Kotek: Snažím se život nebrat vážně

  • 12
Ještě začátkem září ho málokdo znal. Pak na Nově proběhl první díl Pojišťovny štěstí a šestnáctiletý Vojtěch Kotek se stal novým hereckým idolem. Komedie Snowboarďáci, ve které hraje, táhne do kin statisíce lidí. Vojtěch je ve skutečnosti jako její hlavní hrdina: veselý teenager, který v každé větě používá slova jako hustý nebo vychytaný.

Na konci filmu Snowboarďáci, kde hrajete puberťáka Rendyho, máte milostnou scénu. Jak dlouho jste ji točili?
Tři večery. Pokaždé když zbyl čas, zalezli jsme si do kumbálku a šli na to. Udělali jsme čtyři čisté minuty a dost jsme se u toho vyblbli. Hlavně kameraman, ten si pořád něco šteloval.

Radil vám režisér? Teď dej ruku sem a teď tam...
No radil. A bylo to dost divný. Ležíte nad holkou, jste nahý, ona je nahá, rukou si podpírá hlavu, má znuděný výraz v obličeji a říká: "Ježišmarjá, tak už pojďte točit." Vy jste nad ní, teď na ni koukáte, říkáte si, kde to jste, kolem běhá šest lidí, pořád něco nasvěcujou a režisér do toho: "Teď uděláme takovou dlouhou jízdu, jo? Začneš ji takhle osahávat prsa..." Jako kdyby nad vámi stál otec, když jste s dívkou v posteli, a říkal vám, co máte dělat.

Když měla Jana Štefánková milostnou scénu s Jiřím Bartoškou v Boleru, trochu si stěžovala, že nedopadla dobře. Prý proto, že se s Bartoškou vůbec neznala.
Něco podobného mi vyprávěl Zdeněk Svěrák. Přišel na natáčení, skočil k ženský do postele, natočili první scénu, režisér řekl stop, on vstal a povídá: "Jo, abych nezapomněl, já jsem Zdeněk." My jsme se ale s Martinou Klírovou znali, navíc dobrý herec musí zahrát všechno.

Jak vás ohodnotili rodiče?
Byli trochu zaskočení. Scénář nečetli a já jsem jim o té scéně neřekl, protože by mi natáčení zatrhli. Dal jsem jim lístky na premiéru, jeden jim zbyl, a tak jsem chtěl vzít kamaráda. Máma mi ale najednou volá: "Hele, už tomu Štěpánovi neříkej, pozvala jsem babičku." To bylo docela drsný. Když mě babička viděla v posteli, otočila se na mámu a na celý kino vykřikla: "No, Alenko!" Druhý den mi ale poslala bonboniéru jako gratulaci k mužství.

Trochu mě překvapuje, že byli rodiče zaskočení. Copak můžete mít takovou scénu bez jejich souhlasu?
Měl jsem tu erotiku jako součást smlouvy a nevím, jestli to mámě úplně došlo. Dala souhlas k filmu jako celku.

Vadil mi Železný

Kdo za vás podepisuje smlouvy?
Máma. Než mi bude osmnáct. Některé smlouvy už můžu podepisovat sám, třeba na dabing.

Měli jste doma nějaký zásadní spor?
Měli. Pojišťovnu štěstí jsme řešili dlouho. Hlavně kvůli Nově. Moc se mi do toho nechtělo, chtěl jsem být ten nezávislý umělec. Nechtěl jsem se spojovat s Novou a hlavně se Železným.

S bývalým ředitelem Vladimírem Železným? Proč?
Nechtěl jsem mít nic společného s člověkem, který náš stát okradl o deset miliard korun. Nechtěl jsem být nástrojem jeho manipulací.

Není to od šestnáctiletého člověka póza? Vždyť v roce 1994, kdy začala Nova vysílat, vám byly čtyři roky.
V názoru na Železného mě hodně ovlivnili rodiče. Měli mě docela pozdě, oběma bylo přes třicet, a tak mou výchovu brali naplno. I proto, že jsem jedináček. Odmalička do mě sypali informace, názor na Železného jsem přijal a souhlasím s ním. Smlouvu na Pojišťovnu jsme podepsali tři dny poté, co na Nově skončil. To už bylo po všech jeho skandálech.

