí a rodina je nejvíc na světě. 

Už sice dávno opět vystupujete po republice, ale před lety vaše období úspěchu vystřídal syndrom vyhoření. Stáhl jste se z hudební scény a prý dokonce rok téměř nemluvil. Co vás do takového stavu dovedlo?
Ve chvíli, kdy přišla digitalizace, se vytvořilo médium, které šlo velmi snadno zkopírovat. Prodeje nosičů šly drasticky dolů. Celý hudební svět pociťoval, kam tento trend spěje a strašně moc umělců to nezvládlo. Dodneška s tím jsou velké problémy – jenom investujete, abyste natočili písničky, ale ty už jsou za týden staré. Nahrajete je v co nejvyšší kvalitě, ale děti si je stáhnou z internetu do telefonu. Byl to zkrátka jeden z pilířů, který se zbořil.

Co byly tedy ty další zbořené pilíře?
Člověk potřebuje k životu dobrou práci, rodinu s kamarády a zdraví. Říká se, že nejstabilnější židle je na třech nohou. Jakmile o jednu nohu přijdete, stále můžete sedět a balancovat, jakmile přijdete o druhou, už je to hodně těžký, ale ve chvíli, kdy přijdete o všechny tři, tak jste na zemi. Najednou se mi to stalo. Zemřel můj táta. To byla první věc. Najednou jsem také cítil, že rodina už nechce žít tam, kde žila. Chtěla se vrátit zpátky domů. Maminka mojí manželky začala mít nemocné srdce. Najednou přišlo strašně moc starostí. Pak přišla moje duchovní cesta, na kterou jsem se dal.

Zachránila vás objevená víra?
Rozhodně. Poté, co mi zemřel otec, do roka a do dne jsem slyšel: Modli se za mě! Začal jsem hledat a ta cesta vedla k Ježíšovi. Až na cestě k Bohu jsem pochopil, že mi tenhle svět nemůže dát to, co mi chybí, abych byl šťastný. Uvědomil jsem si, že lidé, kteří si hrají na bohy a chtějí řešit situaci vlastní silou, zkolabují. Došlo mi, že když budu pokorný, tak to celé bude zase dobře. Za to, že tu jsem, vděčím Ježíšovi.

Láďa Křížek

■ Narodil se 24. dubna 1963 v Lounech.
■ Známým se stal v 80. letech díky rockovým kapelám Vitacit, Citron a Kreyson.
■ Chvíli velké slávy širšího publika si však vysloužil až ve druhé polovině 90. let coby součást popového projektu Damiens, v němž zpíval se svým bratrem Miroslavem Křížkem.

Co na to říkalo vaše okolí? To pro ně musel být obrovský obrat. Nebo jste snad někdy dříve chodil do kostela a modlil se?
Když se začnete modlit, začnete také potkávat lidi, kteří vám říkají, co je to za blbost. Nikoho jsem tím ale neotravoval. V Konstantinových Lázních, kde jsem bydlel, jsem si vytvořil takový skanzen, kde jsem byl jakoby v inkubaci. Zvedal jsem telefony, komunikoval, ale prakticky pořád jsem byl v meditaci. Dnes vím, že jsem měl velké štěstí, že jsem byl na tom místě. Je ale pravda, že kdyby mi někdo ve dvaceti řekl, že jednou budu věřit v Pána Ježíše, tak bych mu řekl: „Pojď, půjdeme do hospody na panáka, to rozchodíš.“

Když se ohlédnete zpět, máte ve své kariéře nějakou věc, o které víte, že jste ji dělal se sebezapřením?
Mnoho lidí má ten pocit z Damiens. Pro mě to přitom bylo jedno z nejkrásnějších období, ale televizní dramaturgie udělala své. Naše oblíbenost se totiž odvíjela právě od televize. Do ní nastoupil formát estrády a my jsme se do něj velice dobře vešli. Jednu věc jsem opravdu nemohl vydýchat, a sice když jsme do silvestrovského pořadu nazpívali píseň „Kristýnka“ a přitom pohupovali do stran rukama. To, jak jsme se prezentovali a jak to celé vypadalo, pro mě bylo za hranou. Věděl jsem ale, že televizi potřebujeme, a do toho soukolí jsem se dostal natolik, že jsem nedokázal říct dost. 

