Se svou divadelní společností hrajete už skoro třicet let. Jakou jste měl největší pauzu?
V létě máme prázdniny, ale já na dovolené stejně po týdnu zase začnu myslet na divadlo. A v sezoně? Tam je pauza vyloučená. Když mi bylo osmapadesát, byl jsem na vážné operaci tlustého střeva, myslím 15. prosince, a na začátku ledna už jsem zase hrál. Mě na jeviště honí žena, protože ona dělá produkční.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Má Josef Dvořák nějaké tantiémy z večerníčků, které pořád běží v televizi? A kdy si připadal nejvíc bohatý? Více se dočtete v týdeníku Téma. |
Spíš bych si tipnul, že vás manželka žádala, abyste si po operaci orazil.
Kdepak! Ta můj brzký návrat velice schvalovala (usmívá se). Jednou mě nechala bez dozoru, odjela na hory. A já jsem si zlomil nohu v kotníku, uklouzl jsem na ulici. Když se vrátila, měl jsem nohu v sádře. Povídá: „To je průšvih, v pondělí máme hrát v Ostravě. Máš tam asi pět představení za sebou.“ Říkám, že to je blbý, že to asi zrušíme. A ona na to: „V žádném případě! To nějak musí jít. Vždyť hraješ Pydlu, to je přece voják. Tak se vrací z války s gypsem.“ A bylo. Někdy už přemýšlím o důchodu, že bych měl konečně čas na ty všechny filmy a knížky, které na mě čekají, že bych mohl chodit na tenis každý den, ale vlastně si to nedovedu představit. Patřím mezi herce, kteří chtějí umřít na jevišti.
Bylo i období, kdy nabídky nepřicházely a vy jste čekal na telefon?
Jednou mě to zaskočilo. To bylo v devadesátých letech. V roce 1991 jsem totiž dostal nádhernou roli ve filmu Hřbitov pro cizince. Bylo to o českých letcích působících v RAF (britská královská jednotka bojující za druhé světové války, pozn. red.), kteří se domů vrátili jako hrdinové, ale tahle republika se jim příšerně odvděčila. Mě to téma ohromně zajímalo. A myslím, že se nám to povedlo. Byl jsem na to pyšný. Ukázal jsem, že nejsem jen komediant, ale že mi sedí i vážné role. Říkal jsem si, že teď se to zlomilo a netrhnou se telefony s nabídkami. A ono nic. Naopak tam byla díra jako hrom. To herce zbavuje sebevědomí, znejišťuje ho to. Pak se vrátíte před kameru a z běžných věcí jste nesvůj.
Zažil jste to i teď nedávno v seriálu Doktoři z Počátků?
Tam mě zaskočilo tempo práce. Vzal jsem to i kvůli Ivě Janžurové, která tam taky hrála. My jsme se potkali už při natáčení seriálu Nemocnice na kraji města. Iva je výborný parťák, nabitý energií. Za ni se můžete pověsit a nechat se vyvézt jako v cyklistickém pelotonu. Ale i tak to pro mě bylo náročné. V mém věku už text neleze do palice tak rychle. Takže jsem byl k zastižení jen doma pod lampou, kde jsem četl scénář. Dokonce jsem šidil i tenis. Donekonečna jsem si opakoval texty. Jsem totiž zvyklý chodit na plac nachystaný.
Takže seriál už nikdy?
To neříkám. Kdyby přišla role, jako byla ve filmu Hřbitov pro cizince, tak se nafetuju nějakými prášky a nebudu spát třeba čtrnáct dní. Pořád jsem do hraní zblázněný.