Byl na Nově ještě někdo, kdo vám vadil?
Ještě pořád mi vadí ty jejich estrádní pořady. Vím, že je pro herce těžké se jim ubránit, že je u nás těžké se uživit jen divadlem. Ale člověka to zklame u lidí, u kterých to nečekal a u kterých si myslel, že jsou na nějaké úrovni. Jako třeba Marián Labuda. Byl jsem hodně překvapen, když jsem ho viděl v Novotách. Před podpisem smlouvy jsem si dal podmínku, že se nestanu tváří Novy. Že nebudu muset prolézat tyhle Novoty, Čundr Country Show a další.

Byl jste přece v Paškálu, v pořadu Karla Šípa.
Paškál neberu jako estrádu. Je to rozhovor, talkshow, navíc Karla Šípa zná naše rodina dlouho. Ale je pravda, že jsem se rozmýšlel. Je to můj strop, estrádnější nabídky bych odmítl.

Třeba?
Go-Go šou, Novoty, Zlatou mříž. Nechci, aby to vyznělo namyšleně, ale nemám je zapotřebí. Nebaví mě, finančně nelákají a nechci ani být ve společnosti lidí, kteří je dělají. Na honoráře se předem ani neptám. Vím, že to zní hrozně, ale tu práci nedělám pro peníze. Bydlím u rodičů a vím, že kdyby mi peníze došly, něco k jídlu mi koupí. Teď jsem vzal moderování České Miss, což estráda rozhodně není. A taky jsem se neptal na odměnu.

Teď už ji znáte?
Jo. Je dobrá. Ale taky úměrná výkonu. Budu se muset dlouho připravovat a budou to nervy.

Šedesát tisíc?
Víc.

Paní Bohdalová je od rány

Má šestnáctiletý herec ze zákona nějaké omezení práce?
V šestnácti naštěstí ne. Ale po vstupu do Evropské unie existuje takový dementní formulář, úplně postavený na hlavu. To jsem si říkal, že si z unie přinášíme pěkné věci. Je v něm asi pět kategorií dětských herců a zpěváků. Mám třeba tři čtyři dabingy týdně, a kdyby mi ještě bylo patnáct, musel bych ho na každém nechat vždycky znovu vyplnit. Píše se tam, kdo platí zdravotní a sociální pojištění, eventuální náhradu škody vzniklou při činnosti, co to je za práci, jaká role, co všechno děláte, jak dlouho. Pak musíte udělat tři kopie a jít s nimi na finanční úřad. Dokonce potřebujete povolení od doktora.

Vy už ale můžete točit, jak chcete. Naposledy to byl seriál Pojišťovna štěstí, kde jste potkal herce typu Jirásková, Bohdalová, Nárožný. Brali vás jako sobě rovného?
Docela jo. S paní Bohdalovou musí člověk přistoupit na nějakou hru, alespoň tak jsem to pochopil já. Je dost od rány. Když si ale člověk nebere její peprné narážky osobně, je s ní sranda. S paní Jiráskovou jsme se potkali jen jednou na obědě, ale žádná hlubokomyslná debata to nebyla. Něco ve smyslu, co kdo dělá na zahrádce. Myslím, že kdyby mě dneska potkali na ulici, už mě asi nepoznají.

V Pojišťovně jste hrál poměrně vyzrálého Ondřeje, teenagera, který se umí postarat o malé dítě. Ve Snowboarďácích jste byl naopak rozjuchaný puberťák. Čím jste ve skutečnosti?
Spíš ten Rendy ze Snowboarďáků. Snažím se život nebrat moc vážně. I natáčení bylo uvolněnější, takové prázdniny. Kdežto Pojišťovna, to byla tma, černo, emoce, brek, vypjatá atmosféra. Když celý den hrajete něco vážného a brečíte při tom, tak má celý štáb špatnou náladu. Všichni chodí po place hrozně soustředěně. Je to napjaté a stresující.