V 90. letech jste také nazpíval známé duety například s Evou Urbanovou nebo Karlem Gottem. Za to vás asi metaloví fanoušci do nebe nevynášeli, že?
Tím jsem se v tu chvíli moc netrápil. V té době také vznikly dvě desky, které mám moc rád. Ta první se jmenovala Všem láskám. Tu jsem natočil s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným. Druhá byla ryze vánoční, jmenovala se Kam hvězdy chodí spát a vznikla za doprovodu Bambini di Praga. Byla to taková cesta, kterou jsem nastoupil poté, co se skupina Kreyson po vyprodané sportovní hale dostala někam na vesnici, kde hrála pro sto padesát lidí, kteří se spíš přišli pobavit než poslouchat muziku. Mnoho lidí pak řeklo, že jsem zradil Kreyson a metal, ale já měl spíše pocit, že metal zradil mě. Pak se naskytla možnost zazpívat si s operní pěvkyní Evou Urbanovou Fantoma opery, což je nádherná věc. Skvěle jsme si sedli. Ona sama začínala na tvrdší muzice, kdežto já jsem byl kdysi na přípravce na konzervatoř.

Co vlastně chystáte teď?
Je toho víc. Ještě letos máme v plánu turné Kreysonu. V nové sestavě je s námi americký bubeník Mike Terrana a bývalý kytarista německých Helloween Roland Grapow. Zahrajeme v sedmi českých a moravských městech. Právě teď také natáčíme novou píseň, kterou poletíme zanedlouho míchat do Anglie. Na jaře mě čeká turné Citronu se slovenskou Tublatankou a na svou pětapadesátku připravuju akustický projekt Padesát pět křížků na krku. Neplánuji přesný počet koncertů, uvidíme, jak to rozprostřeme po republice. Nebude to žádný běh na sto metrů. Nechám tomu volnost, protože to bude jen jedna z mých aktivit.

Zlatej chlapec se vrací s 55 křížky na krku

Když Láďa Křížek v roce 1988 vydal sólovou desku Zlatej chlapec a byl to velký úspěch. Jen během prvních dvou týdnů se jí prodalo na 100 tisíc kusů. Příští rok tehdy populární písničky zřejmě zazní znovu. „Můj dobrý kamarád mi vždycky jednou za čas říkal: Proč nehraješ písničky ze Zlatého chlapce? Asi jsem měl jeho slova v hlavě někde uložená a pustil si tu dávnou desku v autě. Díval jsem se na ten klobouk, co mám na obalu, a řekl si: Pojď, ještě si to užijem,“vypráví Láďa Křížek. 

„Před sebou jsem viděl obraz Divokého západu a divadlo, kde není nouze o legraci. Zlatej chlapec bude šerif a vedle sebe bude mít chlapce ze své družiny. Bude tam ale ještě jedno překvapení. Taková krásná kytička, která celý koncert umocní,“ líčí. Láďu Křížka prý vždy bavilo dávat fanouškům víc než jen hrát jednu písničku za druhou.

„Toho je příkladem i Kreyson s Andělem na útěku, kde byly scény s pavoukem, s nosítky, na kterých mě odnesli poté, co do mě píchli obrovskou injekci. Kreyson je ale pro mě tematicky vážnější. Zlatého chlapce vidím více uvolněného. Je pro mě vzrušující vidět tu spirálu času, kdy v určitém bodě přijde myšlenka vrátit se k něčemu, jako je Citron – Radegast, Kreyson – Křižáci, nebo Anděl na útěku, či Zlatej chlapec,“ tvrdí. 

Kvalitu hudby podle jeho názoru prověří až čas. „Když se dnes zeptáte mladého bigbítového muzikanta, na které hudbě vyrůstal, tak vedle vlivu zahraničních kapel vám z domácí scény povětšinou vyjmenuje Citron, Kreyson a Arakain. Je pro mě velká čest být u těch prvních dvou. Citron a Kreyson byly a jsou můj život,“ uzavírá.