Další již opustili tuto realitu a plédují třeba za federaci s obyvateli Marsu. Bylo by naprosto chybné sesypat je do jednoho pytle. A "veškerou moc" i občanskou potenci svěřit pouze politickým stranám, byrokratům či - nedej bože - nejlepšímu z nás.
Plánovitě i jen občas provokující rebelové patří k demokracii stejně jako hádky o rozpočet či nesmysly vykřikující psychopaté v čele extremistických stran.
Když americký soud v roce 1987 rozhodl, že punkový zpěvák a politický rebel Jello Biafra nebude odsouzen ani za obal, ani za obsah svých alb, Spojené státy se zdály ještě o něco svobodnější.
A to přesto, že konzervativněji uvažující Američané nepřestali nad Biafrovými písněmi kroutit hlavou. Když francouzský kontroverzní bouřlivák José Bové a jeho přátelé v průběhu 70. let dosáhli toho, že se oblast Larzac v jihovýchodní Francii nestala velikým armádním cvičištěm, tleskali nejen anarchisté a skalní pacifisté.
Tyto výtržníky totiž svět potřebuje. A silná demokracie je unese. Již proto, že ji svým neotřelým konáním i způsobem vidění světa neustále posilují.
José Bové: rolník, nebo výtržník?
José Bové se narodil roku 1953 v Bordeaux v dobře situované středostavovské rodině. Jeho věčně putující rodiče pracovali jako mikrobiologové v zemědělském výzkumu: uštěpační jazykové soudí, že Bového vzpoura proti všemu nepřírodnímu může zčásti pramenit i z pubertální touhy vypořádat se s otcovskou autoritou.
Na rozdíl od většiny (celoživotních) francouzských rolníků, kteří bývají hrdí na to, že nehovoří cizími jazyky, Bové vládne dobrou angličtinou. Jejím základům se naučil ještě jako chlapec: jeho rodiče koncem 50. let působili čtyři roky na Kalifornské univerzitě.
Patrně i proto tvrdí, že jeho boj proti globalizaci není antiamerikanismem a že útoky z 11. září 2001 nejsou ničím ospravedlnitelné. Nynější rolnický aktivista a chovatel ovcí vyrůstal převážně ve městě.
Nebylo to snadné dospívání: v šestnácti letech byl nucen opustit jednu z pařížských katolických škol poté, co publikoval oslavnou a podle pedagogů autobiografickou povídku o pramálo zbožném rebelovi, který našel zalíbení v užívání narkotik. Tehdy již José naplno žil studentskou levicovou revoltou, jejímiž povětšinou radikálními ideály se řídí vlastně dodnes.
Touha po akci mu prý také neumožnila dostudovat: z univerzity v Bordeaux podle vlastních slov odešel v roce 1971 po pouhém měsíci s tím, že "má jiné věci na práci". Zkraje 70. let se pak připojil k hnutí, které bránilo armádě v rozšíření výcvikového prostoru na plošině Larzac v prefektuře Aveyron.
Do kraje v jihozápadní Francii, který proslul výrobou specifického sýra pojmenovaného po městečku Roqeufort-sur-Soulzon, se Bové odstěhoval roku 1976. S ženou Alicí a dcerou Marií zabrali farmu ležící na sporném, dle zákona však armádním území. Zde se jim také narodila jejich druhá dcera Hélene.
Ovce? Ano, ale hlavně akce
Bové se pak do války s armádou pustil naplno. S přáteli vnikl do vojenského tábora, odkud odnesl záznamy o výkupu pozemků. Záhy poté zorganizoval konvoj přibližně devadesáti traktorů, které blokovaly armádní střelnici.
Úřady nakonec v roce 1981 rolníkům - či aktivistům v jejich čele - ustoupily. Krajem se tak nadále prohánějí ovce, o které se v případě Bového rodiny stará zřejmě její ženská část, neboť otec bývá zaneprázdněn jinou činností.
Bovém spoluzaložená Rolnická konfederace totiž nezahálela: kromě rutinních protestních blokád proslula již zmíněným nájezdem na staveniště americké firmy McDonald's. Kromě odporu k "hnusnému žrádlu" (malbouffé) měly být tehdy Bovému popudem i americké restrikce na dovoz některých francouzských potravin, mezi nimi i sýra typu roquefort.
Očekávaný mediální zájem vyvolal zkraje roku 2001 také atak Rolnické konfederace na úřadovnu tehdy vládní Socialistické strany v severofrancouzském Lille. Kanceláře, do kterých Bové a jeho druzi vnikli násilím, hbitě vystlali slámou a instalovali zde prasnici i s deseti selaty. To vše na podporu požadavku, aby byla zemědělcům spravedlivěji rozdělována státní podpora.
José Bové je také rebelem - chcete-li výtržníkem - světového formátu. Geneticky upravené plodiny již likvidoval nejen ve Francii, ale také v Brazílii. Zúčastnil se mnoha pochodů proti globalizaci v Evropě, USA a Mexiku, kde kráčel bok po boku s rebely - indiánskými rolníky - ze zapatistického hnutí.
Aby toho nebylo dost, vypravil se také na Blízký východ. Loni v dubnu byl deportován z Izraele a pro příštích deset let mu sem byl zakázán vstup. Rozhodl se totiž bránit tehdejšího šéfa palestinské autonomie Jásira Arafata vlastním tělem proti domnělému útoku izraelské armády, který nepřišel. Porušil tak nařízení izraelské armády, která Arafata tehdy izolovala.
22. srpna 2003 14:04