Takže jste spíš bezstarostný mladík. Jak v dnešní době vy a vaši vrstevníci říkáte holkám?
Buchta, samička, fešanda. Jirka Mádl, který se mnou hrál ve Snowboarďácích, říká štěrbina nebo kasička.

A klukům?
Frajer, nabíječ, bouchač.

Tak se bavíte ve škole? Nebo i s rodiči?
Ve škole jsou takový vychytaný slovíčka v každý větě. Ale i doma, mámu se v tom snažím hodně ovlivňovat. Chová se mladší, než ve skutečnosti je. Oblíká se tak a taky poslouchá tvrdší teenagerovskou muziku. Punk rock, třeba Blink 182. Není to u ní trapný, jako když se někteří rodiče snaží být drsní a nejde jim to. U ní jsou slova jako vostrý nebo hustý rutina. Jdeme po ulici a ona o autu řekne: To je hustá kára.

Jste dospívají muž, co mu vadí životní styl rodičů?
Trošku. Pokaždý, když někdo z rodičů něco řekne, šílím. (nahlas se směje) To jsou věci, na které jsem alergický. Třeba když se táta zeptá první větou do telefonu: "Kde jsi?" No kde bych asi byl. Nebo když máma říká slova jako partička. Snaží se být zběhlá frajerka. Říká, že byla v hospodě a že tam s ní seděla ta partička. To mě vytáčí.

Hádáte se?
Jasně a záminky jsou úplný blbosti. Mámu vždycky něco naštve. Pokaždé když se vykoupu, musím umýt vanu, kobereček dát přes ni, aby uschl, a v koupelně musí být čisto. Když něco zapomenu, tak to mámu rozzlobí a začne do toho míchat všechno okolo. "A o toho psa se vůbec nestaráš! A už kolikrát jsem ti říkala, abys napsal dopis tetičce do Ameriky."

A říká: Jo, to když mně bylo šestnáct...
Přesně. Když já jsem byla v tvým věku, nesměla jsem vůbec nikam. Babička chudák zelinářka musela dřít, pracovala dlouho do noci, abychom měli na jídlo, a ty se pořád někde couráš.

Musíte hlásit, kdy přijdete domů?
To jo, ale když řeknu, že přijdu okolo třetí, nenakážou mi, abych byl doma v jedenáct. Řeknou: "Běž, ale přijď nějak normálně, aby se na tebe dalo koukat." Někteří rodiče si myslí, že toho děti do jedenácti vypijou míň než do tří, což je blbost. Když přijdu v jedenáct v náladě, tak přijdu ve stejné náladě i ve tři. Nebudu do němoty. Hlavně abych došel se psem, uklidil pokoj a přehodil kobereček přes vanu.

O roce 1989 trochu vím

Zkusme se bavit o mládeži trochu vážně. Často se v poslední době stává, že žák napadne učitele. Od kolika let má být podle vás člověk zodpovědný za to, co dělá?
To se nedá přesně určit. Každý je vyspělý jindy, psychicky i fyzicky. Mám spoustu kamarádů, kteří za sebe můžou zodpovídat od čtrnácti. Pak jsou ale další, kterým je přes dvacet, a kdybych měl tupou pilku, tak jim ji nedám, protože si něco udělají.

Dobře. Představte si, že jste poslanec. Od kolika let byste posílal děti do vězení? Teď je to od patnácti.
Už? To mi přijde brzo. Šestnáct sedmnáct je ideální. Znám dost patnáctiletých kluků, u kterých si vážně nedovedu představit, že by za sebe měli být zodpovědní.

Takže když někdo v patnácti zbije učitele, neví, co dělá?
Asi ví. Ale mám taky kamaráda, který má zvýšený práh agresivity a nedokáže se kontrolovat. Člověk v patnácti nemusí být mentálně vyvinutý, není na takové úrovni, že jedná racionálně a stojí nohama na zemi. Kdyby byl, tak učitele nezmlátí.

