Klausova milenka: Je to génius

  • 213
Jednou v létě se objevila na titulních stranách novin na fotografii s jistým slavným pánem, který je o hodně starší a má iniciály V. K. S novináři se nebavila možná i proto mě její příběh fascinoval. FOTOGRAFIE

Tehdy ráno v Rock Café se mnou u stolu seděla křehká blondýna, které život připravil nejeden mimořádný zážitek. Na některé otázky odpovídala, na jiné odmítavě kroutila hlavou a někdy mluvila, jen když byl magnetofon vypnutý.

* Představte se, Kláro.
To snad ani není třeba se nějak zvlášť představovat. Jmenuju se Klára Lohniská, je mi čtyřiadvacet let. Vlastně žiju normálně - pracuju v jedné moderní bance jako finanční poradkyně a dálkově studuju vysokou školu. Dřív jsem hodně cestovala a žila na různých místech.

* Taky jste byla letuškou, že? A v letadle jste se jednou potkala s Václavem Klausem. Alespoň tak to psali v novinách...
Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. My jsme se viděli na nějaké vernisáži a teprve potom v tom letadle.

* Ale byla jste letuškou?
To ano. Hledala jsem si práci a zároveň jsem uvažovala o dálkovém studiu. Po docela náročném výběrovém řízení jsem dostala místo letušky a taky jsem udělala přijímačky na vysokou školu, provozně-ekonomickou fakultu, dálkové studium. Pracovala jsem sedm dní, dva volno, sedm dní, dva volno, sedm dní, čtyři volno - a do toho jsem studovala. Vstávala jsem v šest hodin, odletěla dvě linky, přiletěla v jedenáct a pak jsem jela autem někam na doučování matematiky.

* To vám asi nezbývalo moc času na nějakou zábavu...
On by možná i byl, ale já jsem si to už prožila dřív, a teď najednou přišel pocit sebeuvědomění, seberealizace, jakási seriózní chvilka, řekla bych. Prostě jsem dva tři roky svého života prožila prací a studiem. Což ve dvaceti bylo docela dobré, člověk vydělával, studoval, mohl si koupit auto, mohl splácet byt. I psychicky to bylo klidné období, protože jsem tři roky chodila s moc fajn přítelem, do kterého jsem se kdysi zamilovala v deseti na atletice.

Určitě jsem se mu libíla

* Vraťme se do toho letadla... Jaké to je, potkat najednou člověka, kterého znáte z novin a z televize? Mně se třeba Klaus vždycky zdál ve skutečnosti větší než v televizi.
Oni se vždycky zdají větší... Nechci, aby to působilo nějak nadneseně, ale mně to bylo docela jedno. Pamatuju si, že jsme letěli do New Yorku a tam byla otočka den a půl. Byla jsem se podívat na Světové centrum, což mě absolutně šokovalo. Měsíc poté, co spadlo, to ještě všude kouřilo a venku byli hasiči a rozlévali vodu, aby zabránili podzemním požárům. Takže jsem moc nespala a ještě k tomu jsem absolvovala asi dvanáctikilometrovou pěší túru po Manhattanu.

* Býváte oslněna celebritami?
Nikdy jsem netrpěla na to, že bych si něco nechávala podepisovat od nějakých osobností. Normálně jsem tam čekala a věděla, že přijde, že budu obsluhovat v business třídě a že ho budu mít na starosti. Vtom přišel první cestující, četl si noviny a ten dotyčný Václav Klaus tam byl na stránce. Tak jsem si říkala: Jo, kdyby ten cizinec věděl, že právě ten, o kterém tady čte, bude vedle něj za chvíli sedět...

* Jaký to byl pocit, když pak doopravdy přišel?
Já byla utahaná a měla jsem hodně práce... Hezky jsem pozdravila "dobrý den" a na nějaké pocity nebyl čas. Nejzajímavější bylo, že jsem už dávno byla rozhodnutá, že tohle bude můj poslední let v ČSA. Takže jsem už spíš přemýšlela, co bude dál.

* Jak vypadá kontakt s takovým pasažérem?
Normálně.

* Ptal se vás na něco, třeba co děláte, zkoušel flirtovat?
Bylo to úplně normální, ale určitě jsem se mu líbila.

* Kdo pro vás byl Václav Klaus v té době?
Známý pán z plakátu. Já jsem totiž během těch tří let nebyla moc doma. Co nejvíc jsem využívala výhod letušek. Jak to šlo, vždycky jsem někam na pár dní odjela. Nebo jsem si vzala dovolenou a letěla do Mexika, do Států, navštívila jsem staré známé na Floridě, absolvovala jsem cestu do Asie.

