Je pravda, že motorka je váš dlouholetý sen?
„Přesně tak. Dlouho jsem po tom toužila a teď na jaře si jí konečně pořídím. Tak to dopadá, když Vám rodiče zakážou v 16ti udělat řidičák na „fichtla“, protože by prý zejména maminka zešedivěla, tak jsem si holt pár let počkala a když už, tak tedy pořádnou „dospělou“ mašinu.
Jak jste k této touze přišla? Motorky jsou většinou mužská záležitost.
Doteď jsem se spíš vozila jako spolujezdec řečený batůžek a musím přiznat, že od chvíle, kdy jsem na kamarádovu motorku sedla, jsem nepřestala vykřikovat: „Ano, je to nádherný, ale já to potřebuju řídit!
A jak jste na tom se řidičákem a s oblečkem na motorku?
Kompletní mot. outfit už samozřejmě mám, bez něj bych si na motorku vůbec nedovolila sednout. Cítím k těm strojům velký respekt a zodpovědnost. Absolvovala jsem v létě spoustu jízd, teď už mi chybí jen závěrečné zkoušky no a pak ta vysněná Kawasaki er6n. Chystám se na to už nějakou dobu, ale zatím jsem nenašla čas. V červnu jsem po třinácti letech odešla ze stálého angažmá ve Švandově divadle na volnou nohu, a od té doby se se mnou točí svět.
Takže motorka šla stranou a vy jste se vrhla do nových pracovních dobrodružství?
Přesně tak. Momentálně chystám nové projekty a produkce. Navíc začínám točit v novém seriálu Rapl, který bude volným pokračováním skvělého cirkusu Bukowski, kde mám krásnou a kontroverzní roli, takže se mám na co těšit.
Opustila jste tedy Švandovo divadlo a šla vstříc novým zážitkům?
Švandovo divadlo dál chápu, jako svou „rodinu“ a jsem šťastná, že jsme se domluvili s Danem Hrbkem na tom, že budu dohrávat všechny inscenace, ve kterých jsem obsazena. Teď zkouším v Divadle Palace hru Únos, která bude mít premiéru začátkem října, dále spolupracuji s divadelním studiem Bouře Lexy Pyška a v produkci nově vzniklé společnosti Titans Lubora Vokrouhlického chystáme s dalšími milými kolegy spostu zajímavých tiulů, mezi kterými by měly být i věci mimo současný trend ryze komediálního žánru a připravujeme už i workshopy na zimu a příští léto.
Pracovní kolotoč se vám tedy rozjíždí. Užila jste si volno aspoň o prázdninách?
Ještě před prázdninami, které jsem strávila v Chorvatsku, na divadelních workshopech či na festivalu ve Slavonicích, jsem nafotila působivé snímky ve Francii. S fotografkou Lenkou Hatašovou jsem v červnu v Paříži navštívila hrob francouzské herecké legendy Annie Girardotové, u kterého vznikla fotografie pro její výstavní projekt V jiném světle. Pro mne to byl velmi silný zážitek, protože Annie je pro mne pojítko k mojí mamince (Věře Galatíkové - pozn. red.), která jí v českém dabingu propůjčovala ve všech filmech svůj hlas.
To zní velmi osudově. Možná to je pro vás nějaké znamení...
Návštěva jejího hrobu pro mne byla více než symbolická, a jak říkáte, opravdu může jít i o jakési znamení. Ještě předtím, než vůbec vznik nápad s fotografií na hřbitově jsem totiž začala přemýšlet nad tím, že na divadelní prkna převedu jeden z nejsilnějších filmů Annie Girardotové s názvem “Prožít si své peklo“. Dabovala ji v něm mamka a hlavní hrdinka v příběhu řeší únos své dcery, které je přesně tolik, kolik je dnes mé dceři a kolik bylo mně, když se film natáčel.
Jak vzpomínáte na svoje dětství? Ovlivnilo to váš přístup k dceři?
Rodiče nás obklopili láskou a pocitem bezpečí. To je, myslím, pro vnitřní základ nejdůležitější. Snažím se o to také, i když můj způsob výchovy je velmi odlišný.
S maminkou Věrou Galatíkovou jste měla velmi hezký vztah. Vzpomínáte na ni často?
Na maminku myslím každý den. Nejvíc na její ruce. Měkké, teplé a krásné. S lítostí a vztekem z jejího odchodu už jsem se vyrovnala díky meditaci. Když moje devítiletá dcera Ráchel mluví o babičce Věře, používá ji jako synonymum pro dobro, něco jako anděl strážný, což je vlastně krásné.