Co sexuální zodpovědnost? Ta je taky od patnácti.
To je akorát. Nemám se sexem tolik zkušeností, zákon jsem neporušil, ale vadí mi, že je v dnešní pruderní společnosti erotika brána jako něco špatného. Třeba v televizi. Máte erotické filmy, které jsou dětem zakázané, a pak akční, ve kterých frajer zastřelí sedmnáct lidí jednou pistolí bez nabití zásobníku, tečou tam hektolitry krve a nikdo se nestará, aby je věkově omezil. Pak se stává, že kluk ve škole zabodne učitele. Naopak sex je věc přirozená a zdravá.

Zajímají vás zprávy?
Nechci říct, že jde politika úplně mimo mě, ale nežiju tím. Když běží zprávy, podívám se, ale přepnu pokaždé, když kameraman slintá nad masakrem někde na dálnici. Dobré je vědět, že člověk nemá řídit opilý, ale nemusejí se v tom nimrat a říkat, kolik decilitrů krve vyteklo. Když se snažím vydržet u nějakého diskusního pořadu, mám pocit, že ti pánové mluví o něčem, na co se je nikdo neptal. Moc jim nevěřím.

Tak jinak. Vladimír Železný je dnes politik, to máme prvního, koho byste nevolil. Jsou další?
Komunisti. I když ta myšlenka, že všichni mají mít stejně, je krásná. Ale taky naprosto nereálná. Každý je jinak výkonný a je správné, že je někdo bohatší a někdo chudší.

Narodil jste se rok před revolucí. Máte představu o tom, co se dělo v listopadu 1989?
Mám. Viděl jsem pár dokumentů a hrozně mě mrzí, že jsem se nenarodil o pět šest let dřív, abych si to pamatoval. Líbí se mi, když se národ semkne. Člověku se rozbuší srdce, když vidí ty záběry z Václaváku, kde všichni cinkají klíčema a čiší z nich hrdost. Když Marta Kubišová zpívá Ať mír dál zůstává... vyhrknou mi slzy, i když jsem to neprožil. Asi tak jako teď. (Opravdu brečí.)

Necháváte si o té době vyprávět od rodičů?
Docela často. Zajímá mě Václav Havel a zajímá mě, jak se v té době chovali herci. Viděl jsem dokument, kde Věra Chytilová stojí před kamerou, ruce za hlavou, cigáro v puse a říká: "Kurva, lidi, musíme se sebrat, do prdele." Líbí se mi, že sféra umělců, ke které se teď snažím přiřadit, byla jedním z hlavních zdrojů převratu. Havel taky nebyl politik, ale dramatik.

Ptal jsem se na listopad 1989 proto, že se nedávno objevil průzkum o znalostech dětí vašeho věku. Někteří skončili dokonce u toho, že je den volna.
To je smutný. Nechci se povyšovat, protože toho taky spoustu neznám, ale vím zhruba, o co šlo. I když je pravda, že první, co mě napadne, je, že to je prehistorie, úplně jiný svět. Máte ale pravdu, že to spousta lidí v mém věku bere jako samozřejmost. Myslí si, že demokracie byla odjakživa.

Vánoce jsou přežitek

Máte idoly? Osobnosti, kterých si ceníte?
Zdeňka Svěráka. To je jeden z největších géniů současnosti jako scenárista a neuvěřitelný je i jako člověk. To ani nejde popsat. Nedokážu si představit, že jednou bude Divadlo Járy Cimrmana bez něj.

Váš otec dělá u Cimrmanů manažera, sám jste mezi nimi vyrůstal. Máte oblíbené postavy?
Skoro všechny, které hraje Miloň Čepelka. Žeru ho. Pašerák Götz v Hospodě na mýtince. Jasoň a Drsoň. Nebo inspektor Trachta, kterého hraje Zdeněk Svěrák.

