Lokty na stolku, hlavu v dlaních, zcela se soustředí na rozhovor. Každou chvíli si těkavě přejede dlaněmi po očích a po čele, jeho gesta jsou netrpělivá stejně jako myšlenky, které se snaží přerývavě vypovědět. Tolik má plánů.
"Spousta lidí se například dočte, že jsme objeli celou zeměkouli. Jenže já se chtěl strašně moc s lidmi podělit v knížce o to, jaký svět je. Přiblížit, jak neuvěřitelné a zajímavé věci jsou v Mongolsku, Mexiku, Finsku, jižní Africe nebo třeba Koreji," zasní se.
Ale hned se omlouvá: "Já tady o tom mluvím několik minut, ale ve srovnání s jinými plány, o nichž přemýšlím, jsme se měli bavit o této zamýšlené knížce maximálně třicet vteřin. Já jsem si totiž nakonec řekl: ty vole, ty se nemáš co dívat na to, co jsi udělal, a ještě o tom psát, vždyť máš deset jiných věcí, které musíš udělat. A celou myšlenku jsem opustil."
Syneček nedohrál
Skladatel a houslista Pavlica letos oslaví padesátku, ale nechce si ji připouštět ani se o ní dlouze bavit. Vždyť zrovna předchozí den složil dvě nové dětské písničky. A těší se na další. O čem by vlastně ve vzpomínkách mluvil? Určitě by připomenul historku, kterou začíná mnoho jeho novinových rozhovorů.
Psal se rok 1975, bylo mu pouhých dvaadvacet let a muzikanti z Hradišťanu hledali nového houslistu. Když si jej poslechli, přišli za ním a řekli: "Jurko, ty s nama mosíš hrát." A Jurka byl tak šťastný, že se opil a ztratil i housle. "Synečku, dohráls!" uslyšel, když ho otec ráno budil. Jiří Pavlica však nejenže nedohrál, ale o tři roky později se stal primášem. Možná i proto, že se housle našly - ležely na hřbitově.
Lidovou muziku měl rád odmala. Všichni doma zpívali, on s bratrem hrál na housle, dvě sestry na klavír. Když byly Vánoce, hrála celá rodina. Na dětství vzpomíná s velkou láskou a je přesvědčen, že dodnes čerpá z toho, co prožil jako dítě. Vychodil sice střední ekonomickou školu, ale hned po jejím ukončení se už věnoval jen hudbě - vystudoval muzikologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a houslovou hru na brněnské konzervatoři Janáčkovy akademie muzických umění.
Cesty za hudbou
Když na konci sedmdesátých let nastupuje do brněnského rozhlasu jako hudební redaktor, začíná být jasné, že nebude vyznavačem klasického folkloru. Jezdí do terénu a snaží se vyhledávat, zapisovat a nahrávat lidovou hudbu nejstarších obyvatel moravsko-slovenského pomezí.
A už tehdy pronese větu, kterou opakuje dodnes: Muzikant se nesmí posluchači podbízet, musí ho vychovávat. "Nejméně ze všeho mě zajímal komerční, podbízivý folklor, který se strefoval do vkusu posluchače. Když někoho masíruju, podbízím se mu, vychovávám si planetu Nováků. A až ji lapnu, udělám z lidí nesvobodné jedince." V roce 1982 vydává s Hradišťanem desku Byla bitva u Slavkova, která mnohé šokuje, protože se zcela liší od tradiční folklorní hudby.
"Když jsem přišel do Hradišťanu, věděl jsem, že chci dělat muziku jinak. Chtěl jsem se vymanit z tradičního pojetí cimbálové muziky a hledal jsem jiný hudební materiál pro své vyjádření. Nemohl jsem ale hrát například Vínečko bílé na citeru, to by mě každý zabil - a ani by se to k tomu nehodilo. Musel jsem hledat naprosto neznámý materiál," vysvětluje začátek svého hledání.
Koho by něco takového zajímalo? ptali se ve vydavatelství Supraphon. Nechali desku vyrobit jen v malém množství a stanovili minimální cenu: 28 korun. Zájem však překonal všechna očekávání, deska se stala jednou z nejprodávanějších.