* Takže jste byla světa znalá letuška, právě jste v sobě měla velké dojmy z New Yorku, letěla jste svůj poslední let... A najednou do toho přijde ten pán z plakátu.
Na konkrétní věci z našeho rozhovoru si nepamatuju, ale vím, že jsem se ho ptala, jak by se mohl uplatnit člověk, který studuje školu ekonomického směru. Taky vím, že přišla řeč i na politiku a státní rozpočet, a já mu tvrdila, že bude zase schodek a že to bude hrozný, prostě jsem reagovala úplně normálně. Neměla jsem pocit, že bych se měla nějak stylizovat. Možná to působí divně, ale je to tím, že jsem už od patnácti šestnácti do sebe vstřebávala americký styl života a člověk se hned neposadí na zadek, když vidí někoho slavného.

* Jak to pokračovalo?
Odjela jsem do Londýna a on tam náhodou měl za pár dní přednášku, na kterou mě pozval.

* A vy jste na ni šla?
A vy byste nešel?

* Asi jo. I když možná z jiných důvodů. Rozumím tomu dobře, že tam někde jste se sblížili?
Ano.

* Jak byste popsala to, co se mezi vámi stalo?
Povídali jsme si, pořád jsme si povídali. A nakonec z toho vznikl hezký vztah.

* Jak byl vážný?
Tak jak to situace dovolovala.

* Věděla o vás jeho rodina?
Museli to vědět.

* Co mu na vás imponovalo?
Byla jsem pro něj jako z jiného světa. On žil ten spořádaný život, maminka se o něj starala, studoval, bydlel doma do sedmadvaceti, pak se oženil, začal bydlet jinde, začal pracovat, založil rodinu, prostě normální život. A žasnul, jak jsem žila jinak.

Na Floridu do školy

* A jak jste žila jinak? Známí o vás říkají, že jste byla v mládí docela divoká.
Jací známí, vy nějaké znáte? Možná jsem působila divoce někdy v dospívání, ale jinak ne. Jako dítě mě vedli k různým aktivitám, umění - návštěvy divadel, baletní škola, hra na klavír... Byla jsem takový andílek. A pak jsem začala chodit na atletiku, podařilo se mi vyhrát Velkou Kunratickou. No a v dospívání jsem začala mít úplně jiné zájmy.

* Například?
Začala jsem chodit na koncerty, výstavy, všechny možné kulturní akce, cestovala jsem. Rodiče byli rozvedení, takže jsem nad sebou neměla vždycky pevnou ruku. Žila jsem s mámou a bráchou, začala jsem studovat střední školu a po druhém ročníku najednou přijel táta. To bylo v roce 1995.

* Co vám říkal?
Nosila jsem dredy, strašně jsem zlobila, a když to táta viděl, tak mi po dohodě s maminkou nabídl, že budu žít jako americké dítě v Americe, konkrétně na Floridě. Že budu chodit do školy, normálně na high school.

* To vypadá jako léčba šokem...
Odjeli jsme autobusem do Německa, že poletíme odtud. Táta mi na letišti řekl, že poletíme každý zvlášť, aby to bylo levnější. Posadili mě do letadla - sedím v něm poprvé v životě, zážitek neskutečný, batoh plný knih z nakladatelství Paseka - a najednou přijde letuška s papírem od táty. "Kláro, nepustili mě do letadla, nemám v pase potřebné razítko, poletím o tři dny později. Na letišti tě bude čekat - jméno - moje manželka. Jsi velká ženská, zvládneš to."

* Jak jste to zvládla?
Bylo to docela drama... Protože jsem letěla poprvé, tak mi bylo celou tu dobu špatně. A přílet byl ještě horší, měla jsem totiž vyplnit přistávací kartu. Já neuměla anglicky ani slovo, ale ani jedno. Takže jsem to vyplnila, samozřejmě blbě, třikrát mě poslali zpátky a celou tu frontu jsem musela vždycky čekat znova. Nakonec jsem se s tím batůžkem posadila na zem a rozbrečela se. Pak se mě ujal nějaký místní pán, který uměl německy. To bylo neuvěřitelné, jak jsem v tom stavu nouze najednou uměla německy. Konečně jsem potkala tátovu manželku a letěli jsme do Orlanda. Manželka Američanka, komunikace nulová. Tátovi trvalo týden, než přiletěl, a ona nevěděla, co se mnou. Tak mě třetí den dala do školy, což byla bez znalosti jazyka docela legrace.

* Líbilo se vám v Americe?
Když se na to dívám zpětně, byla to úžasná věc, která mi hodně dala. Ale bylo to hrozně těžké, neumět ani slovo anglicky...