A oblíbenou scénku?
Geniální vtip je ve Vraždě v salonním kupé. Zdeněk Svěrák sedí u stolu a něco říká. Něco hrozně důležitého. Všichni jsou zticha a zírají na něj. On má před sebou kafe, bere si dva cukry, pořád povídá, hodí jeden cukr, druhý, míchá, uprostřed věty se napije, všichni čekají, co bude a on řekne: "Ne, tak to je moc." Vyndá jednu kostku a hodí ji zpátky.

Zdeněk Svěrák, dobře. Ale co až se za pár desítek let řekne Vojtěch Kotek? Co chcete dokázat?
Chci studovat režii, občas v něčem hrát, pokračovat v muzice. Chci bavit lidi a mít respekt. Chci, aby po mně něco zůstalo. Samozřejmě vím, že je to fráze, ale o režii se vážně zajímám. Vychytávám klub nezávislého diváka na ČT 2. Chci si začít shánět staré filmy od Federika Felliniho a od Orsona Wellese.

Na co se dál díváte v televizi?
Na filmy na HBO, na televizní inscenace, které Česká televize dává v neděli večer. Přes Vánoce jsem koukal na pohádky, Císařův pekař, Tři oříšky pro Popelku.

Vánoce. Co pro vás znamenají?
Mrzí mě, že to řeknu, ale stávají se přežitkem. Každý si myslí, že musí hlavně hodně péct, uklízet a lítat po obchodech mezi dalšími hysterickými lidmi. Ještě dva roky zpátky jsem šel ven se psem, padal sníh a zdravil jsem se s každým, koho jsem potkal. Popřál jsem mu hezké Vánoce, i když jsem ho vůbec neznal. Nesnažil jsem se za každou cenu přejít přechod. Pouštěl jsem auta a mával jsem jim. Letos to bylo jiný, ani s lidmi z baráku jsme si nepopřáli hezký svátky. Byl to normální den.

Možná proto, že nepadal ten sníh. I když se zdá, že oč bylo ošklivější počasí, o to větší byla nákupní hysterie.
Ti lidi šíleli! Jel jsem v narvané tramvaji, všichni měli tašky, lidi vám dýchají za krk a ještě slyším: "Hele, to je Kotek vole, snowboarďák." Stál jsem tam, vystupovali lidi a jeden pán se tam zasekl. Všichni už vystoupili, nějaká starší paní se s taškama sápala do schodů, on se najednou vyřítil, že chce vystoupit a začal na ni řvát. To je ta vánoční hysterie. Je to jen den, kdy se řeklo, že si dáme dárky.

Měl jste nějaké přání?
Spíš jsem chtěl, aby to bylo překvapení, jako když jsem byl malej. Ne, jak to je teď: "Hele, co chceš, tady máš peníze, běž si to koupit." Nepřeju si ani, aby se lidi měli rádi, protože je to nereálný a nepřeju si ani světový mír.

A překvapení bylo?
Jojo. Byli jsme snad jediná rodina v Praze, která neměla DVD přehrávač. Takže jsem dostal domácí kino. Ještě víc mě ale dostala babička, to jsem se rozplakal. Ne teda z toho, že mi dárek zabalila do bonboniéry Pojišťovna štěstí, kterou jsem jí dal po premiéře, ale z toho, co bylo uvnitř. Tři hračky, se kterýma jsem si hrál jako malej ve vaně. Plastová hvězdice, žabka a krokodýl.

Vojtěch Kotek
K herectví se dostal díky otci, který dělá manažera v Divadle Járy Cimrmana. Hrál ve filmech Únos domů, Tuláci, Smrt pedofila, ale dvě hlavní role měl až letos: jako Ondřej Jánský v úspěšném seriálu Pojišťovna štěstí a jako Rendy v teenagerovské komedii Snowboarďáci. V únoru bude moderovat novou soutěž krásy Česká Miss. Mimo to má hudební skupinu Rohlick a několikrát týdně dabuje. Jeho hlasem mluví například Harry Potter. Narodil se 8. ledna 1988, studuje španělské gymnázium a v budoucnu se chce věnovat režii. Krátké filmy natáčí už teď.

Vojtěch Kotek, nový idol mladé generace.

Vojta Kotek při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (17. prosince 2004)