"V televizi jsme hráli skeč Host a číšník. Na vlas v polévce tu reagovaly čtyři různé letory: cholerik, sangvinik, melancholik a optimista. Klavírista, který nás doprovázel, nepřišel. Na poslední chvíli nám doporučili zasmušilého mládence a ten okamžitě letory skvěle vystihl. Jiřího Šlitra jsem si hned zamiloval," říká Lubomír Lipský.
Jiří Šlitr žil v Praze sám vnehostinném domě v Chodské ulici č. 13, v pátém patře bez výtahu. V domě bylo všechno omšelé a působilo to depresivním dojmem. Rodinu mu nahrazoval Lubomír Lipský, jeho manželka a jejich děti. Jiří Šlitr k nim chodíval na nedělní obědy. Nejraději měl husu a kachnu. O čem se tehdy bavili? Kromě jiného i o politice. Nadávali na komunisty a těšili se, až to praskne. Jiřímu zářily oči, když vyprávěl, kam se pak rozjede. Těšil se, až uvidí Broadway, Hollywood a Las Vegas. Byl životním optimistou. Velice se s ním tehdy skamarádily děti Lipských. Nazývaly ho strejdou a Jiří jim hrál na klavír, zpíval a také maloval. Byl obrovsky pohotový. Malá Taťána nebo Lubomír namalovali na čtvrtku papíru nějaké klikyháky a Jiří Šlitr se zeptal, co z toho chtějí udělat. Během deseti vteřin jim jejich mazanici doplnil na krásného parašutistu nebo vláček a ještě tam přikreslil sám sebe, jak spěchá na vlak. Apřitom zachoval charakter dětské kresby. Jiří Šlitr k Lipským vždycky pospíchal, když složil nějakou novou skladbu. Potřeboval publikum. Ak nim, protože bydleli jen o pár bloků dál, to měl blízko. S rozzářenýma očima přišel v poledne nebo večer a říkal: "Tak, děti, složil jsem novou písničku." Ahned si sedl ke klavíru a hrál. Rodina Lipských tak slyšela v předpremiéře všechny jeho velké hity: Terezu, Píseň o rose, Na shledanou..., Hallo, má krásná Margareto, Škrholu a řadu dalších. Lipští museli nejen poslouchat, ale ještě dělat sbor: zpívali "duba, duba" a pak byl Jiří spokojen. "Byla to taková krásná rodinná idyla," říká Lubomír Lipský. "Komu se to poštěstí, aby viděl génia, jak tvoří?" Jiří Šlitr chodil k Lipským také na Silvestra. Atento svátek probíhal vždycky velice odvázaně. Nejen s vínem dovezeným z Moravy, ale především s hudbou. Přišel herec Rudolf Hrušínský s manželkou Evou. Azačalo se muzicírovat. Hrušínský hrál na housle, Miroslav Horníček tloukl buben, Jiří Šlitr do piana, Lubomír Lipský hrál na pozoun a jeho syn na kytaru. Kromě hudby miloval Jiří Šlitr také krásné obleky, elegantní kravaty, dokonalé boty a samozřejmě ženy. Za každou hezkou ženou se rád ohlédl, a když byl poblíž Lubomír Lipský, tak na něj významně mrkl. Všichni věděli, že má dlouhodobou známost - Sylvu Daníčkovou, kromě ní však existovaly i další slečny, o nichž nikdy nevyprávěl. Potrpěl si na image člověka, který není ženám lhostejný. V dobovém rozhovoru sjel reportérku Mladého světa, protože se ho nezeptala na jeho úspěch u žen. Ta to tedy napravila: "Jaký máte úspěch u žen?" AŠlitr se rozčilil: "To opakujete otázku. Musíte si vymyslet nějakou vlastní. Hned je vidět, že jste česká reportérka, když se ptáte na nezáživnosti, a na pikantnosti se nezeptáte." O hereckém "neumění" Jiřího Šlitra se vyprávěly legendy. Miroslav Horníček o tom trefně řekl: "Berte to jako zázrak. To nemá co dělat s hraním. Dívám-li se na herce Šlitra, jako bych v Lurdech viděl vstát a chodit někoho dosud beznadějně pohybu neschopného." Jiří Šlitr nepatřil k bohémům, o nichž se dá předpokládat, že se dlouhého věku nedožijí. Když tedy na Štěpána slyšel Lipský zprávu o jeho smrti, nechtěl tomu uvěřit. Celé rodině vyhrkly slzy. Zemřel blízký rodinný přítel, kterého všichni milovali.
