Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kodetová: Jsem nervák jako táta

  10:22aktualizováno  10:22
Nejvíce jí záleželo na tom, aby se z rozhovoru nezdálo, že je smutná. Prý to o ní lidé říkají. Není smutná, jenom se bezdůvodně nesměje, a když se jí něco nezdá, tak to řekne. Aby ne, však je dcerou Jiřího Kodeta, který si odjakživa návštěvy vychutnával pohrůžkou, že je zastřelí.

* Máte něco společného s postavou cílevědomé, samostatné, poněkud osamělé šéfové, kterou představujete v seriálu Redakce?
Poměrně dost. Taky se protloukám, jak se dá, a za posledních několik let jsem se musela naučit být samostatnější a silnější, než jsem bývala.

* Jak jste k té roli přišla?
Přes režiséra Jiřího Vejdělka, který mě viděl v divadle v představení Podzimní sonáty. Pozval mě na casting a spolu s režisérem Tomášem Krejčím o mě bojovali. Jsem jim za to moc vděčná, nebylo jednoduché mě protlačit.

* Bojovali? Čekala bych, že dcera Jiřího Kodeta je pro televizi ideální jméno, jako stvořené k lákání diváků.
Myslíte, že by mě měli přemlouvat? Tak to tedy nebylo. Nejsem tak mediálně známá tvář, takže jsem se lidem z Novy moc nezdála. Ale nedivím se. Vždyť mě skoro sedm let nebylo vidět. Z Národního divadla jsem odešla na dva roky do Mladé Boleslavi, pak jsem vyhrála konkurz na americký film Duna. Takže jsem na půl roku zrušila představení, protože si Američané vyhradili právo mít mě k dispozici. Pak jsem přišla do jiného stavu, natočila druhou sérii Duny, díky tomu měla z čeho žít a mohla být s dcerou tři roky doma.

* Dívá se váš otec na Redakci? Zhruba před rokem a půl mi říkal, že se zásadně na vás nechodí dívat do divadla, protože by se přitom silně rozčiloval.
Nechodí, to je taková rodinná tradice. My jsme strašní nerváci. Vždycky když jsem šla do divadla, celé tátovo představení jsem se prosmála nebo proplakala. Bylo to příliš osobní. A táta to cítí také tak. Ale na Redakci se dívá, má to povinně od mámy. Vždycky mu ji natočí a musí se koukat. Nenadává. Říká, že to je docela slušný.

* Což je od něj pochvala.
No jo, já si na tátu nemůžu stěžovat. Je zvláštní člověk. Jeho vždycky bavilo si na něco hrát, dělat velká gesta. To patří k jeho životu, ale málokdo to dokázal pochopit. Na spoustu lidí působí drsně, zle, nepříjemně, ale to je pro něj zvláštní způsob hry. Když se s ním někdo pustil do křížku, byl nejšťastnější. Teď už je mnohem hodnější. Vážím si toho, že mi nikdy v ničem nebránil. Dal mi absolutní svobodu. To, že řval a bral ze stěny pušku, byly pózy, zástěrky velkého citu.

* Tu pušku bral, když jste si domů přivedla nějakého nápadníka? Jak vaši kamarádi a přátelé tuto svéráznou hru zvládali?
Velice těžko. Málokdo pochopil. Táta si nejlépe rozuměl s Petrem Faltusem, což byla moje první velká láska, tříletý vztah. Byl výtvarník, oba stejní blázni, měli si spolu co říct. Ale já neměla tu sílu jako moje máma takový vztah zvládnout. Stojí mě velké úsilí unést sama sebe. Jak se říká, jeden komediant v rodině stačí. Máma je silná slovenská žena, která lásku dává najevo praktickými věcmi. Tím, že se o všechno postará, zařídí, koupí, vytelefonuje. Někdy se až moc do věcí plete, ale nemyslí to zle, je to její způsob vyjadřování péče.

Učitelům jsem říkala: Lžete!