Stálá změna
Ke klasickému folkloru se už nevrátí. Hudební kritici takřka každý jeho hudební projekt vítají nadšenými či alespoň pochvalnými recenzemi. Deska O slunovratu, s Pavlicovou hudbou a texty velkého moravského básníka Jana Skácela, získává prestižní cenu kritiků.
"Za čtvrt století natočil patnáct alb a ani jediné není pouhým opakováním předchozího. Mění repertoár, muzikanty, zvuk a především sama sebe... Pavlicovi nikdo neupře, že neusnul na vavřínech dolňáckého folkloru a neudělal si z něj dobré živobytí a jediný důvod pro zahraniční zájezdy," píše hudební kritik Jiří Černý.
Pavlica jako jeden z prvních jezdí na přelomu osmdesátých a devadesátých let se svou cimbálovkou na folkové festivaly. Je to zvláštní obrázek. Tisíce lidí v hledišti, mnozí s kytarami a kovbojskými klobouky, čekají na své muzikanty, jejichž písně znají nazpaměť. A najednou pořadatelé táhnout na pódium cimbál. Muzikanti začínají hrát... a je rozhodnuto.
Aplaus! Hradišťan právě získal tisícovky nových posluchačů. A s každým dalším vystoupením jich bude přibývat. Pavlica postupně spolupracuje s desítkami dalších muzikantů ze všech možných žánrů a natáčí mimo jiné kompaktní disky s japonským muzikantem Yas-Kaze či Jihoafričanem Diazu Plaattjisem.
"Doma sice není nikdo prorokem, ale snad všichni pochopili, že jsem nikdy nechtěl bořit, ale vždycky jsem chtěl stavět mosty a objevovat nové obzory. A vzhledem k tomu, že toto hledání bylo vždy namáhavější, pracnější a složitější, tak mě snad nikdo nemůže obviňovat z touhy po efektu nebo finančním zisku," míní.
Na své obecenstvo je pyšný. "Když uděláme koncert v Uherském Hradišti, tak tam z osmdesáti procent přijdou jiní lidé než příznivci tradičního folkloru. A tato většina je mnohem tolerantnější, chce slyšet písničky, které o něčem vypovídají," pochvaluje si. Nálepku tradiční folklorní kapely nemá rád. "Když o něco usilujete celý život a potom vidíte, že někdo vašemu sdělení moc neporozuměl, tak to nepotěší."
Slovácko má rád. Neodešel odtud, i když měl lukrativní nabídky do Prahy. "Stokrát jsem si potvrdil, že tady prostě lidé pracují a nemluví o tom. Zatímco v Čechách, nebo alespoň v Praze, se musí všechno tisíckrát okecat, prohlásí rezolutně.
Chtěl odejít z kapely
S Hradišťanem, s nímž ho čeká osmadvacátá sezona, se před třemi lety málem rozešel. "Byli jsme v takovém kolotoči, že jsme mohli - a můžeme dodnes - hrát dvakrát třikrát více, než stíháme. Nakonec se podařilo skloubit moje možnosti s představami ostatních v kapele.
Od března vyjíždí kapela na koncerty, kterých má i letos přes stovku. Pavlica kromě toho vystupuje občas se sdružením Talant, v jehož hudbě se prolíná několik stylů. S ním také připravuje novou desku zhudebněných Holanových básní, která by měla promlouvat o složitosti a zmatenosti světa.
"Už jsem si seřadil, co musím ještě stihnout. Hlavně se nechci opakovat. Vždycky si říkám: Má to smysl? Co tím chci říct? Nedělal to už někdo? Nebo dokonce já sám? Když nechcete sklouznout k tomu, co bylo komerčně úspěšné, je to čím dál náročnější," svěřuje se.
To už však volá manželka. "Musím ještě něco koupit dceři," omlouvá se a viditelně šťastný pospíchá za manželkou i tříletou dcerkou.
|
JIŘÍ PAVLICA • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
