Když se Jiřího Suchého zeptáte, za co se považuje on sám, odpoví, že v dobách, kdy se v občanském průkazu uvádělo povolání, míval tam zapsáno herec. A dodá, že je jen "herec z funkce", ten, kdo dobře zahraje jen to, co si napíše sám.
Anebo po duchu spřízněné texty, třeba od Voskovce a Wericha, v jejichž Golemovi se blýskl s Jitkou Molavcovou koncem sedmdesátých let v Hudebním divadle v Karlíně.
Podobné to je s písničkami: pod jejich slovy je podepsán buď on sám, anebo opět Voskovec s Werichem, nanejvýš ještě Pavel Kopta či Josef Kainar.
Písňové texty jako básně, hlas jako oprýskaná zeď
Dnes už nikdo nepochybuje, že Suchého nejlepší texty překračují území běžného textařského řemesla a patří do moderní poezie.
Směska hovorového jazyka s knižním, slovní hříčky, nečekané obraty a významová spojení, všudypřítomný nadhled a humor povyšují i banální sdělení na úroveň básně: "Člověk je smrti blízek, tím, že se narodí, zatímco žere řízek, srdce mu marodí," praví Jiří Suchý v jedné písničce.
Suchého texty se na dlouho staly normou a jejich ohlasy nacházíme i v tvorbě písničkářů o dvě generace mladších.
A už ve své první knížce Zpěváci bez konzervatoře postřehl hudební kritik Jiří Černý zvláštní kvality Suchého-zpěváka: "Jeho hlas je neznělý, drnčivý a bezbarvý... Asi každý druhý zní příjemněji... Naštěstí s tímto malým hlasovým darem nakládá neobyčejně rozumně. Místo aby se jej snažil nějakým školením "posadit" a docílit správné rezonance, nechává ho, jaký je. Dokonce Suchého podezírám, že ho hlídá, aby nebyl jiný. A on je tak nehezký, až je hezký. Asi jako oprýskaná zeď..."
Dodejme, že v časech, kdy Suchý začínal zpívat na veřejnosti, vládly populární hudbě sametové hlasy Rudolfa Cortése a Josefa Zímy a jeho drnčivý projev působil skoro provokativně.
Roztěkanost jako přednost
S dalšími uměleckými obory Jiřího Suchého je to složitější. Jeho knižní verše - poučené na Christianu Morgensternovi a Vítězslavu Nezvalovi - vnímáme spíš jako metaforičtější doplněk jeho lapidárních písniček.
Jeho povídky - inspirované chestertonovskými maličkostmi ("pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn"), a řekl bych, že i absurdním viděním Ivana Vyskočila, s nímž v Redutě v polovině padesátých let provozoval legendární text-appealy - jsou spíše lehce načrtnuté miniatury než důmyslné kompozice.
Třicítka jeho her - s výjimkou Dobře placené procházky, Poslední štace a Dr. Johanna Fausta - má spíš podobu dramatických pásem.
Jako grafik nikdy nezamířil dál než ke skromné litografii anebo k poetické karikatuře napůl rozpustilých a napůl nevinných polonahých slečen, které provokativně nazývá Družičky. A jako instrumentalista patří spíše k průměru.
Suchý si mnohokrát v tisku posteskl na uměleckou roztěkanost, která zabraňuje, aby si vybral jen jeden žánr a dosáhl v něm dokonalosti. Jenže právě ona roztěkanost se nakonec ukázala být jeho největší devízou. Bez ní by sotva vznikl Semafor, v němž Suchý všechny své schopnosti už třiačtyřicet let přetavuje v jedinečnou divadelní poetiku.
Semafor je, když je Suchý
Psát o Jiřím Suchém tedy znamená psát hlavně o Semaforu. O divadle, které jako první z autorských scén našlo svou podobu a stalo se v šedesátých letech hlasem mladé generace.
O divadle, jímž začíná éra moderní české pop-music a bez něhož by kariéra pěveckých hvězd, od Matušky a Pilarové přes Gotta k Hegerové, byla nemyslitelná. O divadle, jehož písničky Pramínek vlasů, Sup a žluva, Malé kotě, Měla vlasy samou loknu a desítky dalších zlidověly, a ti, kteří je zpívávají při táborácích, často ani netuší, že vzešly právě odtamtud.
A možná především o divadle, které objevilo půvab starých šantánů a kabaretů (Jonáš a tingl-tangl a Jonáš a doktor Matrace) a v autorsko-herecké souhře Suchý - Šlitr navázalo na Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha.
Když v roce 1969 tragicky zemřel Jiří Šlitr, radili Suchému přátelé, aby divadlo uzavřel. "Semafor je, když je Šlitr," řekl tenkrát spisovatel Pavel Bošek. Mýlil se.
