Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Poslední týdny jsou pro Karla Voříška jedním velkým stěhovacím maratonem. V srpnu se spolu s partnerem Vladimírem Řepkou stěhoval z pražského Žižkova do bytu na Vinohradech a nyní si musí zvykat také na nové studio, ve kterém moderuje hlavní zpravodajskou relaci. „Moje celoživotní heslo je, že každá změna je k lepšímu,“ řekl pro týdeník 5plus2.
Patříte ke stálicím televizního zpravodajství. Když srovnáte současnost s dobou, kdy jste v televizi začínal, v čem vidíte největší rozdíly moderátorské profese?
Je jich pár. Dřív byl v mé branži například trend, že moderátor zpravodajství by měl zachovávat jistý poker face, aby v předávání zprávy nic diváka nerušilo. A to ani výraz moderátora. To pořád platí. Je chybou, když se moderátor při čtení tragické zprávy do toho, co říká, ještě více ponoří výrazem svého utrápeného obličeje. Divák chce v první řadě dostat informace, alespoň tak to mám já. Nemám rád hodnocení, dovysvětlování, chci informaci. Ale zpátky k obličeji hráče pokeru – řekl bych, že to dnes neplatí stoprocentně. Je to víc podobné modelu, že si něco vyprávíme – teď se toto stalo a je nesmírně důležité, diváku, abys to věděl. Proto je namístě i jisté zaujetí, ovšem bez tragicky vykulených očí.
Můžete být ještě trochu konkrétnější? Co už se dnes na obrazovce v uvozovkách nenosí?
Dříve byla například tradice, že moderátor musel sedět a ruce mít v klidu na stole. Moje velká kamarádka Kamila Moučková si dodneška nemůže zvyknout na moje někdy vyprávějící ruce. Vždycky mi po Zprávách volá a říká: „Prosím tě, jak jsi to tam zase dováděl s těma rukama? Máš je mít na stole a ani se nehnout!“ Navíc se s mou parťačkou Klárou snažíme dělat ve Zprávách jednu věc – že si povídáme, vedeme krátké rozhovory mezi sebou. Jde to samozřejmě jen u některých zpráv. Divák má pak podle mě dojem větší bezprostřednosti moderátorů, jako bychom si s ním vyprávěli.
Není těžké vyhodnotit, kdy je a kdy není vhodné zvolit uvolněnější a méně formální projev?
Je na každém moderátorovi, aby vyhodnotil, u které zprávy se odlehčení hodí a u které ne. Abychom si rozuměli, odlehčením nemyslím nasazení zářivého thymolinového úsměvu, rozjuchanost, ruce všude po studiu a slovní vatu. Hodně moderátorů nejenom v televizích a v rozhlase mluví a mluví, ale jsou to jen samé floskule, prázdná slova, a přitom v podstatě nic neřeknou.
Zprávy na Primě moderujete nyní v novém modernějším studiu. Vnímáte vůbec jako moderátor nějak zásadně, že se pro vaši práci změnily kulisy?
Moje celoživotní heslo je, že každá změna je k lepšímu, i když to tak na začátku nevypadá. Tohle je hlavně velká a příjemná změna pro diváka. Ve zpravodajství je velká konkurence. A tím nemyslím jen mezi televizemi, ale v médiích obecně. Jde o způsob, jak informaci uchopíte a jak ji zpracujete. Jakékoli technické vylepšení pomáhá nám i divákovi.
V respektovaných světových médiích platí, že starší moderátor zpravodajství je jakousi známkou serióznosti. Věk zkrátka není pro tuto práci limitem, spíše naopak. Co říkáte na to, že u nás se sází většinou na mladé atraktivní tváře?
Ve většině světových televizních stanic je to tak, že moderátor stárne se svým publikem. Lidé jsou na zprávařské tváře zvyklí už od dětství. Funguje tam určitý profesní vývoj. Novinář začíná v terénu jako redaktor a později se dostane k moderátorské práci jako k vyvrcholení své kariéry. Není to tak ale vždy. U nás v naší malé kotlině se zkouší nejrůznější trendy a řekl bych, že to je namixované. Není to jen tak, jak mají mnozí dojem, tedy že moderují pouze modelky a lidé nepoznamenaní touto branží. Sám jsem se dostal do televize na konkurz, vše jsem se učil a objevoval za pochodu.
Na to jsem se právě chtěla zeptat. Sám sebe jste několikrát označil za dítě konkurzů, protože všechny klíčové pracovní nabídky vzešly právě z nich.
Máte skvělé informace. Přes konkurz jsem se dostal nejdříve do Československé televize. Měl jsem vlastně štěstí, že tenkrát konkurzy byly. Dneska jich moc není. Když přednáším na vysokých nebo středních školách, studenti se mě ptají, jak se dostat k práci moderátora, redaktora. Říkám jim: Sedněte k počítači, napište životopis a pošlete ho tam, kde byste chtěli pracovat. Kdo se nezeptá, nic nemá. Stokrát vás odmítnou a po stoprvé to vyjde. Musíte hlavně být přesvědčeni, že je to vaše cesta.
