Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kapitolky ze života komikova

  11:08aktualizováno  11:08
- Okny obývacího pokoje svého bytu se Bedřich Zelenka dívá na svůj celoživotní úděl nebo, chcete-li, celoživotní lásku, reprezentovanou budovou Českého rozhlasu. V tamních archivech najdete desítky a desítky hodin jeho scének, konferencí, fejetonů a estrádních čísel. Je pevně spjat se zlatou érou rozhlasového humoru let šedesátých, se silvestrovskými kabarety, které dodnes úspěšně živí nejedno gramofonové vydavatelství. Je autorem bezpočtu satirických skečů, v nichž svého času velmi populární ústřední postavu lidově bodrého Hlustvisiháka ztvárňoval Lubomír Lipský. Bedřich Zelenka je dodnes vášnivým sběratelem a rozhlasovým šiřitelem anekdot. Ačkoliv okamžik naší návštěvy u Bedřicha Zelenky shodou okolností padl na den humoristových sedmasedmdesátých narozenin, tenhle věk byste mu nehádali.

O klaunech, humoristech a komicích se říkává, že jsou v podstatě povahy zádumčivé až melancholické; platí to i ve Vašem případě?
Vím, co máte na mysli. Vystihuje to anekdota o muži, který sedí na schůdcích cirkusové maringotky a usedavě pláče. Jdou okolo dva a ptají se - 'Proboha, člověče, proč pláčete, co se vám stalo?' On osuší slzy a povídá - 'Ale nic, víte, já jsem v tomhle cirkuse klaunem a takhle odpočívám.' Ale v mém případě to tak není. Já mám rád legraci kdekoli, i doma. A chci ji skutečně žít, protože si myslím, že se tak dá všechno daleko lépe a snadněji vyřešit než nějakým vztekáním a zlobením.

Povolání humoristy je profese, u níž se člověk často a rád setkává s jejími plody, ale vlastně o ní samotné mnoho neví. Běžný člověk se nesetkává s jejími zákonitostmi, zázemím nebo 'výrobními prostředky'. Je známo, že například populární konferenciér a komik Jiří Štuchal míval obsažný a pečlivě členěný katalog anekdot. Máte také nějaký takový?
Mám. Je členěný tématicky, abych se v něm mohl snadno orientovat. Pokud se ptáte, kolik anekdot v něm je - množství není podstatné. Jednak si vždy zapisuji jen ty nejlepší a druhak anekdoty na stejné téma bývají podobné, takže si stačí poznamenat jednu a máte podchycený celý řetězec dalších.

Latiníci tvrdí, že 'poeta nascitur' - tedy že básníkem se člověk rodí. Jak je to v tomto humoristy? Jak vypadá cesta od kolébky k povolání komika?
V mém případě ta cesta začala opravdu v dětství. Pocházím z Kralup, kde byl můj otec obchodníkem. Měl jsem to štěstí, že jsem z velice rozvětvené rodiny, otec měl čtyři bratry a dvě sestry a všichni měli velký smysl pro humor. Jejich prostřednictvím jsem ho poznával odmalička ve všech jeho podobách - ironii, nonsens i bodrou strýcovskou legraci. V patnácti letech mě samozřejmě chytla poezie, jako gymnazista jsem hodně recitoval a také hrál ochotnické divadlo. Pokračovalo jsem v tom i později na obchodní akademii v Karlových Varech, odkud nás po osmatřicátém přesunuli do Loun. V té době jsem také rád četl humoristické časopisy - mám je schované dodnes a o bčas si v nich listuji, člověk vidí, jak se humor vyvíjí, jak se názor na něj mění, to, co dříve lidem připadalo k smíchu, už nám dnes třeba směšné nepřipadá a naopak. Jsou však i hodnoty trvalé.

