Jiří Krytinář: Trochu naštvaný optimista


Když se Jiří Krytinář někde zpozdí, jeho kamarádi vtipkují, že mu cesta na krátkých nožkách déle trvá.

Když se Jiří Krytinář někde zpozdí, jeho kamarádi vtipkují, že mu cesta na krátkých nožkách déle trvá. Na naši schůzku nejmenší český herec dorazil o půl hodiny později. Vypadal unaveně, trochu nabručeně. Výška v tom nehrála roli. "Praha je hrozná. Lidé jsou bezohlední, neslušní," spustil. Vykolejila totiž tramvaj a spěch ostatních řidičů způsobil dopravní kolaps.

Jste typ, kterým velkoměstský život a davy lidí nesedí?

Mám dojem, že mezi lidmi už je nějak příliš moc sobectví, bezohlednosti a lajdáctví. Pocházím z Vysočiny a venkov mám stále radši. Tak, a teď to bude vypadat, že jsem protiva, který lidi nemá rád. Naopak. Jsem optimista. Proto jsem se ještě nezbláznil.

Je to až k zbláznění?

Někdy ano. Je to dobou. Obvykle se to týká lidí, kteří si nepřečtou knížku, nezajdou do divadla. Vybrali si lacinější cestu. Nechali se zmanipulovat estrádami a televizními seriály. Považují je za návod na život. Takže pak žijí a mluví jako ti hrdinové ze seriálů, ale neznají například to, co přináší opravdové přátelství. Připadá mi, jako by někteří žít vůbec neuměli. Dříve čekali, že za ně všechno vyřeší stát. Teď čekají, že to vyřeší média. Že jim televize ukáže, jak žít.

Myslíte, že tím, co děláte, přispíváte, aby tomu bylo jinak? Že divadlo, film nebo televize může vytvořit pohodu? Naznačit, co je důležité, změnit někoho k lepšímu?

Ano, pokud si z toho lidé něco vezmou. Jenže mnoho se jich nepoučí. Z divadla vyjdou ven a jsou pořád stejní. Mě svět lidí kolem divadla povznáší. Je to společenství, které cítí stejně. Je tam jedno, jestli je někdo vyšší nebo menší.

Nevadí vám otázky týkající se vašeho malého vzrůstu?

Nebude vám připadat nevhodné, když se budu zajímat o věci, které s tím souvisí?

Ne. Záleží samozřejmě, jak to kdo myslí. Ale to se pozná. Takže slovo trpaslík pro vás není nic hanlivého?

Ne. Jsem trpaslík. Lidem jako já se tak říkalo už ve středověku, říká se jim tak dosud. Když se na mě na ulici dívá dítě a maminka mu říká, to je trpaslík, proč by mi to mělo vadit? Když to zní jako posměšek, samozřejmě že je mi to líto. Byl to váš sen dělat divadlo a film? Nebo jste si řekl: Využiju toho, jak neobvykle vypadám... Vyučil jsem se v Polné u Jihlavy hodinářem. Ale nechtělo se mi jenom sedět a opravovat špinavé hodinky. Chtěl jsem zkusit tehdejší osvětovou školu v Brně, pak filozofii. Někteří lidé mě zrazovali. Říkali, že by se mi studenti tak smáli, až bych to nezvládl. Pak jsem v roce 1969 četl v Mladém světě článek Rudolfa Křesťana o jednom malém anglickém herci. Napsal jsem panu Křesťanovi, že jsem také takový, a jestli by mi poradil, zda se nějak nemůžu uplatnit. Odepsal, ať se zeptám na Barrandově. Za tři týdny už jsem jel na první konkurz.

Takže jste se stal hercem díky svému vzhledu... Zpočátku se na mě lidé dívali s nedůvěrou. Vím, že jsem se svým způsobem nechával zneužívat. Hrál jsem prostě vždycky postavičku, byl jsem kašpárek. Teď jsem rád, že mě už diváci berou jako součást příběhu.

