Jaké je pro vás nosit slavné jméno a jít ve šlépějích svého otce?
Myslím si, že nést jakékoliv jméno je vždy zodpovědnost a u mého jména to vnímám spíš tak, že je mi vlastně ctí se tak jmenovat a nikdy jsem s tím neměla žádný problém. Jít ve šlépějích svého táty má samozřejmě své výhody, ale i přirozené nevýhody. Dnes už nejsem v pozici, že bych to řešila. Každý ať si udělá názor sám. V poslední době jsem hlavně ráda za jakékoliv hodnocení mé osoby a hlavně mé hudby, což je práce na dlouhou trať, ale mně se zatím vyplácí.
Přeci jen vás nikdy nenapadlo dát si pseudonym jako třeba dcera Lenky Filipové, která si říká Lenny?
Napadlo to zejména lidi kolem mě, kteří mě tak trochu chtěli uchránit od takových těch soudců, pro které bude mé jméno vždy nejdůležitější argument v kritice. Ovšem já jsem měla pocit nějakého zastírání mé identity. S tátou mám kamarádský vztah, opravdu mi pomáhá a nikdy nebudu mít důvod to tajit.
Když zabrousím do dětství, jaké bylo mít známého otce? Co třeba dotěrné fanynky?
Dětství jsem měla úžasné. Úplně bezstarostné a idylické. Vztah mezi mnou a tátou byl vždy založen na důvěře a porozumění a hlavně jsem mu dodnes vděčná, že mě už jako malou bral za rovnocenného parťáka. Hodně mě s sebou brával na různá natáčení, koncerty, čímž jsem si udělala názor na branži, kterou dnes beru někdy doslova s úsměvem. Vím, že není všechno zlato, co se třpytí. No a fanynky prostě k populární muzice patří a táta jich za tu dlouhou a velmi slavnou kariéru měl a má spoustu a nikdy mi to nepřipadalo nic divného.
Říkáte, že vás táta chtěl svým způsobem před prací zpěvačky varovat, přesto jste neodolala. Kdy u vás padlo rozhodnutí, že budete zpívat?
Asi to ve mně bylo vždy, i když jsem jako dítě byla strašně stydlivá. Časem se ta ostýchavost ve mně zlomila, ani nevím jak. V pubertě jsem si navíc vysnila, že když si budu skládat vlastní muziku, budu svá a mé myšlenky a skladby mi nikdy nikdo nevezme. V té době jsem v klidu dostudovala ekonomku a natočila první album Tvář. Později pak druhé album Narovnaná v zádech, které už vlastně hodně určilo můj směr. Mám i velkou radost z úspěchu novinkového duetu s Daliborem Jandou Pátý perný den.
Co vaši fanoušci a návštěvnost koncertů?
Návštěvnost koncertů se samozřejmě mění podle toho, jaký typ akce to zrovna je. Jsem člověk, co si z malých cílů skládá ty větší a je pro mě největším potěšením, že mi lidé píšou, poslouchají na koncertech mé písničky a dávají mi najevo své názory. Také mám velikou výhodu, že vystupuji samostatně na různých akcích a mimo to stále na velkých koncertech táty. Potkávám tak stovky až tisíce lidí, což je v dnešní době úžasné a přijímám to s velkou pokorou, zejména když si uvědomím, kolik zpěváků by si to přálo.
Vydat se v dnešní době na dráhu zpěvačky je trochu hazard, nemyslíte?
Pokud nemáte nikoho, kdo vám pomůže, poradí, tak asi ano. Ale já mám odmala kolem sebe lidi, kteří se v tom pohybují a věděla jsem, do čeho jdu. Zbytek už je jen na mé práci. Mám ráda hlavně muziku, naplňuje mi celý život a rozhodně to nehodlám vzdávat jen proto, že se mi občas současná bulvární doba showbyznysu moc nelíbí.
Máte i náhradní plán, kdyby vaše sny a představy nevyšly?
Jasně že ano. Vůbec nepatřím k klidem, co by pro kariéru a nablýskanou slávu obětovali vše včetně rozumu a soudnosti. Dovedu si představit různé druhy podnikání, líbí se mi např. masáže, kosmetika, různé procedury. Mám ráda relax a vnitřní harmonii. Chtěla bych taky ještě někdy studovat sociologii a filozofii. Sleduji hodně i politiku nebo by mě bavil obor diplomacie, ale to jsou spíš jen takové sny, muzika vždy zvítězila, ale třeba někdy, kdo ví.
Najdete čas i na partnerský život a na přátele?
Musím říct, že kolem sebe mám opravdu upřímné a skvělé kámoše a kamarádky, za což jsem nesmírně vděčná. Vždy se snažím si na ně čas najít a pokud je někdy zanedbávám, tak to vždy napravím. A co se týká partnera, přiznávám, že asi začínám být náročnější než dřív. Už jsem si prošla dobou kdy jsem měla pocit, že krásný chlap je základ štěstí a stačí to, ale člověk věkem mění hodnoty a priority. Dnes chci hlavně velkorysého chlapa, který bude osobnost a nohama na zemi za každých okolností. Kdo ví, třeba jsem už našla.
Jiřina Anna Jandová. Vizáž: Míša Hronová, vlasy: Martin Zifčák.
Předpokládám, že asi zatím neprozradíte, o koho jde. Přesto se zeptám na jiného muže ve vašem životě - bratra, který před dvanácti lety spáchal sebevraždu. Cítíte, že čas hojí rány?
Víte, to je velmi citlivé téma, o kterém se ani po letech nikdy nebude lehce mluvit. Samozřejmě, že to změnilo celou naší rodinu a myslím si, že si to každý z nás, jak se říká, prožil sám v sobě. Dodnes je to pro nás velká záhada, proč se to stalo. Rány se nikdy úplně zahojit nemůžou, čas je jen lehce léčí, ale hodně jsem si tím uvědomila, že se opravdu život může změnit v jediném okamžiku a nikomu bych to nepřála.
Nerada bych náš rozhovor ukončila tak smutně. Už jsou to tři roky od vašeho druhého alba. Mát už hotové třetí?
Ještě na něm pracujeme, bude se opět skládat z mých autorských skladeb a ponese se i nadále v duchu kytarového romantického popu. Chystám na něj také jednu česko-slovenskou duetovou skladbu a objeví se na něm i mnoho netradičních jmen a skvělých muzikantů. Deska by měla vyjít letos a už se na ni moc těším.
Podívejte se, jak Jiřina Anna Jandová přála svému otci nedávno k narozeninám na první zastávce akce Zlaté Disco, kterou pořádá televize Óčko Gold.