Karel Voříšek ■ Narodil se 12. října 1963 ve Slaném. |
Vy jste si byl jako náctiletý jistý tím, co chcete dělat?
Odmalička jsem věděl, že chci být v televizi. Akorát jsem nevěděl, jak se tam vejdu. Když jsem byl úplný mrňous a koukal na Štěpánku Haničincovou s čertíkem Bertíkem v televizi, říkal jsem si, že už je tam pěkně narváno. Taková malá bedýnka a plná lidí. (smích)
Vzpomínáte si na váš úplně první den před kamerou?
Když jsem poprvé vysílal, bylo to na mé narozeniny 12. října roku 1985. Mimochodem, vždycky, když jsem dělal nějaký konkurz do televize, tak jsem to nikdy nikomu neřekl. Ani doma. Našim jsem jenom řekl, aby se dívali v sobotu v deset hodin na ČT2. Takže to pro ně bylo velké překvapení.
V televizi jste začínal jako programový hlasatel a jedním z lidí, kteří vás pracovně zasvěcovali, byl i legendární Miloš Frýba. Vzpomenete si na nějaký jeho originální postřeh či radu?
Miloš Frýba mě zaučoval do televizní profese a dal mi spousty cenných rad. Jednu ale musím říct. Zkoumavě se na mě podíval a prohodil: „Ty, Karle, víš, co je úžasný? Ty máš krásný kouty na hlavě, už v tom tvým věku! Stejný jako já!“ Pravda, tehdy mě tím moc nepotěšil. (smích) Potom ještě dodal, že kouty jsou pro moderátora úžasná věc, protože na to „letí ženský“.
A měl pravdu?
Miloš? Určitě. Jen maskérky si musejí dávat pozor. Ty „parcelky na parohy“ někdy moc světélkují, lesknou se, tak někdy musím mít hlavu víc nahoru. (smích) Jinak mě Miloš naučil spoustu věcí. Jakým slovům se vyhnout, jak si sednout ve studiu, aby divák neměl pocit, že na něj shlížíte svrchu. Je toho hodně. Moderátorská práce není jen slovo, je to velká alchymie.
S čím jste musel ve svém životě nejvíc bojovat?
Mám to podobně jako většina lidí. Je to spojené s vystupováním na veřejnosti. Hodně nám záleží na tom, co si o nás lidé myslí. To nás svazuje a mlátí s námi o zem. Někteří lidé to mají v sobě tak zakořeněné, že by pomalu skoro ani nevyšli na ulici. Vytvářejí si neustále nějaké domněnky, že všechno se děje kvůli nim. Přijdu někam, přednáším, všimnu si, že se někdo mračí a budu si říkat, že je určitě naštvaný, že přišel na moji přednášku. Přitom je to úplně jinak. Třeba se zrovna pohádal s manželkou a myslí na jiné věci. Ve své knížce „Štěstí se dá naučit“ popisuju, jak na různé strachy. Jedna moje kamarádka má všude doma rozvěšeno heslo: „Vám ještě opravdu záleží na tom, co si o vás ostatní pomyslí?“
Kdy jste se této obavy, co si o vás druzí myslí, zbavil?
Abych byl upřímný, je to trénink na celý život. Začněte tím, že si to uvědomíte, pojmenujete věci, které vás brzdí. Najděte si knížky nebo spřízněné lidi. U mě to byla v začátcích mé kariéry ve zpravodajství fotografka Dáša Hájková, která mi dala knížku Čtyři dohody. Dlouho jsem ji nečetl, ale pak jsem začal a už mě nepustila. Navíc, když se o něco zajímáte, začnou se vám ty správné informace dostávat samy do života.
Karel Voříšek v ČST (1986)
Když si vzpomenete na sedmnáctiletého Karla Voříška coby teenagera na střední škole, jaký byl? Snažil se ostatním zalíbit?
To nevím, protože současný Karel Voříšek si na toho sedmnáctiletého už moc nepamatuje. (smích)
Ale no tak…
Vždycky se snažíte dělat se vůči okolí lepším, než jste. A v období, na které jste narazila, tedy v období puberty, je to ještě markantnější.
Když jste před lety vzpomínal na své dospívání, popisoval jste sám sebe jako mladíka oblečeného v černé, který si liboval v ponurých náladách. Dnes by se to možná dalo vzdáleně přirovnat ke stylu emo, a musím říct, že si vás tak vůbec neumím představit.
Tehdy jsem vůbec netušil, co to „emo“ je. Ale takový, řekněme nihilismus k tomu věku, k době dospívání patří. Byla to póza, možná obrana a určitě i hledání. Byla to zároveň doba, kdy jsem začal psát svoje první básničky. I když musím říct, že nebyly úplně vždy ponuré.
Co vás přimělo tuto pózu opustit?
Život sám. Nejvíc vám dá právě běh života, když ho ovšem skutečně žijete a pozorně koukáte kolem sebe.