* Vaše rodina se nikdy netajila odporem ke komunistickému režimu. Příbuzní v emigraci, svérázný otec, který měl u svého jména v televizi zapsáno, že smí být obsazován pouze do malých a záporných rolí. Předpokládám, že jste jako dítě doma slyšela něco podstatně odlišného než ve škole.
Chodívali k nám pan Höger, Landovský, Hrzán, paní Chytilová, Bolek Polívka, seděli u ohně nebo na terase a já slyšela, jak pořád něco řeší. Velice dramaticky, nahlas. Takže jsem pak všechno, co jsem slyšela, stejně dramaticky dál vysílala do světa. Učitelka byla paní, a ne soudružka. Něco říkala v občanské výchově a já na to: Lžete. Konfrontace to byla srandovní, všem jsem připadala jako rozmazlený fracek, který si prosazuje něco, co se nesmí. Ale našli se i učitelé, jako třeba pan Blažek na výtvarku a matematiku, u kterých jsem našla pochopení a bezpečí. Štěstí bylo, že mám dobrou paměť, takže jsem se těsně před zkoušením všechno mechanicky naučila a procházela s dvojkami. Ale mám pocit, že celkově jsem ze školy velmi nevzdělaná. Tím, že jsem v sobě měla tolik vzdoru, jsem nemohla pochytit ani to dobré.

* Je něco, co vám táta jednoznačně zakázal?
Zakázal mi jako malé točit. V té době se natáčela spousta dětských filmů, já jsem byla typ holčičky, které byly tenkrát žádány. Myslím, že bych nějaké možnosti měla. Táta to výslovně zakázal. Řekl, že by ze mě byl rozmazlený fracek, že tyto děti nemají dětství a špatně se aklimatizují ve škole. Měl určitě pravdu, ale stejně mě to mrzí.

* Vzpomínáte si, co vaše rodina dělala 17. listopadu 1989?
Ten den jsem zkoušela v divadle a udělalo se mi hrozně zle. Bolela mě hlava, bylo mi špatně. Věděla jsem, že má být ta demonstrace, můj přítel Petr se tam chystal a já měla jít s ním. Táta ale přijel do divadla a odvezl mě domů. Řekl, že nikam nepůjdu, že na demonstraci nesmím. Bylo mi tak zle, že jsem si šla lehnout. Vzbudila jsem se večer, Petr nevolal, byla jsem nervózní, protože jsme už měli různé zprávy, co se v Praze děje. Zavolal až později, že byl v tom kotli a stihl projít uličkou pryč dřív, než to tam policajti úplně uzavřeli. Takže sice byl mezi těmi, co je mlátili, ale naštěstí měl na zádech batoh, tak to tak nebolelo.

* Jak probíhaly další dny?
Na ty vzpomínám ráda, bydleli jsme na umprumce, psali letáky a roznášeli je, chodili do divadel. Táta byl ten, kdo na první herecké schůzi dal podnět, aby divadla přestala hrát. Řekl, že jsme hráli čtyřicet let a teď je čas s tím přestat. Už se na to zapomnělo, ten impulz se přisuzuje jiným. Táta tehdy uvěřil a pak byl hodně zklamaný. Až zlomený. Věřil, že se vše změní, ale ono se nic v lidech neodehrálo. Po čtyřiceti letech není divu. I pro mou generaci přišla změna příliš pozdě, natož pro naše rodiče. Vemte si, že od revoluce natočil jen dva filmy, polodokument a jednu nebo dvě inscenace v televizi. Za patnáct let.

* Ovšem ty filmy, Konflíkáři i Pelíšky, mu přinesly víc popularity a obdivu, než se jiným hercům podaří za celý život.
Ano, díky tomu, že mu věřili mladí začínající režiséři. Táta nikdy nehrál tak často jako jiní herci, ale když něco natočil nebo nazkoušel, bylo to tak výrazné, že to mnohým vadilo. Žárlili, asi jim nedocházelo, že se tak malým počtem rolí nedá uživit.

* Mám dojem, že z vaší umělecké rodiny má většina lidí pocit, že o peníze nikdy neměla nouzi. Pamatujete si z dětství, že bylo poznat, když tatínek nedostával role?
O nás si vždycky všichni mysleli a myslí, že jsme hodně bohatí. Ale řeknu vám, že moje největší přání je vyhrát jednou v životě spoustu peněz. Dokud jsme ještě zdraví, samozřejmě, zdraví je nejdůležitější. Aby si máma jednou v životě ulevila a nemusela už myslet na to, jestli bude na uhlí a elektřinu. Zní to pateticky, ale opravdu to tak vždycky bylo a dosud bohužel je. Vlastně veškerý majetek, který máme, zaplatili babička, mámina máma a děda ze Švýcarska. Emigranti z osmašedesátého. Vždycky nás podporovali, a tak jsme žili od výplaty k výplatě, která byla minimální, a čekali jsme na bony ze Švýcarska.