Jak jste se stal profesionálem?
Profesionálně jsem se legrací začal zabývat až po válce. Nejdřív jsem pracoval jako účetní v Kralupském podniku Barvy laky, a poté jsem se stal okresním referentem přes knihovny. Přitom jsem neustále hrál ochotnické divadlo, vymýšleli jsme si tehdy různé kabarety. Tu a tam jsem již něco poslal do rozhlasu a oni to vysílali. Přes rozhlas jsem pak dostal nabídku z televize nastoupit do redakce humoru a satiry HUSA, kterou tehdy vedl Jaroslav Dietl. Měl jsem začít od 2. ledna 1957. Ovšem nastala určitá komplikace. Tehdy se ještě všechno vysílalo živě, to platilo i o silvestrovském programu. Byla v něm tenkrát taková scénka o podniku, kde z podlahy čouhá hřebík. Všichni o něj zakopávají, trhají si boty, ale nikoho nenapadne vzít kladivo a hřebík zatlouct, nebo kleště a vytáhnout ho. Dělají schůze, radí se a hřebík čouhá dál. Herci v tom živém vysílání pochopitelně trochu popíjeli a začali v té scénce improvizovat. V jedné chvíli sborem skandovali - 'Hřebík musí ven! Hřebík musí ven!' Průšvih byl ale v tom, že Hřebík se jmenoval jeden vysoký soudruh z ÚV, který měl shodou okolností na starosti televizi. Takže, když jsem se přišel přihlásit do práce, neseděl tam už nikdo z těch, se kterými jsem původně jednal. Řekli mi, že se mi ozvou a skutečně se i ozvali, ale po roce. Na televizi mne mrzelo, že se tam tehdy nedělaly věci, které jsem měl rád a které mi vyhovovaly. To znamená scénky, monology a podobný způsob legrace. Tyhle věci ale začal dělat rozhlas. A tak jsem se do něj nechal přetáhnout a zůstal mu věrný dodnes.

Zdá se, jako by humor té doby a zvláště ten silvestrovský vzdoroval času a nestárl. Jak na něj vzpomínáte Vy?
Moc rád. Tehdejší šéf redakce zábavy, Vladimír Rohlena, který mě mimochodem do rádia přivedl, vždy na samém konci prázdnin vyjednal týdenní pobyt v nějakém rekreačním středisku, třeba na Slapech nebo v Jevanech. Tam jsme se s celou redakcí když bylo hezky, přes den koupali nebo jen tak povalovali a hlavně si vymýšleli různé náměty. Večer jsme se pak sesedli a vzájemně si četli, na co kdo ten den přišel. Radili jsme se, co by bylo nejlepší, dohadovali se, a když týden skončil, měli hotový materiál na celého Silvestra. Z něj jsme pak v Praze připravili definitivní podobu scének, skečů, monologů a rozdali ji už někdy v říjnu hercům. Ti měli možnost ozkoušet si své výstupy na estrádách, upravit si je a dotvořit podle svého. Vyjížděli jsme pak na veřejné nahrávky na nejrůznější místa, do nejrůznějšího prostředí, mezi nejrůznější lidi. Natáčeli jsme kompletně všechno třeba osmkrát a v závěru vybrali a sestříhali to nejlepší a nejvydařenější. Nikdy jsme nedělali takové věci, které se teď běžně dělají a jaké nemám rád, abychom třeba dotáčeli smích nebo potlesk, nebylo to potřeba.

Narazil jste i vy na nějaké překážky ve své práci, třeba na nějaké ideologické zásahy?
V sedmdesátých letech se pak ale všechno změnilo k horšímu. Zatímco my jsme dopředu nestanovovali žádná témata, do žádných jsme se nenutili a každý z nás psal, co ho napadlo, přišli noví chlapíci a prohlásili třeba - 'Uděláme satiru na to a to...' Byli zvyklí všechno nakomandovat a zda na to téma někoho něco napadne nebo nenapadne a jak to bude nakonec vypadat, to je nezajímalo. A podle toho to taky vypadalo, nezřídkakdy dostávali herci text až na poslední chvíli. Neznali ho, neměli zažitý, četli to z papíru.

Jako autor a scénárista jste za už bezmála půl století v téhle profesi napsal bezpočet monologů, scének a skečů jak pro celou řadu českých herců, tak sám pro sebe. Co Vás přitahovalo a přitahuje víc - psát pro herce anebo takříkajíc šít přímo na svou osobu?
Na to nelze jednoznačně odpovědět. Vždy záleží na tématu. Jako třeba Hlustvisihák, toho bych sám zahrát neuměl. Psal jsem ho na tělo Lubomíru Lipskému, který ho dělal perfektně. Měli jsme určitou výhodu, protože když jsme připravovali Silvestry nebo kabarety, měli jsme velmi široké zázemí komiků a komiček. Stačilo si říct, teď napíšu něco třeba pro Stellu Zázvorkovou, a člověk už v duchu viděl její figuru, slišel její hlas a to se pak dobře strefuje.