* Jak vás přijali ve škole?
Jako kuriozitu odněkud z východní Evropy. A pak se mě ujímali různí kluci. Navíc jsme tam měli speciální třídu kvůli výuce angličtiny, kde jsem se hned seznámila s velmi příjemnou kamarádkou, která byla z Venezuely, a dodnes jsme v kontaktu.

* Proč jste se z Ameriky vrátila?
Protože jsem ji měla plánovanou na rok. Bylo to bezva, aklimatizovala jsem se, měla jsem plno lidí okolo, ke škole jsem si našla práci au-pair. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale pořád jsem měla pocit, že se můžu starat sama o sebe a že si můžu dělat, co chci.

* Těšila jste se domů?
Mně se tam tak líbilo, že jsem jednou přišla za tátou a řekla: "Co bys říkal tomu, kdybych odjela do Las Vegas, vdala se a zůstala tu?" (úsměv) Řekl, že to je moje věc, že jsem dospělá, ale nakonec jsem se rozhodla i kvůli mamince vrátit se a dodělat střední školu. Doma jsem byla úplně v transu z Prahy a českých kopců, pořád jsem říkala, jaká to je krása, Florida byla placka. Takže jsem se v sedmnácti letech vrátila, dělala jsem třetí ročník ekonomky s tím, že už od té doby jsem začala strašně pracovat na angličtině, absolvovala jsem různé kurzy a testy, začala pracovat, doučovat angličtinu, dělat průvodkyni po Praze. Ráno do školy a hned potom práce. A najednou se ve mně projevilo něco jako touha objevovat další světy.

* Který byl ten další?
Německo, Berlín, původně zamýšlený studijní pobyt se změnil v zábavu.

* Takže jste odjela do Berlína. Jaké to tam bylo?
Připadalo mi to tam akční, všechno bylo v pohybu... Žila jsem v mezinárodním společenství lidí, kteří neustále cestují a toulají se po světě.

* Jak dlouho jste to vydržela?
Asi tři čtvrtě roku, potom jsem začala vést ten v uvozovkách normální život tady, dodělala jsem školu. A pak v osmnácti devatenácti letech se objevil takový ten záblesk z dětství, to dobré, co nám bylo vštěpováno. Já byla kdysi vzorné dítě, piano, balet a potom ta atletika, takže jsem se přihlásila na fakultu tělesné výchovy. Jenže do toho přišly menší zdravotní potíže. Rozhodla jsem se, že angličtina a tělocvik k životu nestačí. Tak jsem se dostala na vysokou školu a taky k té letušce.

Chodili se na mě dívat jako na atrakci

* Zpátky k Václavu Klausovi. Už jste naznačila, že třeba v Americe se vás lidé ujali, aby vám pomohli. Myslíte si, že i on vás mohl brát trochu jako dceru, kterou nemá?
Obecně si myslím, že jakéhokoliv pána v tomhle věku nadchne seznámení s mladou dívkou.

* Hodně se spekulovalo, že si Václav Klaus celý příběh vymyslel, aby posílil svůj veřejný obraz neboli image.
To ne!

* A pak se objevila ta fotka v Blesku...
Najednou bylo všechno jinak. Psycho. Velmi tvrdá realita. Padesát telefonů denně ze všech stran, od novinářů, známých i docela cizích lidí.

* Jak jste na to reagovala?
Úplně jsem se uzavřela. Tou dobou jsem chodila na hodiny hlasového projevu, protože jsem měla dívčí sen stát se hlasatelkou nebo redaktorkou v televizi. V Americe mě nadchly talkshow, tak jsem chtěla mít svou vlastní. (úsměv) Ale tímhle se všechno uzavřelo a já vlastně vůbec nevěděla, co dělat.

* Co to s vámi udělalo?
Na jednu stranu jsem racionální člověk, který má přímý až drsný přístup k věcem, beru fakta tak, jak jsou, ale na druhou stranu jsem taková bytost, co se vznáší nad realitou. Takže jsem se snažila si to nepřipouštět, zkrátka věci se děly...

* Jaký je to život, v utajení, schovávání před fotografy, v tom blázinci kolem toho?
Je to jednodušší, než by si kdo myslel. Po delší době je to strašně náročné.

* Měla jste někdy chuť to takzvaně vykřičet do světa?
Nejsem introvert, takže bych skoro řekla, že lidsky asi ano, ale ve skutečnosti prakticky vůbec ne, protože jsem se strašně bála, že ať řeknu kdekoliv cokoliv, že to stejně bude použito proti všem a že ať řeknu cokoliv, tak tam stejně novináři napíšou, co se jim bude líbit a já budu jen nějaká figurka. Tohle se lidem, kteří se takhle objevují v novinách, přece často stává. Proto jsem na všechny nabídky reagovala absolutně negativně, pokládala jsem telefony.

