Herecký svět vám kdysi otevřela záliba v tanci, zejména ve stepu. V této disciplíně jste dokonce čtyřnásobnou mistryní světa. Kde jsou vaše okované boty dnes?
Musím přiznat, že jsem je tak trošku pověsila na hřebík. Začala jsem se víc věnovat herectví a zpěvu, už mi tenhle obor asi neměl moc co dát. Nohama si ale podupávám stále, třeba když čekám na tramvaj.
Tanec a step vás přivedly až k Pavlu Strouhalovi, který je dnes dokonce vaším manažerem.
Nejen to, vedle mé nevlastní sestry paří Pavel mezi moje nejbližší lidi vůbec. Tak trochu díky němu jsem dnes asi v angažmá v Městských divadlech pražských. Když mi totiž zavolal umělecký šéf divadla Michal Dočekal, že by pro mě měl roli v představení Vojna a mír, které tehdy připravoval pro divadlo ABC, nedošlo mi hned, o koho jde. Odbyla jsem ho s tím, že ho neznám a že asi nebudu mít čas. Když jsem to pak volala Pavlovi, sprdnul mě a přiměl, ať panu Dočekalovi okamžitě volám zpátky, omluvím se a projevím zájem, což se také stalo. A dnes jsem za to moc ráda.
Po Nataše Rostovové v představení Vojna a mír jste se pro změnu nechala oblepit chlupy pro roli Samiry v muzikálu Elefantazie. Jak se vám hraje v takovém přestrojení?
Hrozně! (smích) Samira je vlčí žena porostlá srstí, kterou má i na obličeji. Po deseti minutách mě vždycky začne celý obličej svědit a já se ani nemůžu poškrábat, protože mám na prstech nainstalované obrovské drápy. V tomhle přestrojení navíc nejsem vůbec k poznání, už se i stalo, že mě nepoznali ani mí nejbližší.
Kateřina Marie Fialová
Roli Rady v muzikálu Cikáni jdou do nebe v Divadle bez zábradlí jste jistě získala i díky svému exotickému vzhledu. Máte v krvi romské geny?
V naší rodině se tradovala historka, že nějaká naše prapraprababička žila kočovný život, takže možné to je. Mé vlasy jsou havraní, ovšem pleť až alabastrově bílá, takže nevím. Každopádně roli Rady si užívám, v tomhle představení se jednak hodně tancuje, což mám ráda, a líbí se mi i Rady charakter. Je to hluboká mystická žena.
Jaký vy sama máte osobní vztah k mystice?
Já věřím v ženskou sílu. Ženskost obecně je síla sama, kterou nám dala matka příroda, a je v ní skrytá velká moc. Věci mezi nebem a zemí jsou mi vůbec hodně blízké. Osobně mám vyzkoušenou třeba sílu vyslaného přání, to opravdu funguje.
Nepůsobí shoda vašeho příjmení s kolegyní Annou Fialovou divákům v hlavách zmatek?
Asi jo! (smích) S Ančou příbuzné nejsme, ale máme toho myslím hodně společného. Už mi víc lidí řeklo, že máme hodně podobný smích a projev vůbec. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem se někde hlasitě smála a něco expresivně vyprávěla, když tu na mě někdo zavolal: „Aničko, jsi to ty?“
Kateřina Marie Fialová
Díky účasti v soutěži Tvoje tvář má známý hlas jste získala roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě a vypadá to, že začínáte jít z role do role.
Když probíhal konkurz na Tvář, viděla mě tam producentka Simona Matásková a pozvala mě na kamerovky právě na jednu roli do Ordinace, kterou jsem nakonec získala. Tuhle zkušenost už mám za sebou včetně toho, že jsem poprvé v životě zažila reakci televizního diváka na veřejnosti. Paní na benzinové pumpě se do mě tehdy pustila, že se nestydím takhle svádět toho doktora! (smích) No a momentálně jsem pro televizi Prima dotočila seriál Hvězdy nad hlavou, kde jsem se díky své roli naučila jezdit na koni, v čemž hodlám s Vandou Trojanovou, která nás měla na starosti při natáčení, určitě pokračovat i dál.
Váš vztah ke zvířatům je známý. Je pravda, že byste jednou chtěla založit vlastní útulek pro psy?
To bych si opravdu moc přála. Sama mám psa a osud opuštěných a týraných zvířat mi není lhostejný. Nesouhlasím s množírnami, ve kterých psi přežívají v otřesných podmínkách a nechápu, jak můžou milovníci psů něco takového podporovat tím, že si svého mazlíčka jdou do množírny pořídit. V útulcích je přeci tolik psů, kteří čekají na svého vysněného páníčka! Psy je v dnešní době potřeba adoptovat, a ne kupovat. Věřím tomu, že psychiku domácího mazlíčka ovlivňuje prostředí, ve kterém žije a dokonce i psychika právě jeho páníčka. Tak je to podle mě i s dětmi. Co z nás je, je práce našich rodičů.
Kateřina Marie Fialová
Vaši rodiče zemřeli, když vám bylo šestnáct let. Jakou psychiku jste po nich podědila vy?
Po mamince jsem křehká a citlivá, možná až přecitlivělá. A stejně jako ona si okolo sebe dokážu postavit ochrannou zeď, aby se ke mě nikdo nedostal. Po tátovi mám velkou vnitřní sílu a taky takzvaný „čuch na lidi“. Vždycky hned poznám, kdo jaký uvnitř je, a podle toho se potom k němu taky stavím. Zklamání neodpouštím, tohle mi taky asi dal do vínku táta.
Zmínila jste, že mezi vaše nejbližší patří i vaše nevlastní sestra. Už se vám podařilo najít si k sobě po letech cestu?
Naštěstí ano a jsem za to moc ráda. Když rodiče odešli, sestra nade mnou převzala ochranu, což se mi po čase přestalo líbit. V osmnácti jsem od ní utekla a několik let jsme spolu nemluvily až do doby, než jsem začala vystupovat v Tváři. Ozvala se mi přes messenger s tím, jestli bychom se nemohly vidět. Potěšilo mě to a dojalo zároveň, tu zprávu jsem obrečela. Vlastně jsem si něco podobného ve skrytu duše přála, ale nebyla jsem schopná udělat ten první krok.
Dokázala byste formulovat, kdy jste nejšťastnější?
Nemám vyloženě vytipované, kdy jsem nejšťastnější. Snažím se být šťastná každý den a každou chvíli. Někdy to jde trochu ztěžka, ale je mi jasné, že bez smutku by člověk nepoznal radost ani štěstí. K němu mi často dopomáhají přátelé, práce, výlety, oblečení a třeba i čokoláda. (smích)
