Požádali je, aby si představili tuto situaci: Objeví, že někdo podvádí při závodech a poškozuje tak jejich přítele. Jenže podvodník vyhrožuje: Když o tom, co jste objevili, nebudete mlčet, zmlátím vás, anebo pomluvím. Pokusné osoby se měly vžít jak do situace, že vyhrožující byl sám, tak do předpokladu, že měl kumpány, kteří mu mohli pomoci.
Zničení vážnosti
Ukázalo se, že jak hrozba násilím, tak vyhrožování pomluvou mohly být účinné, byť pomluvy se více obávaly ženy. Co však výzkumníci považují za nejzajímavější: dotazovaní muži připustili, že by častěji mlčeli, kdyby jim vyhrožoval násilím podvodník, který má kamarády. U hrozby, že budou pomluveni, jim bylo jedno, jestli byl vyhrožující sám, nebo se společníky.
Zato u žen tomu bylo přesně naopak. Násilí se obávaly bez ohledu na počet nepřátel. Avšak když došlo na pomluvy, bylo pravděpodobnější, že se více zaleknou, pokud je podvádějící součástí nějaké skupiny. O získaných poznatcích informovala Nicole Hessová na nedávné konferenci v Londýně věnované lidskému chování v průběhu evoluce. Jak uvedla, jejich výzkum dokazuje, že ženy, které šíří informace ve skupině, mají významnou výhodu - mohou využít klevet ke zničení vážnosti a společenského postavení svých soupeřů (či soupeřek).
Boj o větší kus žvance
Oba američtí výzkumníci předpokládají, že pomluvy se v historii vyvinuly jako nástroj, kterým si ženy mohly zajistit více jídla a dalších materiálních zdrojů pro sebe a své děti.
Muži v dávnověku soupeřili především bojem a dalšími fyzickými či násilnými aktivitami a jejich síla či lovecké úspěchy byly vcelku snadno viditelné. Avšak významné ženské vlastnosti, jako je plodnost, případně věrnost, už tak snadno a bezprostředně rozpoznatelné nejsou.
Žena je tedy snáze zranitelná pomluvami, které se rozšíří ve skupině, v níž žije. Hessová a Hagen předpokládají, že tak jako muži v pravěku spolupracovali při lovu či při přímém boji proti svým soupeřům, ženy rovněž v soupeření o vzácné zdroje vytvářely uskupení, v nichž se však jako zbraň vyvinuly právě pomluvy.