* Měla jste obavy, že vás média zneužijí...
Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.

* Měla jste strach?
Strach... byla jsem nervózní, že mě sledují, třeba novináři, nebo že mi odposlouchávají telefon, ať už to byla pravda nebo ne. Občas vybrané auto. Když člověk vyšel z domu, tak to bylo dost náročné, sousedi a tak. Oni se tam na mě chodili dívat jako na atrakci. Novináři mě lákali na rozhovor, s fotkou na titulní straně, nebo do televize. Jednou stála před domem jedna televize dva dny.

* Změnil se nějak zásadně váš život?
Snažila jsem se být normální, aby se z toho člověk nezbláznil, prostě žít dál. Někdo jiný by tuhle situaci využil, tu jakoby slávu, a šel by do toho, ale ve mně se to všechno zavřelo.

Připadala jsem si jako Ulrika s Goethem

* Tuhle otázku vám musím položit: Jaký je Václav Klaus?
Opravdu lidsky milý člověk. Pro mě je génius, já jsem si s ním připadala asi jako Ulrika s Goethem.

* Je dominantní, arogantní a okřikuje ostatní, jak se to o něm říká?
Určitě musí být dominantní, jinak by nemohl být tím, čím je. Neřekla bych, že je arogantní v pravém slova smyslu, ale člověk jako on musí občas vyjádřit svou sílu a pozici. Ve skutečnosti je velmi vnímavý a vstřícný člověk.

* Jistě má také nějakou špatnou vlastnost!
Napadá mě jedna, která možná není špatná, ale já bych ji někdy viděla jako ne moc dobrou. Je strašně aktivní. Což je určitě dobře, ale on je aktivní pořád.

* Jako že neumí lenošit?
Málo.

* A co ještě jiného?
Je to zvláštní, že když mluvíte o někom jiném, snadno na něm najdete spoustu chyb. A já teď nevím, co říct. To také o něčem vypovídá.

* Jak jste prožívala jeho zvolení prezidentem?
Já jsem to čekala, bylo mi jasné, že to bude velká změna. A také jsem si nedovedla představit nikoho jiného, kdo by to mohl dělat.

* Myslela jste někdy na paní Livii? Přemýšlela jste někdy o tom, že by se třeba kvůli vám rozvedl?
Cokoliv bych tady řekla, bylo by špatně. On má svou rodinu velice rád a moc mu na ní záleží. Ale uvědomte si jeho pozici, třeba jak si s velmi málo lidmi tyká. V Londýně jsem šla na tu přednášku, pak se něco hezkého stalo a člověk se nechá unášet.

* Litujete toho, že jste se nechala unášet?
Člověk by asi měl říct, že se nemá litovat ničeho, co se stalo, to je ta správná fráze, ale nevím... Možná, ale asi ne, nelituju. Život jde dál, každý má v životě nějaké období.

* A teď tady sedíte se mnou a děláme rozhovor...
Měla jsem pocit, že bych se k tomu měla aspoň jednou vyjádřit. I já jsem normální živá osoba, lidská bytost. Doufám, že tím nikomu neublížím, a věřím, že to nevyvolá nějakou další vlnu nátlaku. Mám také nového přítele a možná právě to mi dává sílu vyjádřit se k tomu, co bylo.

* Dovedete si představit, že by se takový vztah znovu navázal?
Já bych tím strašně trpěla, vztah má být perspektivní do budoucna, nějakým směrem se rozvíjet. Tady jsou jasné hranice. On má všechno... rodinu, kariéru i své poslání. Já mám také svůj život, uvědomuji si celou situaci a vím, že v budoucnu chci mít děti a svou vlastní rodinu. A ten věkový rozdíl je také značný.

Jak vážný byl vztah s Václavem Klausem? "Tak, jak to situace dovolovala," odpověděla v rozhovoru pro MF DNES čtyřiadvacetiletá Klára.

Věděla o vás s panem Klausem jeho rodina? "Museli to vědět," říká Lohniská.

"Pak se něco hezkého stalo a člověk se nechá unášet..."

Bývalá přítelkyně Václava Klause, 24letá Klára Lohniská, se svěřila pro magazín MF DNES: "Měla jsem pocit, že bych se k tomu měla alespoň jednou vyjádřit."

"Povídali jsme si, pořád jsme si úpvídali. A nakonec z toho vznikl hezký vztah."

Čtyřiadvacetiletá Klára Lohniská okouzlila Václava Klause.