Na otázku, kdy by rodiče vlastně měli začít pouštět děti z dohledu, odpovídá brněnský psycholog Tomáš Novák bonmotem: "Když začnou lézt po čtyřech." Vzápětí dodává, že to zdaleka není jenom žert.
Každý rodič se o své dítě bojí. Dokonce se dá říci, že čím jsou rodiče pečlivější, tím více strachu mívají. To však ještě není omluvenka pro to, aby své potomky bránili před vnějším nepřítelem za každou cenu. Pokud totiž jejich fantazie pracuje neustále na plné obrátky, pak už nemusí být chyba pouze v hrozícím nebezpečí, ale také v nich samotných. "Výchovným postupům, kdy dítě nikam samotné nepouštíme a dáváme mu stále dokola najevo, že je neschopné, malé a nezodpovědné, se říká dusící láska," vysvětluje psycholog Tomáš Novák. "Skrývá se za ní buď pohrdání dítětem, nebo docela obyčejné hojení si rodičovských pocitů nedostatečnosti. Rodič touží po moci, tu mu však nikde dobrovolně nedají, a tak ji uplatňuje na nejslabším dostupném partnerovi - na dítěti."
Ochrana na pomezí týrání
Dusící láska má pro osamostatňování dítěte tvrdé následky. V době, kdy se má začít stavět na vlastní nohy, není schopno samostatné existence. Čeká, že jiní udělají vše důležité za něj, a navíc má dojem, že své okolí odměňuje, když je nechává řešit to, co by mělo udělat samo. Takový člověk často zahořkne vůči celému světu, který vnímá jako zlý a neúčastný. Za příliš úzkostnou péčí se může paradoxně skrývat i nezájem o dítě a snaha udělat si vše lehčí a pohodlnější. "Ono je totiž podstatně jednodušší nechat batole v postýlce nebo ohrádce než mu umožnit pohyb po celém bytě," vysvětluje psycholog Novák. "Dá to méně práce s učením, co jde a co nejde v bytě provozovat. Viděl jsem případ, kdy dítko prožilo první tři roky v postýlce, bylo krmeno lžící a zásadně kašovitou stravou, neboť se lépe a rychleji cpe do úst. Na vycházce nesmělo z kočárku, aby se neumazalo. To, co na první pohled vypadá jako přehnaná ochrana, je v podobných případech už na pomezí týrání dítěte. Podobné je to u starších dětí - proč se namáhat s hledáním bezpečných míst pro pohyb, když mohu dětem jednoduše naordinovat zákaz vycházení?"
Zakomplexovaní hrdinové
Existuje však i opačný extrém. Někteří rodiče pod praporem odvahy a samostatnosti kladou na dítě úkoly, na něž vývojově nemá. Čtyřleté děti chodí pravidelně nakupovat nebo jsou vypouštěny na celé odpoledne samy ven. Děti, jejichž rodiče se rozhodli, že potomek bude vizitkou dovedností, jež nedokázali uplatnit jinde, ho poškozují úplně stejně jako rodiče přehnaně ochranitelští. "Pokud má dítě normální inteligenci, často mnohé náročné úkoly zvládá," konstatuje brněnská psycholožka Yveta Kudláčková. "Rodič se vychloubá, že v šesti měsících chodil potomek na nočník, ve dvou letech na angličtinu a v sedmi sám přenocoval v lese. Takové dítě však žije v neustálém stresu, pod tlakem úkolů, které jsou nad jeho vývojovou úroveň. Dám příklad: Dejme tomu, že dvanáctileté dítě přežije bez zranění havárii letadla v pralese. Ví, že má najít potůček a jít po něm tak dlouho, až dojde k řece a pak k civilizaci. Je navráceno do lůna rodiny, vítáno, oslavováno jako hrdina. Všichni o ně pečují mnohem více, než by to dělali, kdyby na té dlouhé nevyžádané procházce nebylo, a proto se z traumatu během relativně krátké doby psychicky zotaví. Zapomene na útrapy, na strach. Někteří rodiče kladou na své dítě každodenně úkoly z hlediska jeho vývojových možností nepříliš vzdálené popsanému příběhu. Jen po jejich splnění nenásleduje obdiv, láska, odpočinek, ale další a další úkoly, případně kritika za jejich nesplnění. Výsledek? Těžká neurotizace."