Necelé tři roky po Šlitrově smrti uvádí Suchý nejúspěšnější titul v celé dosavadní historii divadla - dosahuje neuvěřitelných 600 repríz. Jmenuje se Kytice, s podtitulem baladyáda.
Jeho úspěšnost spočívá jistě i v tom, že přivádí na jeviště po delším čase silný interpretační tým, od Zagorové přes Prokopa a Helekala po C. K. Vocal. A pro zajímavost: poprvé v něm jako komik zazáří lyrická šansoniérka Jitka Molavcová.
V Kytici pohlédl Jiří Suchý na klasickou látku s typickým semaforským úsměvem a Erbenovy verše převedl do myšlenkového a pocitového milieu konce 20. století. A Ferdinand Havlík, jenž v úloze divadelního skladatele nahradil Šlitra, pro ni složil hudbu broadwayského slohu, s melodiemi, které aspirovaly na hity.
Paradoxy normalizace
To už se však naplno rozběhla normalizace, která Jiřího Suchého odstavila. Uvádět jeho písničky v médiích nebylo možné, ba dokonce ve vlastním divadle, které se Šlitrem a Havlíkem zakládal, byla jeho představení zatlačována do pozadí ve prospěch "přijatelnějších" produkcí skupin Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka.
Zdá se mi, že nepřízeň totalitní moci nevyplývala ani tak z neochoty Suchého odvolat Dva tisíce slov, která podepsal v roce 1968, či z odmítnutého podpisu pod antichartou o dvacet let později. Mohla za to jeho tvorba sama, přestože Suchý byl vždy více básníkem než satirikem a v normalizaci si dobře uvědomoval hranice povoleného.
Byla podezřelá svou svobodnou podstatou, odlišností od běžného uměleckého standardu těch let. Ale nejvíc svou nabídkou úniku z tehdejší šedivé reality do světa fantazie a zázraků, ve kterém se "Napoleon na ostrově líbá se svatou Helenou, Eiffelka stojí v Chomutově a růže má barvu zelenou".
Ferdinand Havlík o Suchém tvrdí, že je náturou skaut. Když mu ohýnek dohasíná, sebere ze země dva křemínky a křesá jimi do deště.
A tak společenské nepohodě čelí intenzivní prací - a paradoxně právě v takové nevlídné době napíše svou dramaticky nejucelenější hru, Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40. A uvede svůj největší divadelní experiment, Smutek bláznivých panen, ve kterém se snaží obnovovat možnosti nezvalovského poetismu.
Zelená na pár let
Po listopadu 1989 má Suchého Semafor opět zelenou. Žel jen na pár let. Zásluhou restituce ztrácí v roce 1994 svou exkluzivní provozovnu uprostřed pražského Václavského náměstí, několik sezon putuje po štacích a nakonec zakotvuje v budově Hudebního divadla v Karlíně, které loni smetla povodeň.
Popřevratové desetiletí nepatří v Semaforu k nejšťastnějšímu ani umělecky. Kvalitativní zvrat přináší až v roce 2000 Suchého variace na flaubertovské motivy Pokušení sv. Antonína s hudbou Vladimíra Franze.
Dnes je Jiří Suchý uznávaný klasik a sbírá vavříny ve všech možných síních slávy. Spát však na nich nehodlá. Na podzim chystá pro znovu kočující Semafor hru s dvojící Molavcová - Suchý v hlavních rolích. V čase její premiéry mu bude dvaasedmdesát let. Obdivuhodné. JIŘÍ SUCHÝ • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol
Z Plzně (1), z Klatov (5), z Prahy (65). V závorce uvádím, kolik roků jsem kde žil.
Školákem, reklamním grafikem, vojákem s hodností četaře, textařem, kontrabasistou, zpěvákem, libretistou, hercem, scenáristou, básníkem, režisérem, divadelním a pak i filmovým, divadelním ředitelem, čestným občanem města Plzně, doktorem h. c., laureátem mnoha cen, které se udělují umělci na konci jeho dráhy, majitelem několika firem, jednatelem spol. s r. o. Čím jsem byl, tím jsem byl rád.
Pár písňových textů a založení divadla Semafor (43). V závorce uvádím délku jeho trvání.
Dožít se 96 let (25). V závorce uvádím, kolik mi ještě zbývá. A v současné době se pokouším napsat první opravdovou divadelní hru, na rozdíl od leporel, baladyád, kabaretů, revue či pořadů, které jsem psal dosud. Moje snaha je předurčena k nezdaru, přesto však se usilovně snažím, protože naděje umírá naposled.