* Ale vždyť lidé si vašeho otce zafixovali jako elegána...
To je taky hlavně díky příbuzným. Všechny krásné obleky a boty, které mu lidé záviděli, posílal pan Juhan, jeho nevlastní otec. Byly to obnošené věci, jenže táta je uměl nosit. Nechci, aby to znělo jako stěžování, máme se dobře, máme dům se zahradou, ale jinak žijeme velmi skromně.

* Kdy jste se poprvé setkala s příbuznými ze Švýcarska?
Máma vždycky šla někam stát a spát na tři dny a noci do fronty na nějaké vízum, které pak stejně nedostala. S babičkou z její strany jsem se poprvé setkala někdy v sedmi letech, kdy nás pustili do Jugoslávie. Babička tam za námi přijela ze Švýcarska, pamatuji se, že připlula lodí na Hvar. Byla Slovenka, velmi kultivovaná žena z grófské rodiny, mezi jejími příbuznými byli intelektuálové, politik, kněz, zpěvačka... Moc jsem ji milovala. Zemřela před třemi lety. Jsem ráda, že ve mně něco z její rodiny je, dává mi to stabilitu. Myslím, že můj táta ji neměl, a dala mu ji až máma.

Role v americkém filmu přišla pozdě

* Zkuste mi, prosím, vysvětlit, proč jste začátkem devadesátých let odešla z Národního divadla?
To je těžké. Mně tam nebylo dobře. Bylo to i kvůli tátovi, ale ne z toho důvodu, že jsem tam byla jako jeho dcera. Jsem bojovník a strašně mi vadilo, že jsem tam neustále slyšela, že je všechno špatně, každý každého kritizoval, ale nikdo nic neměnil. Pokud chtěl herec něco říct, nikdo ho neposlouchal. Bylo to takové: máš roli, tak mlč a basta. Nerozuměla jsem si s panem režisérem Rajmontem, dávala jsem najevo, že mi to tam nesedí. Do toho táta onemocněl...

* Tím myslíte ten nešťastný večer, kdy ho přímo na jevišti ranila mrtvice a on představení ze všech sil dohrál a velmi si tím přitížil?
Ano, to bylo při Divoké kachně. Pak psali v novinách, že byl opilý. Pan Rajmont ani nebyl schopen vyjít na jeviště a vysvětlit divákům, že táta hraje v tak těžké indispozici. Pan Kačer pak dole v klubu říkal, že táta všechno dramatizuje. Dodnes nechápu, proč a jak je možné, že se to odehrálo právě takhle. Nebýt přivolaného lékaře z hlediště, kdo ví...

* Vy byste poznala, že je tatínkovi na jevišti zle?
Poznala. Bohužel jsem tam tehdy nebyla. Nejsem zatrpklá, už jsem to všem odpustila, ale nezapomenu. Tím, jak jsem dávala najevo své názory, dostávala jsem stále méně příležitostí, malé role. Když jsme pak zkoušeli Sluhu dvou pánů, táta se opět velmi rozčilil, že nikdo nechce slyšet jeho názor, udělalo se mu zase nevolno... Mně z toho všeho naskočila příšerná vyrážka, a tak jsem si řekla dost. Ale velké jeviště mi chybí a doufám, že i přes mé dosavadní zkušenosti budu mít ještě v budoucnu možnost v Národním hrát. Všechno je totiž pouze v lidech, ve snaze si porozumět a společně vytvořit něco smysluplného, ne v prostoru.

* Co děláte teď?
Oprašujeme hru Lišák v Divadle v Celetné. Brzy začneme natáčet další pokračování Redakce.