Každý rodič se o své dítě bojí. Dokonce se dá říci, že čím jsou rodiče pečlivější, tím více strachu mívají. To však ještě není omluvenka pro to, aby své potomky bránili před vnějším nepřítelem za každou cenu. Pokud totiž jejich fantazie pracuje neustále na plné obrátky, pak už nemusí být chyba pouze v hrozícím nebezpečí, ale také v nich samotných. "Výchovným postupům, kdy dítě nikam samotné nepouštíme a dáváme mu stále dokola najevo, že je neschopné, malé a nezodpovědné, se říká dusící láska," vysvětluje psycholog Tomáš Novák. "Skrývá se za ní buď pohrdání dítětem, nebo docela obyčejné hojení si rodičovských pocitů nedostatečnosti. Rodič touží po moci, tu mu však nikde dobrovolně nedají, a tak ji uplatňuje na nejslabším dostupném partnerovi - na dítěti."
Ochrana na pomezí týrání
Dusící láska má pro osamostatňování dítěte tvrdé následky. V době, kdy se má začít stavět na vlastní nohy, není schopno samostatné existence. Čeká, že jiní udělají vše důležité za něj, a navíc má dojem, že své okolí odměňuje, když je nechává řešit to, co by mělo udělat samo. Takový člověk často zahořkne vůči celému světu, který vnímá jako zlý a neúčastný. Za příliš úzkostnou péčí se může paradoxně skrývat i nezájem o dítě a snaha udělat si vše lehčí a pohodlnější. "Ono je totiž podstatně jednodušší nechat batole v postýlce nebo ohrádce než mu umožnit pohyb po celém bytě," vysvětluje psycholog Novák. "Dá to méně práce s učením, co jde a co nejde v bytě provozovat. Viděl jsem případ, kdy dítko prožilo první tři roky v postýlce, bylo krmeno lžící a zásadně kašovitou stravou, neboť se lépe a rychleji cpe do úst. Na vycházce nesmělo z kočárku, aby se neumazalo. To, co na první pohled vypadá jako přehnaná ochrana, je v podobných případech už na pomezí týrání dítěte. Podobné je to u starších dětí - proč se namáhat s hledáním bezpečných míst pro pohyb, když mohu dětem jednoduše naordinovat zákaz vycházení?"
Zakomplexovaní hrdinové
Existuje však i opačný extrém. Někteří rodiče pod praporem odvahy a samostatnosti kladou na dítě úkoly, na něž vývojově nemá. Čtyřleté děti chodí pravidelně nakupovat nebo jsou vypouštěny na celé odpoledne samy ven. Děti, jejichž rodiče se rozhodli, že potomek bude vizitkou dovedností, jež nedokázali uplatnit jinde, ho poškozují úplně stejně jako rodiče přehnaně ochranitelští. "Pokud má dítě normální inteligenci, často mnohé náročné úkoly zvládá," konstatuje brněnská psycholožka Yveta Kudláčková. "Rodič se vychloubá, že v šesti měsících chodil potomek na nočník, ve dvou letech na angličtinu a v sedmi sám přenocoval v lese. Takové dítě však žije v neustálém stresu, pod tlakem úkolů, které jsou nad jeho vývojovou úroveň. Dám příklad: Dejme tomu, že dvanáctileté dítě přežije bez zranění havárii letadla v pralese. Ví, že má najít potůček a jít po něm tak dlouho, až dojde k řece a pak k civilizaci. Je navráceno do lůna rodiny, vítáno, oslavováno jako hrdina. Všichni o ně pečují mnohem více, než by to dělali, kdyby na té dlouhé nevyžádané procházce nebylo, a proto se z traumatu během relativně krátké doby psychicky zotaví. Zapomene na útrapy, na strach. Někteří rodiče kladou na své dítě každodenně úkoly z hlediska jeho vývojových možností nepříliš vzdálené popsanému příběhu. Jen po jejich splnění nenásleduje obdiv, láska, odpočinek, ale další a další úkoly, případně kritika za jejich nesplnění. Výsledek? Těžká neurotizace."