Zmínil jste se o Hlustvisihákovi, svého času velmi populární figuře, která svou prostomyslností doháněla do úzkých jevištní partnery. Jak se vlastně Hlustvisihák zrodil?
Jednou za námi přišel Sándor Kosnár, překladatel z maďarštiny a nabízel maďarskou scénku, která se jmenovala Vrátnice. Byla to jednoduchá, tříminutová scénečka o blbém vrátném, který místo aby rychle vyřídil, co je třeba, kladl příchozímu spoustu nesmyslných otázek a zdržoval. Já jsem si řekl, že by toho vrátného výborně zahrál právě Lipský, protože koneckonců takové dědky hrál už od mládí. Zavolal jsem mu, sedli jsme si a začali jsme k tomu kouzelnému motivu přidávat a přidávat. Tak vznikla první scénka s Hlustvisihákem. Došlo tam ale k omylu, protože Hlustvisihák se původně jmenoval ten host. Scénka ale měla úspěch a lidé tak začali říkat vrátnému a chtěli další scénky s Hlustvisihákem. Psal jsem tedy další a další. Pak se stala kouzelná věc. Hlustvisihák se začal hrát i v Německu a já si říkal, že mi za něj přijdou nějaké tantiémy, nepřišlo nic. Šel jsem se přeptat a dozvěděl jsem se, že nemám na honorář nárok, protože autor nejsem já, ale ten Maďar, který napsal původní scénku. Ten ale také nedostal nic, protože dalších asi padesát scének jsem zase napsal já...

Svůj život jste zasvětil humoru. Je proto na místě zeptat se, jak pohlížíte na současný stav českého humoru a zábavy na televizních obrazovkách a v rozhlasovém éteru...
To je široká otázka. Mám třeba ohromně rád Cimrmany, jejich nonsens a inteligentní humor. Také se mi líbí to, co dělá Šíp s Uhlířem, Petr Novotný, Mirek Donitil nebo Bolek Polívka. A vzpomněl bych si asi na víc věcí. Trošku mi vadí, že se uvolnila jakási necudnost. Sprosté slovo přece není vždy vtipné. V tomto ohledu plně souhlasím s Menšíkem, který říkal - když je potřeba říct 'hovno', musíte říct 'hovno', protože takového 'enóno' - to už není ono. V tom momentě to musí sednout. S tím souhlasím, ale nesmí se to přehánět. Nesmí to být pořád. Sprostota sama o sobě ještě není legrace.

Nemáte tedy pocit, že současný český humor je v krizi? Že mu třeba chybějí výrazné osobnosti?
Ne, nemám. Kdyby jich bylo víc, bylo by to určitě dobré, ale v krizi rozhodně není. Vezměte třeba na film. Myslím, že máme pořád spoustu dobrých herců. V této souvislosti mě napadá, že se rád dívám na staré české filmy, dejme tomu ze třicátých let. Všimněte si, na jak velkou nesrovnalost hereckého pojetí tam narazíte. Na jednu stranu osobnosti jako Marvan nebo Vlasta Burian, Hana Vítová nebo Adina Mandlová, a pak naprostá ochotničina zejména mladých hereček, které poskakují a kňourají, až si říkám, že když jsme v Kralupech ochotničili, mívali jsme herečka daleko lepší.

Je o Vás známo, že pro každou chvíli a pro každou situaci míváte "v rukávu" připravený bonmot nebo aforismus. Co byste mi tedy odpověděl na patetickou otázku, čeho byste se chtěl dožít?
V životě jsou některé věci hodně důležité, některé méně. Ale čeho bych se chtěl ještě v životě opravdu dožít? - až se konečně začne psát řiditel místo ředitel. Je to slovo, které mě celý život neobyčejně štve, protože ještě nikdy jsem neviděl nějakého ředitele, který by ve své ředitelně něco ředil...

Autor:



Nejčtenější

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Předseda Zelených Matěj Stropnický byl hostem diskusního pořadu Rozstřel. (3....
Matěj Stropnický přiznal vztah s hercem Danielem Krejčíkem

Šéf Strany zelených Matěj Stopnický (34) potvrdil, že je gay. Už dva měsíce chodí s hercem Danielem Krejčíkem (23)....

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Další z rubriky

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že...

Kristýna Nováková a Emília Vášáryová na české předpremiéře filmu Čára (18....
Setkání po 18 letech. Jindřiška z Pelíšků se potkala s maminkou

Slovenská herečka Emília Vášáryová (75) zažila na české předpremiéře nového filmu Čára malé překvapení. Potkala se se...

Julia Robertsová
Na začátku kariéry jsem se chovala jako spratek, míní Julia Robertsová

Hollywoodská herečka Julia Robertsová (49) zavzpomínala na začátek své hvězdné kariéry. Byla velmi ambiciózní, aby...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.