Naznačoval jste obavy, že by se vám studenti smáli. Setkal jste se v životě častěji s lidmi, kteří berou normálně ty, již vzhledem nějak vybočují, nebo je více těch netolerantních?

Měl jsem štěstí, že jsem v životě potkal rozumné, kteří mi pomohli. Pana Křesťana, režiséry Vorlíčka, Jakubiska. Dneska mě už znají i cizí lidé. Takže se třeba v obchodě nebo na ulici ke mně chovají normálně, slušně. Ale celkově se malí lidé setkávají s necitlivostí. Mají to v životě o hodně těžší.

V čem například?

Představte si, jak nepříjemná je pro člověka, který vám sahá do pasu, jízda v přeplněné tramvaji. Nevidí, lidé se na něj tlačí, vrážejí do něj. Bankomaty jsou moc vysoko, pisoáry taky.

Říkáte si ještě někdy: Chtěl bych být větší?

Teď už dobře vím, že mě nikdo nevytáhne. Říkám si proto: Jsem malý, ale budu žít jako slušný člověk. Nemám přehnaná přání ani představy. Mým největším štěstím je moje žena a moje dcera, že se mi podařilo vytvořit rodinu.

Jsou také malinké?

Ano. Jeden známý mi kdysi říkal, že na právech studuje slečna velmi malého vzrůstu. V podstatě nás seznámil. Viděl jsem v ní energii. Poznal jsem, že se nedá, přestože je malá. Manželka je dneska právnička, dcerka má jedenáct let. Dnes se dá dopředu geneticky zjistit, zda bude dítě také malé. Ale nejsou tady příliš velké prostředky, aby se jeho růst podpořil. Zkoušeli jsme různé metody. Víme, že dcera bude měřit asi tak kolem sto čtyřiceti centimetrů. Ale je velmi chytrá, umí to se mnou, takže věřím, že se s životem popere. Ty chvíle, kdy jsem s rodinou a s naším jorkšírem, jsou pro mě opravdu to nejlepší, co mě potkalo.

Pořídili jste si jorkšíra proto, že je také malinký?

Samozřejmě. Ale ani s velkými psy nemám problém. Mají mě rádi, protože mi můžou olíznout obličej vestoje.

Nepřináší vám vaše postava také šance získávat role v zahraničních filmech? Tak malých herců asi moc není ani v jiných zemích... Pokud vím, malí herci jsou ve Francii. Dělali jsme společně film Bídníci. Kromě toho jsem natáčel v Itálii, Německu, Maďarsku. Jsem samozřejmě v katalozích herců, podle nichž se vybírají potřebné typy. U nás příliš nefunguje systém jako v zahraničí, že herec má svého manažera, který shání role, domlouvá honoráře a vše potřebné. Herci spíše čekají, kdo je osloví. V agenturách je tady chaos. Existují takové, které se snaží co nejvíce získat pro sebe.

Zase nemluvíte jako optimista... Když mně ta honba za penězi tak vadí. Vždycky to nakonec odnesou normální lidi. Vezměte si, jak skončily kampeličky. Jak jim lidé věřili.

A jaká spousta dobrých a vážených herců je propagovala. Kde je ta hranice?

Co kdyby vám nabídli takovou reklamu za nemalé peníze?

Ale to víte, že chtěli, abych propagoval kampeličku. Aby na fotce šel chudáček malinký s kasičkou. To ne. Něco jiného je pro mě představa reklamy třeba na jogurty. Ale pro různé finanční spolky, to ne.

Připadáte si úspěšný?

Sice jsem nezbohatnul, ale uživím rodinu. Ondřej Vetchý mi jednou řekl, že se na práci nemůžu vykašlat, protože jsem nadějí pro ostatní. Jestli jsem třeba nějakého postiženého člověka motivoval k tomu, že může něco dokázat, pak je to možná úspěch.