Autor je spolupracovníkem redakce
Jiří Šlitr žil v Praze sám vnehostinném domě v Chodské ulici č. 13, v pátém patře bez výtahu. V domě bylo všechno omšelé a působilo to depresivním dojmem. Rodinu mu nahrazoval Lubomír Lipský, jeho manželka a jejich děti. Jiří Šlitr k nim chodíval na nedělní obědy. Nejraději měl husu a kachnu. O čem se tehdy bavili? Kromě jiného i o politice. Nadávali na komunisty a těšili se, až to praskne. Jiřímu zářily oči, když vyprávěl, kam se pak rozjede. Těšil se, až uvidí Broadway, Hollywood a Las Vegas. Byl životním optimistou. Velice se s ním tehdy skamarádily děti Lipských. Nazývaly ho strejdou a Jiří jim hrál na klavír, zpíval a také maloval. Byl obrovsky pohotový. Malá Taťána nebo Lubomír namalovali na čtvrtku papíru nějaké klikyháky a Jiří Šlitr se zeptal, co z toho chtějí udělat. Během deseti vteřin jim jejich mazanici doplnil na krásného parašutistu nebo vláček a ještě tam přikreslil sám sebe, jak spěchá na vlak. Apřitom zachoval charakter dětské kresby. Jiří Šlitr k Lipským vždycky pospíchal, když složil nějakou novou skladbu. Potřeboval publikum. Ak nim, protože bydleli jen o pár bloků dál, to měl blízko. S rozzářenýma očima přišel v poledne nebo večer a říkal: "Tak, děti, složil jsem novou písničku." Ahned si sedl ke klavíru a hrál. Rodina Lipských tak slyšela v předpremiéře všechny jeho velké hity: Terezu, Píseň o rose, Na shledanou..., Hallo, má krásná Margareto, Škrholu a řadu dalších. Lipští museli nejen poslouchat, ale ještě dělat sbor: zpívali "duba, duba" a pak byl Jiří spokojen. "Byla to taková krásná rodinná idyla," říká Lubomír Lipský. "Komu se to poštěstí, aby viděl génia, jak tvoří?" Jiří Šlitr chodil k Lipským také na Silvestra. Atento svátek probíhal vždycky velice odvázaně. Nejen s vínem dovezeným z Moravy, ale především s hudbou. Přišel herec Rudolf Hrušínský s manželkou Evou. Azačalo se muzicírovat. Hrušínský hrál na housle, Miroslav Horníček tloukl buben, Jiří Šlitr do piana, Lubomír Lipský hrál na pozoun a jeho syn na kytaru. Kromě hudby miloval Jiří Šlitr také krásné obleky, elegantní kravaty, dokonalé boty a samozřejmě ženy. Za každou hezkou ženou se rád ohlédl, a když byl poblíž Lubomír Lipský, tak na něj významně mrkl. Všichni věděli, že má dlouhodobou známost - Sylvu Daníčkovou, kromě ní však existovaly i další slečny, o nichž nikdy nevyprávěl. Potrpěl si na image člověka, který není ženám lhostejný. V dobovém rozhovoru sjel reportérku Mladého světa, protože se ho nezeptala na jeho úspěch u žen. Ta to tedy napravila: "Jaký máte úspěch u žen?" AŠlitr se rozčilil: "To opakujete otázku. Musíte si vymyslet nějakou vlastní. Hned je vidět, že jste česká reportérka, když se ptáte na nezáživnosti, a na pikantnosti se nezeptáte." O hereckém "neumění" Jiřího Šlitra se vyprávěly legendy. Miroslav Horníček o tom trefně řekl: "Berte to jako zázrak. To nemá co dělat s hraním. Dívám-li se na herce Šlitra, jako bych v Lurdech viděl vstát a chodit někoho dosud beznadějně pohybu neschopného." Jiří Šlitr nepatřil k bohémům, o nichž se dá předpokládat, že se dlouhého věku nedožijí. Když tedy na Štěpána slyšel Lipský zprávu o jeho smrti, nechtěl tomu uvěřit. Celé rodině vyhrkly slzy. Zemřel blízký rodinný přítel, kterého všichni milovali.
Autor je spolupracovníkem redakce