* Pozorujete, že jste díky seriálu populárnější? Přece jen se na vás každý týden dívá přes milion lidí.
Vždycky mě překvapí, když mě někdo pozná. Mám zkušenost, že si lidé pamatují můj obličej, ale nevědí, odkud ho znají, kam ho mají zařadit. Ale teď mi prodavačka v obchodě půjčila domů botičku, ať jí vyzkouším dcerce, protože jsem si nebyla jistá, jestli jí padne. Paní říkala, že mě přece zná z televize, a tak mi důvěřuje.

* Neuvažovala jste, jak více využít toho, že jste získala roli v americkém filmu Duna i v jeho pokračování? Nezkusila jste další castingy?
Možná jsem hloupá, ale mě tehdy nenapadlo, že by z Duny mohla být možnost, jak se dostat k práci venku. Mělo to přijít o deset let dřív. Blížila se mi třicítka, moc jsem už chtěla dítě. Dcerka Lily byla plánovaná. Kdybych chtěla hrát v zahraničních filmech, musela bych se odstěhovat do Ameriky, tam obcházet castingy, mít agenta, čekat na role. Čekat na ně odsud, to se nedá. Natáčení Duny beru jako velkou zkušenost, ale nestavím na tom svůj život. Jsem v tom podobná tátovi. Máme tady silné kořeny. I když naše rodina zápolila s různými protivenstvími, nebyli jsme schopni se nad ně povznést a začít někde jinde. Patříme sem.

* Bydlíte stále v domě se svými rodiči?
V sedmnácti jsem se začala sama živit, v osmnácti jsem už bydlela sama. Teď jsem se k nim před pěti lety s Lily vrátila. Ono to vypadá, že z praktických důvodů, ale úplně to tak není. Máma je silná osobnost, vlastně si nás, mě i bratra, navelela zpátky. Nedovedu si představit, že bych žila někde daleko od rodičů, že bych se o ně nestarala. Když myslím na svůj život, vždycky do toho zahrnuju, jak se o ně budu schopna postarat. Sice bychom se v některých chvílích vzájemně uškrtili, ale máme k sobě velmi blízko.

Barbara Kodetová
Pochází z nejstaršího českého hereckého rodu, jejím praprapradědečkem byl Josef Jiří Kolár, herec, dramatik a režisér, prapradědečkem další významný divadelník Vendelín Budil. Pradědeček Jiří Steimar hrál padesát let v Národním divadle, jeho významnou osobností byla i babička Jiřina Steimarová. Jejím otcem je jeden ze současných nejznámějších herců Jiří Kodet. Barbara má za sebou pražskou konzervatoř, v letech 1991 až 1996 hrála v Národním divadle. Poté byla členkou divadelního spolku Kašpar a hrála v divadle v Mladé Boleslavi. Uspěla v konkurzu na roli v americkém snímku Duna, pak i v jeho dalším díle. V České televizi se naposledy objevila ve filmu Útěky, nyní je každý čtvrtek na Nově v jedné z hlavních rolí v seriálu Redakce. Je jí čtyřiatřicet let, je rozvedená, má čtyřletou dceru Lily.

Bára Kodetová na na módní přehlídce v rámci otevření květinové galerie Power of Flower.

Bára Kodetová

Bára Kodetová




Nejčtenější

Karel Roden hraje hlavní roli ve snímku Fotograf volně inspirovaném životem...
Rodina herce Rodena zažalovala vydavatele Týdne, vysoudila 900 tisíc

Herec Karel Roden (55), jeho partnerka a děti uspěli se žalobou na vydavatelství Empresa Media mediálního magnáta...

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Alena Šeredová
Nejsem rozvedená a ani zasnoubená, přiznala Alena Šeredová

Modelka Alena Šeredová (39) v roce 2014 ukončila vztah s fotbalistou Gigi Buffonem (39), se kterým má dva syny. V...

Woody Allen (Cannes, 15. května 2015)
Woody Allen o sexuální aféře Weinsteina: Bojím se honu na čarodějnice

Režisér Woody Allen (81) je smutný z aféry kolem filmového producenta Harveyho Weinsteina (65), kterého obvinilo mnoho...

Michael Fassbender a Alicia Vikanderová na MFF v Benátkách (2016)
Michael Fassbender a Alicia Vikanderová se o víkendu vzali

Irský herec s německými kořeny Michael Fassbender (40) se o víkendu stal manželem švédské kolegyně Alicie Vikanderové...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.